ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Maďaři si nikdy nepomyslili, že po prohrané válce některá území, obydlená nemaďarskými národy, budou od Uher odtržena a že toto „národní neštěstí“, jak oni to nazývají, nebude pouze dočasné, ale definitivní. Nejvíce litovali odtržení Slovenska. Proto když se vzpamatovali z prvního překvapení, podnikli pokus, aby brannou mocí Slovenska opět se zmocnili. V květnu 1919 podnikli vpád na Slovensko. Veden byl trojím hlavním směrem: 1. z Miškovce ke Košicům, 2. ze Šalgó Tarjánu přes Lučenec ke Zvolenu a 3. z Balažových Ďarmot přes Levice též ke Zvolenu. Oddíl, postupující z Parkáně na Nové Zámky krýti měl maďarskou armádu proti případnému útoku z Bratislavy a zabráním Komárna měl se pokusiti o povstání maďarského obyvatelstva na Slovensku. Spojovací oddíl mezi oddílem košickým a oddílem lučenským postupoval přes Rimavskou Sobotu na Tisovec.

Maďarský vpád konal se sice pod praporem bolševickým, nicméně měl ráz ryze maďarsko-národní. Základem maďarského vojska bylo šest divisí dobrovolnických, doplněných prapory dělnickými a důstojníky bývalé armády rakousko-uherské, mobilisovánými koncem května.

Organisace Československého vojska byla tehdy teprve v začátcích. Proto počátek maďarských operací na hranicích Slovenska v květnu roku 1919 byl pro něho jakýmsi strategickým překvapením. Maďaři toho využili a postupovali velmi rychle. 30. května padl Lučenec, 2. června Nové Zámky, 6. června Košice a Šťávnice, den potom Zvolen. Ale již den na to byl maďarský postup zastaven.

Nejvyšší velení svěřil president Masaryk a pražská vláda do rukou francouzského generála Pellé a 7. června poslána byla 7. československá divise z Nitry k Levicům do zad nepříteli. Rychlost tohoto manévru donutila nepřátelské velení k tomu, aby soustředilo své zálohy v Levicích. Šnejdárkova divise využila tohoto okamžiku a začala ofensivu. Dobyla 10. června Šťávnice a porazila 11. června nepřátelský předvoj u Hronské Brežnice, zatím co brigáda plukovníka Hanáka rozdrtila nepřátelský předvoj u Badína (severně od Zvolena).

Zlomení nepřátelského útoku bylo umožněno nejen zásluhou vlády a vojenského velitelství, ale do značné míry i zásluhou občanstva a českého Sokolstva, které přišlo ohroženému Slovensku na pomoc. Sotva zazněly prvé maďarské střely na slovenských hranicích, a jakmile se ukázalo, že vojenská správa k odražení nepřítele potřebuje i dobrovolných služeb občanských, byli Sokolové první, kteří se přihlásili a nastoupili službu vojenskou. Prví přijeli do Bratislavy a pomáhali svojí účastí zdvihati pokleslou náladu a svými prapory zasáhli i do bitevní linie.

Jejich význam zachycuje J. S. Machar vzpomínkou z doby bojů na Slovensku v „Knize Československé jednoty“:^[2]

Paráda v Bratislavě. Na placu Esterházyho stojí bataillon našich Sokolů. Dvě noci a jeden den byli ve vlaku — teď se presentují svému nejvyššímu veliteli. Hoši štíhlí jako topoly, oči rozjiskřené, šedobradý praporečník drží červenobílou zástavu. Generál jde podél dlouhé řady jejich, potom nařizuje předstup v širokých frontách, na to poroučí, aby se seskupili ve čtverci, chce jim říci svůj dojem, své pozdravení. A promlouvá k nim vojensky řízně a krátce, ale každé slovo chví se hrdostí — hrdostí nad nimi a z nich. Jedeme domů. Tiskne mi ruku: „Oh, Sokolové — jsem spokojen s nimi.“

Nástupem sokolským umožněno bylo československému vojsku napadnouti nepřítele u Levic a donutiti ho k rozhodné bitvě. Marně snažilo se maďarské velení tyto manévry odvrátiti. Bezvýsledně nutilo ve dnech 19. a 20. června svou 8. divisi k protiútoku směrem na Nové Zámky. Protiútok ten zlomen byl obdivuhodnou ofensivou pod velením československého majora Jelínka, jehož hrdinná smrt dne 20. Června 1919 zůstane navždy skvělým příkladem vlasteneckého sebeobětování.

Maďarská vláda byla tak donucena přijati 24. června příměří a 1. července podepsal její zástupce v Bratislavě úmluvu, připravenou československým štábem, přiznav tak konečný úspěch vojenský československé armádě.

Generál J. Šnejdárek líčí boje na Slovensku roku 1919 v „Listech z domova“, časopise, vydávaném Československým červeným křížem pro Československé vojsko na Sibiři v čísle 1. ze dne 27. března 1920:

„Pod prudkým nárazem maďarských bolševických vojsk koncem května a počátkem června 1919 byla československá fronta donucena k ústupu.

Košice, Lučenec, Nové Zámky byly dobyty Maďary. Některé maďarské pluky byly velmi dobré a ukázněné. Bylo tam také mnoho důstojníků aktivních.

Dne 5. června 1919 byl jsem telegraficky povolán z Těšínska na Slovensko a pověřen velením 2. československé divise, která tvořila střed fronty.

Nalezl jsem tuto divisi na úplném ústupu, rozptýlenou po frontě asi 100 km dlouhé. Zastihl jsem prchající vozatajstvo, ustupující delostřelectvo a na cestách, po lesích a stráních ustupující, znavenou pěchotu.

Zastavil jsem ústup, domluvil jsem bratrům a dodal jsem jim nové odvahy. Dne 7. června zarazil jsem nepřítele na čáře Sv. Kríž — Baňská Bystrica, kterou jsem rychle opevnil. Rozhodl jsem se ihned sám útočiti na Maďary a nebrániti se pouze jejich útokům. Češi rádi útočí a nemilují pouhou defensivu. 8. června soustředil jsem svěřenou mně divisi před levým křídlem nepřátelským, které jsem 10. června nechal obejíti a dal jsem hnát útokem na Baňskou Štiavnicu.

Maďaři byli zahnáni k jihu, Baňská Štiavnica byla námi dobyta a levé křídlo maďarské námi poraženo. Udeřil jsem ihned následujícího dne na nepřátelský střed, útokem se strany a ze zadu. Maďarské centrum zničeno bylo u Hronské Brežnice v průsmyku řeky Hronu. Dobyta byla děla, kulomety, pancéřový vlak. Mnozí Maďaři nechtěli se vzdát a raději skočili do Hronu, kde se utopili. Maďarský protiútok z jihu na Baňskou Štiavnicu byl odražen.

Levé křídlo maďarské a jeho střed byly zničeny. Pokračoval jsem rychle v útoku a udeřil jsem 12. a 13. června na jeho pravé křídlo, které po značných jeho ztrátách bylo donuceno k ústupu přes Zvolen směrem k Lučenci. Nepřítel pronásledován byl asi 15 km.

Zatím však Maďaři soustředili značné síly u Levic před frontou francouzského generála Schullera, velitele 7. divise. Francouzský generál Mittelhauser, vrchní velitel západní skupiny, měl v úmyslu využitkovati příznivou strategickou posici mne svěřené divise na pravém křídle nepřítele a vyzval mne k soustředěnému útoku 7. a 2. divise na maďarské vojsko před Levicemi. Opevnil jsem tedy rychle celou svou nově dobytou frontu, nechal jsem na celé její délce provésti zdánlivé útoky a soustředil jsem rychle největší část 2. divise proti pravému boku nepřátelské skupiny u Levic, který podařilo se mi zatlačiti a částečně i obejíti, zatím co generál Schuller se svou 7. divisí vítězně postupoval od západu.

Situace Maďarů, obklopených od západu, severu a východu, byla beznadějná. Velitel pluku, velící nepřátelskému dělostřelectvu, se mi vzdal se svým štábem, sestávajícím ze 6 důstojníků. Bratří mé divise nebyli k udržení a nemohli se dočkati znamení k útoku, když Maďaři přijali podmínky příměří, diktované jim generálem Pellé, vrchním velitelem československého vojska.“

Generál Šnejdárek končí svoje vzpomínky těmito slovy: „Bojuji již dlouhá léta v Africe i v Evropě. Viděl jsem hrozný útok československých dobrovolníků francouzské cizinecké legie proti ‚Smrtelné bílé pevnosti‘ u Arrasu ve Francii dne 7. května 1915. Viděl jsem kameny na Chemin des Dames, postříkané českou krví. Bylo mi dopřáno veleti 2. československé pěší divisi proti Maďarům na Slovensku. A prohlašuji, že s takovými vojáky může Československá republika pod vedením našeho milovaného presidenta Masaryka klidně hleděti své budoucnosti vstříc.“