ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vystěhovalectví je v Československé republice velikým a důležitým problémem. Některé kraje Československé republiky, zejména Slovensko a Podkarpatská Rus, nestačí vyživiti přirozeného přírůstku svého obyvatelstva a poněvadž průmysl nedovede jich posud zaměstnati, nezbývá nic jiného, než aby značná část obyvatelstva každoročně hledala zaměstnání a obživy v cizině.

Z Čech počali se stěhovati lidé v letech padesátých a šedesátých minulého století, z Moravy o něco později. Kroky jejich obráceny byly z části do Vídně, jež přílivem svěžích sil z těchto zemí mohutněla. Na druhém místě ubíraly se zástupy českých vystěhovalců do Ameriky, která byla ochotna poskytnouti jim za jejich práci vytoužený blahobyt. Slováci ze Slovenska a Rusíni z Podkarpatské Rusi dali se touže cestou až v letech osmdesátých a devadesátých minulého století. Vystěhovalecký proud slovenský dosáhl svého vrcholu na počátku našeho století, kdy každým rokem stěhovalo se za oceán průměrně 30.000 Slováků, kdežto český proud s pokračující industrialisací Čech postupně slábl.

Za takových poměrů nadešel převrat roku 1918. Doufalo se, že vystěhovalci ne-li všichni, aspoň z části vrátí se zpět do osvobozené vlasti. A skutečně z Vídně vrátilo se na 140.000 příslušníků československých většinou národnosti české. Také z Ameriky vrátilo se něco Čechů a Slovaků do staré vlasti. Leč značná část jich vrátila se opět do Ameriky, když viděla poválečné těžkosti, s jakými bylo novému státu zápasiti. Národohospodářské příčiny vystěhovalectví nepominuly ani v novém státě, třebaže národnostní podmínky života byly nyní zcela jiné. Vystěhovalectví po celou dobu války bylo znemožněno a tak rozproudilo se novou silou po válce.^[9].

Roku 1922 vystěhovalo se z Československé republiky 39.429 osob, roku 1923 32.341. Z vystěhovalců roku 1923 označilo jako cíl své cesty státy evropské 16.369, státy zámořské 15.889. V Evropě je na prvém místě cílem našich vystěhovalců Francie (5957 osob), v zámoří Spojené státy (6700 osob), na druhém místě Argentina (5974 osob), na třetím Kanada (2531 osob).

V obou letech 1922 a 1923 vystěhovalo se z Československé republiky 71.770 osob, z toho bylo 33.333 čili téměř polovina (46 %) ze Slovenska.

Jenom čtvrtina vystěhovalců opouští svoji vlast trvale. Více než polovina vystěhovalců stěhuje se do ciziny, aby si prací nastřádali jakýsi majetek, se kterým se po čase vracejí do vlasti. Malá část vystěhovalců jsou konečně vystěhovalci sezonní, kteří po několika měsících práce, zejména letní, vracejí se zpět do svého domova.

Mužů jsou tři čtvrtiny vystěhovalců, žen jedna čtvrtina.

Tato okolnost svědčí o tom, že vystěhovalci jdou do ciziny především za prací a obživou. Nejvíce mužů a žen je ve veku 20 — 24 let. Podle vyznání jsou z vystěhovalců tři čtvrtiny římští katolíci. Podle tříd povolání jsou vystěhovalci téměř z poloviny průmysloví dělníci, z nichž byla značná část bez zaměstnání, z jedné čtvrtiny dělníci zemědělští.

Československá republika má od roku 1922 zvláštní zákon o vystěhovalectví, jehož prováděním pověřeno jest ministerstvo sociální péče. Činnost jeho vztahuje se zejména na kontrolu vystěhovalectví s hlediska dopravního, zdravotního a informačního. Péče o vystěhovalce počíná přihláškou vystěhovalce o pas a končí jeho vstupem na půdu cizího státu. O vystěhovalce, kteří jsou již usídleni v cizině, pečuje ministerstvo zahraničních věcí prostřednictvím svých úřadů zastupitelských. Ve prospěch vystěhovalců zřízeny byly dvě vystěhovalecké stanice a sice v Libni, svěřená Československému Červenému kříži a zdravotní ve Svatobořicích na Moravě, která podléhá ministerstvu zdravotnictví.

Hlavní problém vystěhovalectví Československa nespočívá v otázce péče o vystěhovalce, nýbrž v otázce cíle vystěhovalectví. Jde o to, aby se našla nová vhodná místa pro vystěhovalecký proud, která by se cestou mezinárodních smluv připravila pro usídlování.

Amerika zavřela své brány před československými vystěhovalci. Od 1. července 1924 smí se ročně do Spojených států vystěhovati jen 3073 osoby.

Československému státu záleží na tom, musí-li se už část jeho obyvatelstva stěhovati do ciziny, aby tato část našla v cizině nejen hmotné uspokojení svých tužeb a své práce, ale aby měla možnost i dalšího kulturního a národního života, aby zůstala tak národu svému podle možnosti zachována.

Z Československé republiky, jak jsme viděli nahoře, stěhuje se zejména dělnictvo průmyslové a zemědělské a z horských chudých krajů Slovenska drobný zemědělec.

Kam se mají nyní tito lidé obrátiti, když Amerika jich nechce? Stěhují se do Francie jako sezónní dělníci zemědělští anebo jako horníci a průmysloví dělníci. Za poslední dva roky odešlo jich do Francie na 20.000. Slováci stěhují se hlavně do Kanady. Doufají, že tam dostanou práci v průmyslových závodech právě tak jako jejich příbuzní ve Spojených státech a že časem podaří se jim dostati se do Spojených států. Avšak v Kanadě čeká na ně pouze práce zemědělská a to daleko na západě, odkud proniknouti přes hranice do Spojených států je zhola nemožno.

Československé vystěhovalce, jmenovitě zemědělské, přijímá ochotně Argentina, avšak práci lze tam jen velmi ztěžka nalézti, a to za podmínek velmi málo výhodných. Posice československých vystěhovalců je tu ztěžována mimo deště, horka, kobylky a jiné věci i neznalostí řeči.

Vyskytl se také podnikatel, který koupil pozemky na Tahiti a doufal, že najde dostatek kolonistů v Československu, které by získal pro svůj podnik, ale nezdá se, že by jeho podnik měl nějaký výsledek. Vadí tu především ohromná vzdálenost od vlasti a naprostý nedostatek informací o tamních poměrech.

Malá skupina vystěhovalců komunistů (897 osob) odešla roku 1925 do Ruska, kde jim sovětské úřady přidělily k společnému užívání čtyři sídla: statek Gorbaň v okrese armavírském na Kavkaze, Pišpek v Turkestaně, Michajlovku v gubernii Saratovské a pozemky v gubernii Stalingradské (Caricynské).

Je viděti z toho, že otázka vystěhovalecká v Československu není dosud rozřešena a dá ještě mnoho práce, než bude vyřešena uspokojivě.

Od roku 1926 hledá cesty k jejímu rozřešení meziministerská komise pro vystěhovalectví, od jejíž prací smíme se nadíti, že k rozřešení otázky značně přispěje. Péčí její uspořádána byla vystěhovalecká výstavka v srpnu 1926 na Dunajském veletrhu v Bratislavě, která znamená důležitý krok na této cestě.