ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Venkovský lid slovenský byl po staletí spoután robotou a žil v těžkých poměrech útisku náboženského, národního, politického a sociálního. Za ten čas přilnul hlubokou láskou k rodné půdě, a k přírodě i k rodině, v ohledu kulturním pak vybíjel svou energii a neobyčejné nadání ve svérázu lidového umění.

Lid slovenský (na venkově) nemel ani času ani příležitosti stýkati se s cizinou, novoty přijímal opatrně a s nedůvěrou a zachoval si tak na mnohých místech svéráz svých staveb, krojů, výšivek, keramiky i zvyků, jež ho velmi charakteristicky odlišují nejen od způsobu života lidu cizího, ale i od lidu městského, ačkoli je tu zřejmě patrná souvislost v kroji, ornamentice rostlinné i geometrické s ostatními národy slovanskými. Slovenský lid prací mnoha pokolení vystupňoval své umění na nejvyšší stupeň umělecké i technické dokonalosti. Při tom nezapomíná se nikdy účelnosti, takže kroj na př. je do té míry přizpůsoben zemědělskému zaměstnání lidu venkovského, že je potom zcela přirozeno, když lid se změnou svého zaměstnání odkládá i svůj kroj.

Kroj. Profesor J. Koula na základe svých dlouholetých studií shodně s kresbami Mánesovými tvrdil, že lidový kroj slovenský, hlavně ženský, je pravzorem původního svérázného kroje, jaký byl nošen od nejstarších dob až do středověku po celé oblasti československé. Starožitné je zejména t. zv. vrapování pracích látek, které bývají skládány za mokra v uzounké řasy a potom sušeny na slunci. Celý povrch látky stává se touto úpravou jemně rýhovaným a při tom tak pružným, že jen velmi nesnadno se poškozuje. Vrapování toto, dosud na Slovensku užívané, sahá způsobem svým hluboko do starověku, jak nám dosvědčují příklady spodních rouch u řeckých soch rázu archaistického.

Z mužského kroje na Slovensku vedle nohavic obyčejně přiléhavých, košile a haleny vyniká zejména široký opasek, pobitý ozdobami kovovými. Košile na prsou bývá rozhalena a spíná se obyčejně umělecky zhotovenou jehlicí rázu téměř archaického. V zimě nosí muži kožuchy, barevnými kožkami zdobené, z nichž mnohé po stránce ornamentální bývají mistrovskými díly vesnických kožušníků.

Rukávce žen a děvčat bývají nádherně vyšívány, podobně i zástěry. Při vyšívání bývá užito nejčastěji stylisovaných motivů rostlinných, nejstarobylejším zdá se býti motiv ornamentu „kohoutkového“.

Nejryzejší kroj slovenský zachoval se v zapadlých horských dolinách, od světa odloučených, jako na př. v Bošáci, Čičmanech, Zliechově, Valašské Bělé a jinde v bývalé župě trenčanské, v okolí Piešťan a Trnavy, v Dětvě a v horním Pohroní v župě zvolenské.

Vyšívání a krajky. Lidové umění slovenské projevuje se hlavně dvěma obory ženských ručních prací: vyšíváním a krajkářstvím. U výšivek obdivujeme zejména mistrné ovládání všech technik vyšívacích a vzácný smysl pro harmonii barev. Slovenský lid miluje soulad barev. Barvami dodává výtvorům svého umění radostné nálady. Tuto barevnost vidíme všude: na výšivce pravě tak jako na krajce a na velkonoční kraslici.

„Myšlenka, kterou po dlouhá léta šířil anglický filosof Ruskin, že umění nenáleží pouze vyšším stavům, ale že má býti podstatnou věcí i v každé domácnosti selské, tato myšlenka se již uskutečnila v každodenním živote slovenského lidu. Nechybíme zajisté, řekneme-li, že Slováci jsou národem, jehož Ruskin po všechen svůj život marně hledal.“ Těmito slovy oceňuje umělecké nadání lidu slovenského Ruskinův krajan, Scotus Viator, ve své knize „Národnostní otázka v Uhrách“.

Vyšívá se na lněném nebo konopném plátně vším možným materiálem: od nitě konopné, lněné nebo bavlněné až po přepychové provedení hedvábím nebo nití zlatou a stříbrnou, jehož si ovšem dopřáti mohou jen v krajinách bohatších. Z ornamentů nejčastější jsou kohoutky, zvláště v Čičmanech, tvary symbolické jistě až z doby pohanské, dále tvary geometrické jako meandry, tvary rostlinné, prolamované, upomínající na renesanci a barok atd. Nejbohatší vyšívání bývá na koutních plachtách, rukávcích a čepcích.

Slovenské výšivky upoutaly pozornost ciziny po prvé na světové výstavě ve Vídni roku 1873. Vzbudily obdiv a oblibu pro svůj pěkný, umělecky sladěný vzhled a dámy ze společnosti začaly jimi ozdobovati své toalety. Jejich vzory byly otiskovány v módních časopisech a tak slovenské výšivky, práce slovenských žen dostaly se na světové forum. Ovšem nikoliv pod svým vlastním jménem, nýbrž pod jménem výšivek maďarských, někdy, zejména v módních časopisech po válce rusko-turecké pod jménem výšivek bulharských. Izabela, manželka rakouského arcivévody Bedřicha, pověstného nepřítele Slovanů, zejména v době světové války („markýze Gera“), ačkoliv byla rodem Španělka, tak si oblíbila slovenské výšivky, že roku 1895 založila v Bratislavě spolek „Izabela“ na jejich podporu a zpeněžení. Pro slovenský lid měl tento spolek ten význam, že přispěl značně k zaměstnání i k obživě mnoha slovenských žen, jejichž výrobky prodávaly se sice ve světě pod falešným označením jako výrobky maďarské, ale až do světové války dal uvedený spolek vy dělati slovenským vyšívačkám přes milion korun. Slovenské výšivky prodávaly se v Bratislavě, ve Vídni i v Budapešti, v létě ve Smokovci v Tatrách, a v lázních: v Piešťanech, Trenčanských Teplicích, Karlových Varech i v Opatii.

Slovenští národovci těžce nesli, že práce slovenských žen jsou označovány v cizině jako výrobky maďarské. Snažili se tomu odpomoci a roku 1887 spolek slovenských žen „Živena“ uspořádal za tím účelem první výstavu slovenských výšivek v Turčanském Sv. Martině.

Největší význam pro rozšíření znalosti slovenského lidového umění měla národopisná výstava československá, pořádaná v Praze roku 1895. Na ní byly slovenské kroje a výšivky středem všeobecné pozornosti. Od těch dob začali je sbírat jednotlivci i musea. Nejbohatší jich sbírky jsou ve Slovenském museu v Turčanském Sv. Martině, v museu v Olomouci, v Národním, Národopisném a v Náprstkově museu v Praze. Od té doby vešly také do módy slovenské vyšívané košile, které začaly se nosit v Čechách i na Slovensku a byly považovány za odznak slovenského národního smýšlení, takže mnohý slovenský učitel i student nošením jich přivodil si i pronásledování.

Obchodu se slovenskými výšivkami chopily se brzy i samy slovenské ženy. Z Krakovan, Trebatic, Lubiny a ze Bzinců putují dnes zástupy slovenských žen po Československu, aby nabízely ke koupi slovenské krajky a výšivky. V Praze ku prodeji jich utvořena byla roku 1900 společnost „Zádruha“, v Brně roku 1902 „Ústředna“, v Turčanském Sv. Martině roku 1911 „Lipa“.

Slovenské ženy ani nestačí vyhověti všem objednávkám výšivek. Mladé dívky, sotvaže dovedou jehlu držet v ruce, již se pilně cvičí ve vyšívání. V zimě od Všech svatých do polovice dubna vyšívá všecko ženské pohlaví v dědině. Na jaře ovšem odkládají jehly a chytají se opět motyky. Je však též dosti žen, které se výhradně vyšíváním zaměstnávají. Práce těch bývá potom jemnější a proto i hledanější.

Za nejstarší slovenské výšivky bývají pokládány odborníky pruhy látek, ozdobené prolamováním a výšivkami s motivy nejčastěji kohoutů a hvězdic, které bývají potom vešívány do zástěr anebo jinam. Tyto pruhy jsou známy pod jménem „žilinská robota“ a byly pracovány ve mnohých dědinách v okolí Žiliny v XVII. a XVIII. století.

Květ ženské trpělivosti, vkusu a dovednosti, krajkářství, pěstován je i na Slovensku. Na Slovensku zdobí se krajkami čepce, šátky, rukávce, zástěry i úvodnice. Krajky tvoří na nich jaksi doplněk vyšívání. Nejcennější krajky na Slovensku jsou z Lubiny a z okolí Kremnice, Šťávnice a Baňské Bystrice.

Keramika. Na Slovensko přinesli výrobu keramiky „habáni“ čili novokřtěnci (anabaptisté) ze Švýcar, kteří roku 1526 byli ze Švýcar vypovězeni a obrátili se nejprve na Moravu do Mikulova, kde je v počtu 12.000 přijal majitel tamního panství, Lichtenstein. Leč o 21 rok později byli i odtamtud vypovězeni a odešli na Slovensko, kde měli své proslulé dílny jmenovitě v Sobotišti, Levárech, Dechticích, Stupavě, Dobré Vodě a v Trenčíně. Habáni se časem pokatoličili a poslovenštili. Jejich výrobky bývaly velmi oblíbeny a sloužily nejen denní potřebě, ale začasté i k výzdobě selských příbytků. Ve mnohé selské domácnosti na západním Slovensku bývalo na policích a po stěnách kolem dveří a jinde rozvěšeno často i přes 100 malovaných džbánků a talířů.

Slovenská habánská majolika vyrobena je z červené mastné hlíny místní a polévána bílou polevou cínovou. Bývá bohatě zdobena ornamentem rostlinným i výzdobou figurální. Hlavní barvy jsou tu žlutá a modrá. Na slovenských džbáncích vidíme zobrazeného na př. ponocného s halapartnou, pastýře s ovcemi, oráče s pluhem, žebřinový vůz s koňmi atd. Na některých jsou obrazy svatých, na jiných zvířata: jelen, ovce, zajíc atd. Patrno z toho, že džbánkaři výrobky svými hověli vkusu i zaměstnání svých odběratelů. Dokonce i českého lva možno spatřiti na džbánkách slovenských jako nosiče různých odznaků cechovních.

Úpadek slovenského hrnčířství zavinily výrobky porcelánové, železné, plechové a hliníkové. Slovenští džbánkaři nemohli konkurovati s výrobky továrnickými. Dnes pracuje pouze jedna dílna na výrobě slovenské keramiky podle starých vzorů a sice v Modré u Bratislavy.

Lidové malby. Lid slovenský má vzácně vyvinutý smysl pro barvy. Své malířské nadání uplatňuje všude tam, kde se mu k tomu naskytá příležitost. Na Slovensku bývají „malůvkami“ zdobeny i domy a stěny, uvnitř domu pak především krb. V malbě převládá ornament úponkovitý, rostlinný, do něhož tu a tam vsazeny jsou ptáčkové na ratolesti, věnečky, košíčky, hvězdičky a srdíčka.

Vzácné umění malířské překvapí každého na malovaných vajíčkách velkonočních čili kraslicích. Jsou to vkusné, umělecké drobnomalby, na oválové ploše mistrně rozdělené a provedené.

Zvláštní ozdobou slovenských jizeb bývají obrázky na skle malované. Neumělou rukou bývá na nich zobrazen některý svatý anebo (u evangelíků) národní hrdina slovenský, Janošík se svojí družinou.

Dřevořezby. Lidové dřevořezby jsou oblíbeny velice na Slovensku. Zabývají se jimi především pastýři, kteří v horách při pasení ovcí mají dostatek volného času. Dřevořezbou ozdobují si biče, valašky, nože a fujary. Ani vařečku na vodu nenechají bez ozdoby. Také oštiepky (uzené sýry) musí býti pěkně okrášleny a proto vyřezávají na ně zvláštní formy. Držadla k črpákům (nádobám na žinčicu) vyřezána bývají ve starobylé, byzantské tvary. Vyřezávány bývají i piesty, kterými při praní se tluče prádlo. Také přeslice a kolovraty zdobí se dřevořezbami, někdy s vybíjenými ornamenty z olova, mosazi nebo železa.

Lidové stavby. Na Slovensku jsou nejzachovalejší typy lidových staveb v odlehlých horských vesničkách, zejména v Oravě (Párnica), v horním Trenčíně (Čičmany) a v Liptově. Chaloupky někde tu nemají komínů a kouř dere se skulinami mezi trámy ven. V Čičmanech mají stavby bíle (vápnem) pomalovány. Po požáru roku 1921 je tam většina chalup v původním slohu znovuzřízena za pomoci státu. Plány dělal osvědčený znalec lidového umění slovenského architekt Dušan Jurkovič, který v lidovém slohu dřevěných staveb slovenských vystavěl i několik vil v Luhačovicích a na Pustevňách na Radhošti. Slovenský sloh dřevěných staveb vyvrcholil ve stavbách dřevěných kostelů, kterých nejvíce je v Oravě (v Istebném, Leštinách, Tvrdošíně).

Zpěv, hudba a tanec. Lid slovenský miluje zpěv i hudbu. Zpěv písně jest vlastně nejvlastnějším projevem duše člověka slovenského. V ní pověděl všecko, co hýbalo jeho srdcem, co ho těšilo nebo rmoutilo.

Ačkoliv v minulém století bylo zapsáno a vydáno na tisíce písní českých (Erben), moravských (Sušil) i slovenských (Kadavý), přece až dosud jsou tisíce písní, jejichž ani text ani melodie není posud nikým napsána a vydána (Matica slovenská v Turčanském Sv. Martině má z poslední doby sbírku slov a nápěvů písní dosud nevydaných v počtu 27.000).

Ráz lidových písní přiléhá těsně k povaze lidu. Jsou místa na Slovensku, kde je rozkoší naslouchati neporušené staré lidové písni netušené krásy a často i antických tonin. Ovšem to se nám podaří jedině tehdy, neví-li zpěvák, že je poslouchán.

O slavnostech a zvláštních příležitostech přistupuje ke zpěvu i hudba. Sestávala zprvu jen z dud a houslí, později přibrána byla i basa, klarinet a cymbál.

Harmonickým doplňkem zpěvu a hudby je tanec. Kdo chce poznati staré tance musí na moravské Slovácko. Tam tančí ještě dnes o hodech starodávné tance: sedlácky, starosvětský, zbojnický a na konci masopustu i mečový. Ten tančí se také na Slovensku, kde jinak je zvláštností zejména odzemok čili valašský tanec a bystrik čili čardáš.

Na svérázu československé lidové hudby a písně založena je celá stavba umělé hudby československé. Smetana, Dvořák, Blodek a jiní čerpali z nepřebraných jejích pokladů a v duchu československé hudby národní vytvořili díla nesmrtelná. Ale i slovesná část písní byla vzorem mnohým básníkům Českým (Čelakovský, Erben) i slovenským (Štúrovci), kteří uhodivše tak na strunu lidu blízkou a srozumitelnou, našli tím i pravou cestu k jeho srdci.

Zvyky a obyčeje. Přes veškerý pokrok a pronikavé změny ve způsobu života zachovaly se ve mnohých krajích slovenských různé starodávné zvyky a obyčeje, vyjadřující primitivní přírodní smýšlení lidu a ozvěnu dob pohanských.

Tak na př. přechod od zimy k létu naznačuje zvyk vynášení smrti. Panna (zvaná Mariena čili Morana), oblečená v hadry a na bidle vztýčená nosí se po dědině a za dědinou hodí se do vody. Smrt je znakem a obrazem toho, že zima skončila již své panství a nastalo nové jaro. Na velikonoční pondělí je prastarým zvykem pomlázka čili šlahačka nebo oblievačka, kterou mládenci poctívají své dívky šlehajíce je pruty nebo oblévajíce je vodou.

Noc filipo-jakubská je plna čarodějných rejdů. V její večer pálívají se „čarodějnice“ v podobě košťat za vsí a v noci stavívají mládenci dívkám máje.

Ukončení žní slaveno bývá obžínkami čili dožatou.

Nejveseleji bývá o hodech čili o posvícení. Veškeré práce polní bývají tou dobou již skončeny a možno proto po vůli se veseliti. Celá obec je vybílena a vyčištěna a v kuchyních nachystáno je jídel, zejména koláčů a hus se zelím do sytosti. Slavnost posvícení končí obyčejně tancem v hospodě.

Na sv. Mikuláše je radostný den nadílky pro děti. Po dědině obchází Mikuláš v průvodu anděla a čerta a nadílí dětem sušené ovoce, ořechy a hračky.

O vánocích chodí po dědině pastýři, zpívají koledy, troubí, práskají bičem a ohlašují narození Páně. Na druhý svátek vánoční chodí mládež po koledě. Na tři krále obcházejí dědinu opět za krále ustrojení chlapci.

Masopustem nastává pro mládež doba hlučného veselí a tance, která končí v masopustní úterý chozením maškar s typickými figurami žida a medvěda a vrcholí o půlnoci při tanci a pohřbívání „Bacchusa“.

Z ostatních zvyků nejzajímavější jsou zvyky o svatbách obvyklé. Na Slovensku udržely někde svatby dosud svůj ráz důležité události rodinné, které se zúčastňuje celá dědina. Pestrý a malebný je svatební průvod. Šaty nevěsty a družiček musí býti zcela nové, bohatě vyšíváním zdobené. Nejkrásnější bývá ozdoba hlavy nevěstiny t. zv. parta. Když se loučí nevěsta s rodiči bývá všelijaké říkání. Zvyky svatební končí stěhováním peřin od nevěsty k ženichovi.