ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ani v jednom oboru nenastala na Slovensku po převratě změna tak pronikavá jako v oboru školství. Slováci neměli totiž před převratem ani jediné školy střední, ani jediné školy odborné, ani jediné školy měšťanské (o školách vysokých ani nemluvě). Watson napsal ve své knize „Nové Slovensko“ na str. 53: „V celé historii moderní Evropy není tak pozoruhodného příkladu kulturního pokroku, jako je přetvoření školní soustavy na Slovensku za posledních pět let.“

Obecných (ľudových) škol měli Slováci před převratem pouze 365, které navštěvovalo 42.186 dětí slovenských, kdežto 214.267 dětí slovenských bylo nuceno v nedostatku slovenských škol navštěvovati školy maďarské. Školy slovenské byly pouze školy církevní, katolické a evangelické, kdežto školy státní byly výhradně maďarské. Avšak i slovenské školy obecné byly slovenskými jenom podle jména, neboť i na nich musilo se učiti podle pověstných zákonů Apponyiho z roku 1907 více než 20 hodin týdně maďarsky, kdežto slovensky se jen čtení, psaní a náboženství. Apponyi si ovšem svými zákony získal v evropské společnosti slávu velmi pochybnou. Je známo, že Björnson roku 1908 odepřel zúčastniti se mnichovské konference mírové, jestliže se jí zúčastní i hrabě Apponyi, původce největšího „průmyslu“ uherského — totiž maďarisace.

Školy obecné byly mimo to na stupni velmi nízkém. Povinnost choditi do školy trvala v Uhrách pouze 6 roků (od 6. do 12. roku) a byla tak nedbale plněna, že před světovou válkou 32.000 dětí slovenských nechodilo vůbec do školy. Školy byly žactvem přeplněny, takže třídy o 100 dětech nebyly žádnou zvláštností. Nejhorší vadou školství byla však jejich roztříštěnost. Téměř v každé vesnici byla zvláštní škola státní, zvláštní škola katolická a zvláštní škola evangelická. Každá z nich byla ovšem pouze jednotřídní. Kdyby se byly školy sloučily, mohla z nich býti krásná trojtřídka. Rozdělením žactva podle věku byly by se děti naučily desetkráte více a učitelé by byli měli práci značně ulehčenu. Avšak pro takové rozumné opatření nebylo smyslu; kde pak byli občané národně probudilí, doufali zachováním církevní školy uchrániti si aspoň tu trochu slovenčiny, která jim zbývala.

Maďarští učitelé všelijak pronásledovali slovenské děti, aby je odnaučili mluviti slovensky. Tak na př. v Iňačovcích na východním Slovensku dítěti, které promluvilo slovensky, připínali na krk „fačku“ (dřevěné znamení), v Revišti „veresnyelv“ (ze dřeva vyřezaný červený jazyk), v Palíne vyřezávaného osla. Kdo měl takovéto znamení, byl ve škole bit, dokud se znamení nezbavil, totiž dokud jiného nepřistihl při podobném provinění a znamení mu na krk nezavěsil.

Převratem nastaly v oboru lidového školství na Slovensku změny ohromné. Ovšem nesnáze přeměny byly tu mnohem těžší nežli v zemích českých. Tam znamenal převrat vlastně vyvrcholení toho, co každý český člověk po celou dobu války cítil, že totiž v Rakousku pro národ československý není budoucnosti. Po převrate odstraněny byly proto ze škol obrazy nenáviděných Habsburků a v den památky bitvy na Bílé Hoře (8. listopadu) konány byly všude slavnosti osvobozovací a tím odrakouštění českých škol bylo vlastně provedeno. Na Slovensku cítili však obdobně jen velmi málo početní jednotlivci: faráři, učitelé, advokáti a lékaři. Veliká většina inteligence byla odrodilá, lid až na několik probudilých krajů apatický a ve městech značně pomaďarštěný.^[3] Proto změny ve slovenských školách nebyly tak náhlé a převratné. Učitelé nejen že namnoze nebyli duchem Slováci, velkou většinou neovládali však ani jazyk lidu, na vzdělání jehož dorostu měli pracovati, nemluvě ani o tom, že jim spisovná slovenština byla naprosto cizí. Maďarská statistika zjistila ve školním roce 1913/14 pouze 593 učitele Slováky.

Proto na většině slovenských škol učilo se po převrate tak, jak který učitel uměl. Počátkem školního roku 1919/20 bylo na Slovensku 3580 škol, z čehož bylo 2636 slovenských, 120 rusínských, 114 německých a 721 maďarských. Z tohoto počtu bylo 779 Škol státních, 1621 římsko-katolických, 248 řecko-katolických, 491 evangelických, 215 reformovaných a 84 židovské. Většina škol byla jednotřídních, totiž 2379. Všech tříd bylo 5817, učitelů však pouze 5572 a to 3032 Slováků, 425 Čechů, 1582 Maďarů, 358 Němců a 175 Rusínů. Z toho je patrno, že asi 245 tříd nemělo tehdy učitele a bez pomoci českých učitelů bylo by jich bývalo ještě více. Bylo mnoho maďarských učitelů, kteří odešli po převratě ze Slovenska.

Nejhůře bylo na východním Slovensku, kde byla celá řada škol ve zříceninách již z doby světové války, kdy bylo tu v Karpatech tvrdě bojováno. Tak v okrese sninském z 48 škol neučilo se ve 38 již od počátku války. Také stav učebných pomůcek vypadal v těchto školách uboze. Ve všech 48 školách bylo totiž všeho všude 6 map Evropy, 2 globy, 2 počitadla a 4 mapy župy zemplínské. Podobné poměry byly v okrese bardiovském, kde se neučilo na 30 školách.

Hlavní věcí bylo po převratě uvésti do slovenské školy nového ducha a to jednak ducha československého, státního, jednak ducha školy moderní, směrům novodobého vyučování přizpůsobeného.

Prvý cíl sledoval zákon č. 276/20, který žádal po každém učiteli, převzatém z doby vlády maďarské, aby do konce roku 1923 složil zkoušku ze slovenčiny a vlastivědy. K obojímu cíli pak směřovaly jednak kursy, pořádané pro slovenské učitelstvo, jednak nové slovenské učebnice.

Prvý kurs pro slovenské učitele konal se hned v červenci 1919 v Prešově. Slovenský východ byl nejvíce v ohledu národním zanedbán a potřeboval pomoci nejrychlejší. Učitelé z celé bývalé župy šarišské slyšeli tu po prvé o literatuře československé z úst profesora Pražáka a o československých dějinách a zeměpise z úst Stanislava Klímy. Roku 1920 konalo se podobných kursů několik: dva v Praze, po jednom v Košicích, v Dolním Kubíně, Baňské Bystrici, Nitře a Modře. V pozdějších letech, zejména roku 1924 a 1925, vystřídány byly kursy neméně účinnými zájezdy slovenského učitelstva do Čech a na Moravu.

Těžší prací bylo sepsání slovenských učebnic. Slováci před převratem vůbec žádných školních knih neměli a které měli (na př. Čítanky Bežovy, Školník a j.) byly zastaralé, obsahujíce kromě článků vzdělávacích i systematické stati ze všech oborů reálií, kterým se slovenští žáci musili zpravidla učiti zpaměti. Při prvopočátečném učení čtení a psaní libovali si slovenští učitelé v methodě fono-mimické, zavedené maďarským učitelem Gábelem v Pešti, která s každým písmenem pro snadnější prý pamatování spojuj e podobu nějakého předmětu, týmž písmenem začínajícího (na př. nohavice n). Tu pak byly něčím úplně novým prvé učebnice, vydané slovenským odborem ministerstva školství a národní osvěty: Slabikář, sestavený podle hláskovací methody českého slabikáře Jursova, Prvá čítanka pro 2. a 3. školní rok podle 1. dílu Trojdílné čítanky Jursovy a Matolínovy Početnice. Nicméně dobyly si rázem oblibý jak u učitelstva, tak i u žactva, ba i v širší veřejnosti slovenské. Sikorský píše o tom v knížce „Das Schulwesen in der Slovakei“: „Prvý slovenský slabikář vydán byl v 50.000 výtiscích, které v několika málo měsících byly úplně rozebrány. Nejen malí žáčkové, ale i rodiče hromadně si jej kupovali k vlastní potřebě. Nové učebnice jsou dnes v každé rodině a ve volném čase, o nedělích a svátcích, Čte rolník i řemeslník, ba i mnohý inteligent s radostí a láskou to, co ve své mladosti čísti nemohl.“

Vyučování reáliím bylo na slovenských školách až do převratu velmi pochybené. V přírodopise o biologii nebylo ani slechu. V zeměpise předpisovala maďarská osnova ve třetím školním roce výklad základních pojmů zeměpisných, na př. co je to sopka, ledovec atd. Tu bylo proto potřebí, aby slovenská škola pochopila, že je nutno začíti bez dlouhých teoretických výkladů s nejbližším okolím dítěte. V tom ohledu vyšla skutečné potřebě vstříc knížka „Slovenská vlastivěda“, sepsaná Stanislavem Klímou, obsahující zeměpis Československé republiky a prvý pokus o napsání slovenského dějepisu, kterého dosud vůbec nebylo, a to s hlediska jednotnosti národa Československého a s hlediska moderního vyučování dějepisu zdůrazněním stránek kulturních na místě zastaralé methody letopočtů, panovníků a válek. Za jediný rok rozšířila se tato knížka v 25.000 výtiscích.

Dnešní stav obecných škol na Slovensku jeví se nám podle dat ze školního roku 1923/24 takto:

Všech škol obecných je na Slovensku 3730 a to 867 státních, 101 obecní (obcí vydržovaná), 1623 římsko-katolických, 307 řecko-katolických, 494 evangelické, 235 reformovaných a 72 židovské. Jak vidno, ještě dnes je většina škol na Slovensku církevní. Je to pozůstatek organisace škol z doby maďarské, dnes pravdě neodpovídající, neboť i církevní školy jsou dnes fakticky vydržovány státem, církve přispívají na ně jen zcela nepatrnými částkami.

Podle vyučovacího jazyka je obecných škol slovenských 2724 (73%), rusínské 134 (4%), německých 113 (3%), a maďarských 741 (20%). Je patrno z toho, že Maďaři i Němci mají dostatečný počet svých škol, Třeba při tom vyzvednouti i tu okolnost, že za maďarské vlády neměli Němci na Slovensku školy ani jediné.

Všech dítek, navštěvujících obecné školy na Slovensku bylo 428.473 a to 295.393 Slováci (69%), 10.052 Rusíni (2%), 17.701 Němců (4%) a 95.835 Maďarů (22%). Podle náboženství dělí se žactvo obecných škol na Slovensku takto: římských katolíků je 318.792 (74%), řeckých katolíků 25.119 (6%), evangelíků a. v. 50.700 (12%), reformovaných 21.408 (5%) a 11.560 židů (2,5%).

Počet tříd je 6237, počet všech učitelů 6080. Podle národnosti je z nich Slováků 4375 (v tom asi 100 Čechů), Rusínů 140, Němců 256 a Maďarů 1230.

Roku 1925 zbudováno bylo na Slovensku nových 98 obecných škol pro 6400 dětí, dosud školy nenavštěvujících. Jsou to hlavně válkou zničené školy na východním Slovensku.

Administrativně a pedagogicky podléhají obecné školy na Slovensku dozoru školních inspektorů (kterých je 54) zřízených podle českého vzoru. Nejvyšší instancí po ministerstvu školství a národní osvěty je pro slovenské školy Referát ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě.

Od počátku školního roku 1927/28 má býti i na Slovensku provedena osmiletá docházka školní (od školního roku 1925/26 je sedmiletá), čímž lze očekávati ještě větší povznesení vzdělanosti a blahobytu na Slovensku.^[4]

Měšťanské (občanské) školy byly na Slovensku před převratem čtyřtřídní a byly navštěvovány od dětí v městech od 10 do 14 let. Učitelé na nich působící nazýváni byli „profesory“, poněvadž konali studia svá po tři léta na universitě v Budapešti. Nicméně vyučování na těchto školách bylo na stupni velmi nízkém. Považovaliť učitelé vyučování za věc vedlejší, hlavním jejich zaměstnáním bylo representovati Maďarstvo. Ve sborovnách byly knihovny plné maďarských knih v nádherných vazbách, na kterých bylo znáti, že je nikdo neměl v rukou. Za to sbírky učebných pomůcek byly chudé. Někde nebylo ani teploměru, ani metru. Prvý rok po převrate bylo na Slovensku měšťanských škol 32 s 5602 žáky. Prvá slovenská měšťanská škola zřízena byla 1. ledna 1919 na Brezové, druhá 1. února 1919 v Turčanském Sv. Martině. Roku 1923/24 bylo jich na Slovensku 111 se 31.953 žáky. Státních je z nich 90, ostatní jsou církevní a obecní. Podle vyučovacího jazyka jsou 84 občanské školy slovenské, 1 rusínská, 3 německé a 16 maďarských, ostatní smíšené. Roku 1925 přizpůsobeny byly organisaci občanských škol v ostatních částech republiky tím, že prvá třída byla proměněna na pátou třídu obecné školy, takže jsou i na Slovensku dnes občanské školy trojtřídní jako v zemích historických. Také pro slovenské školy občanské sestaviti a vydati potřebné učebnice nebylo věcí lehkou, ačkoliv na výsost nutnou, povážíme-li že v prvém roce po převrate všech 169 učitelů slovenských škol občanských byli samí Čechové. Čítanky sestavil a ve Státním nakladatelství vydal Stanislav Klíma, Přírodopis napsal Broul, z češtiny byly přeloženy Početnice Kneidlovy a Úlehlovy, Měřictví Bužkovo a Vackovo, Zeměpis Dejmkův a Krejčího, Dějepis Horákův a Hořčičkův, Přírodozpyt Chmelíčkův a Panýrkův atd.

Nové budovy vystavěny byly pro občanské školy v Piešťanech a ve Staré Turé.

Učitelských ústavů je na Slovensku 15 a to 9 státních a 6 církevních. Jsou všecky slovenské kromě jednoho rusínského a jednoho maďarského. Žáků měly ve školním roce 1923/24 celkem 1881, z čehož byli 84 Rusíni a 97 Maďarů. Nejvíce navštěvované učitelské ústavy jsou v Modře, Bratislavě, Levicích a Štubňanských Teplicích. Poslední dva z nich patří i zevnějškem svým mezi nejkrásnější ústavy celé republiky. Zvláštností Slovenska bylo do nedávna město Prešov, které měli tři učitelské ústavy: státní, řeckokatolický a evangelický. Evangelický je dnes spojen s ústavem státním. Evangelíci mají dnes učitelský ústav jedině v Baňské Štiavnici, katolíci v Levoči, Spišském Podhradí, Trnavě a maďarský v Bratislavě. Z předmětů, kterým se vyučuje na slovenských ústavech učitelských, vynikají žáci jmenovitě v kreslení a ručních pracích.

Středních škol neměli Slováci od roku 1875, kdy maďarská vláda zrušila tři slovenská gymnasia, která si Slováci z vlastních prostředků zřídili a vydržovali (ve Velké Revúci od roku 1862, v Turčanském Sv. Martině od roku 1867 a v Kláštore pod Zniovom od roku 1869). Před tím učilo se československé řeči a literatuře ještě na gymnasiích evangelických v Bratislavě, Levoči a Štiavnici a na katolickém gymnasiu ve Skalici a za biskupa Moyzesa (v letech 1851 až 1869) i v Baňské Bystrici. Od těch dob bylo na Slovensku 33 gymnasií a 6 reálek jenom maďarských. Maďaři chtěli Slováky zbaviti inteligence a do značné míry se jim to také podařilo. Dr. Emil Stodola v červnovém čísle Prúdů z roku 1914 počítal, že lékařů bylo té doby v Uhrách 5000, slovenských pouze 40, advokátů 9000, slovenských jen 70. Praví: „Prichodíme ku smutnému výsledku, že sa nám deväť desatín inteligencie odnárodňuje a národnou zostáva len jedna desiata čiastka.“ Ve školním roce 1913/1914 bylo jen 1620 středoškolských studentů v Uhrách, kteří se přihlásili ke slovenské národnosti. Ovšem ne všichni z nich byli národně uvědomělí. Věděli velmi dobře, že jejich národně uvědomělí kolegové pro zpěv slovenské písničky, pro slovenský dopis, nalezený v kufru byli bez milosti vylučováni jakožto maďarské vlasti nebezpeční panslávové. Něco málo slovenských studentů studovalo proto také na středních školách českých. Hned po zavření slovenských gymnasií roku 1875 přešlo 40 slovenských studentů na gymnasium do Přerova. V letech 1881 až 1886 bylo 53 slovenských vyloučených studentů přijato na střední školy v Čechách a na Moravě. V době před válkou dosáhlo vylučování slovenských studentů největšího rozsahu roku 1906, kdy bylo jich vyloučeno 20.

O přeměně středních škol na Slovensku ve školy slovenské získal si po převratě největších zásluh vládní referent školství Anton Štefánek. Od listopadu 1918 do polovice roku 1919 navštívil všecky střední školy na Slovensku a hledal především slovenské profesory. Celkem se mu jich přihlásilo asi 20, z nichž polovina uměla dokonale, ostatní obstojně slovensky. To bylo ovšem málo, a Štefánek sám doznává, že kdyby nebylo přišlo na pomoc více než 300 profesorů českých, nebylo by bývalo možno otevřít ani tři plná slovenská gymnasia. Tak pomocí českou přeměněny byly maďarské střední školy na Slovensku ve školy slovenské.

První bylo slovenské gymnasium ve Skalici, otevřené 15. prosince 1918. Po něm následovaly střední školy v Trenčíně, Žilině, Ružomberku, Liptovském Sv. Mikuláši, Kremnici, Baňské Bystrici, Trnavě atd., takže koncem prvého školního roku bylo na Slovensku 12 gymnasií, 3 reálky a 1 dívčí lyceum.

Dnes je na Slovensku 47 středních škol, a to 37 slovenských (2 gymnasia, 22 reálných gymnasií, 10 reformních reálných gymnasií a 3 reálky). Maďarských středních škol je 7 a to v Bratislavě, Komárně, Šahách, Nových Zámcích, Lučenci, Rimavské Sobotě a Košicích. Mimo to jsou maďarské paralelky na 4 slovenských středních školách a sice v Prešově, Košicích, Rožňavě a Levicích. Německé střední školy jsou 3 (Bratislava, Kežmarok a Levoča). Mimo to německé paralelky jsou ve Spišské Nové Vsi.

Ve školním roce 1923/24 bylo žáků těchto středních škol 16.025 a to 10.088 Slováků, 3936 Maďarů, 1173 Němců. Podle náboženství bylo z nich 9674 římských katolíků, 2586 evangelíků, 2841 židů. Profesorů bylo 762. Jak patrno, mají Maďaři a Němci o své školství štědře postaráno.

Nejstarší střední školy na Slovensku jsou čtyři evangelická gymnasia, vzniklá za doby reformační v letech 1528 až 1537 ve Štiavnici, Kežmarku, Prešově a Báňské Bystrici. Dnes trvá z nich pouze německé evangelické gymnasium v Kežmarku a slovensko-maďarské gymnasium v Prešově. Katolická jsou na Slovensku dnes pouze dvě gymnasia: v Komárně maďarské a v Kláštore pod Zniovom slovenské, založené teprve po převrate. Všecky ostatní střední školy jsou státní.

Před převratem bylo na Slovensku středních škol církevních více. Bylo tu 11 katolických gymnasií (kromě 8 královských katolických gymnasií, které již před převratem byly ve správě státní), 7 evangelických gymnasií a židovská reálka v Novém Městě nad Váhom. Evangelíci poslovenčili (a poněmčili) své školy hned po převratě, nemohli však unésti velký náklad s udržováním svých středních škol spojený (dnes stojí jedna škola průměrně ročně 300.000 Kč) a odevzdali proto 5 svých škol státu. Jsou to gymnasia v Bratislavě, Báňské Bystrici, Štiavnici, Spišské Nové Vsi a Rimavské Sobotě. Zůstala jim tak pouze dvě gymnasia (Kežmarok a Prešov) o převzetí jichž vyjednávají dosud se státem. Z katolických středních škol bylo třeba některé neschopné zrušiti a jiné vzíti do správy státní, poněvadž nebylo možno ponechati je v rukou maďarských piaristů a premonstrátů. Tak byla zrušena gymnasia v Rožňavě, Sv. Jure, Sabinově, Jásově a Podolinci, kde všichni profesoři musili býti zatčeni pro nepřátelství proti republice. V Baňské Bystrici, Rožňavě a Štiavnici spojeny byly evangelické a katolické školy v jediný ústav státní. Nižší gymnasium v Bardiově zaniklo již za války. Židé se vzdali své reálky v Novém Městě nad Váhem dobrovolně. Ze slovenské strany proti této úpravě slovenských středních škol nikdo neprotestoval. Teprve roku 1921 postavila slovenská strana ľudová požadavek, aby jí byly navráceny tři katolické střední školy pro výchovu dorostu bohosloveckého a sice v Trnavě, Nitře a Ružomberku. Požadavek ten nebyl odmítnut se strany vlády zásadně, však ztroskotal na hmotném nedostatku slovenských katolických biskupů. Stát se totiž ve smyslu platných zákonů ještě z doby maďarské nemůže vzdáti svého práva, aby sám ujal se správy ústavu, na který jeho vydržovatel nepřispívá aspoň polovicí nákladu. A tak zůstalo katolickým toliko maďarské gymnasium v Komárně, které spravují benediktini, a nově vzniklé slovenské gymnasium v Kláštore pod Zniovom.

Nově založeny byly střední školy v Turčanském Sv. Martině, Dolním Kubíně, Michalovcích, Zvoleně, v Kláštore pod Zniovom, Velké Revúci, a dívčí v Žilině. Jak patrno z toho, obnoveny byly všecky tři střední školy slovenské, od maďarské vlády uzavřené roku 1875. Jako církevní (katolické) obnoveno z nich bylo však pouze gymnasium v Kláštore pod Zniovom.

Pro střední školy na Slovensku do konce roku 1925 vystavěna byla celá řada novostaveb a to pro reformní reálná gymnasia v Turčanském Sv. Martině, v Novém Městě nad Váhom a ve Zvoleně a pro reálná gymnasia ve Zlatých Moravcích a v Baňské Štiavnici. V nejbližší době začnou se prováděti další novostavby pro reálná gymnasia v Prievidzi a Michalovcích.

V ohledu pedagogickém prospívají slovenské střední školy velmi dobře. Slovenští žáci vynikají především ve slovenštině, ve vlastivědných předmětech, ve francouzštině a v kreslení národních ornamentů slovenských. Čítanky pro slovenské školy střední napsali čeští profesoři: Albert Pražák, Frant. Heřmanský, Jaroslav Vlček a Jan Menšík. Inž. Ivan Houdek poslovenčil Maškovu Chemii a Prchlíkovu Mineralogii a Geologii, profesor Stan. Trapl Rosického Botaniku, Stan. Klíma Polívkův Živočichopis a Rostlinopis, ředitel Murgaš Valouchovu Merovedu, Bučan Červenkovu Aritmetiku atd.

Obchodních škol je na Slovensku 12 a to čtyři čtyřleté obchodní akademie: v Bratislavě, Baňské Bystrici, Košicích a Nitře. Ostatních 8 škol jsou dvouleté školy obchodní. Roku 1924/25 navštěvovalo je 2005 žáků. Nová budova vystavěna byla pro obchodní školu v Nitře. V Bratislavě jsou maďarské, v Kežmarku německé pobočky.

Průmyslové školy střední jsou na Slovensku čtyři: v Bratislavě, Košicích, Prešově a Štiavnici (chemická). Odborných škol jest 8 (kovorobná v Baňské Bystrici, košikářská v Dolním Kubíně, tkalcovská v Kežmarku, krajkářská v Kremnici, dřevařská v Humenném, Spišské Nové Vsi, Staré Turé a Štiavnici. Roku 1924/25 navštěvovali je 1564 žáci. Mimo to je na Slovensku 9 škol rodinných pro dívky. Průmyslová škola v Košicích má maďarské pobočky.

Pokračovacích škol živnostenských a obchodních pro učně je na Slovensku 148. Roku 1924/25 navštěvovali je 8023 žáci.

O zemědělských školách je pojednáno při zemědělství.

Vysoké školy jsou na Slovensku dvě: Komenského universita a evangelická bohoslovecká akademie, obě v Bratislavě. Komenského universita založena byla roku 1919 na místě bývalé university maďarské, založené roku 1912. Má tři fakulty: lékařskou (od roku 1919), právnickou a filosofickou (od roku 1921). Ve školním roce 1925/26 měla 1251 posluchače. Evangelická akademie bohoslovecká v Bratislavě vznikla sloučením dvou podobných ústavů předpřevratových v Bratislavě a v Prešově. Právnické akademie v Prešově a v Košicích byly zrušeny. Komenského universita v Bratislavě dostala roku 1925 novou budovu pro umístění některých teoretických ústavů lékařských a zakoupeno bylo pro ni nákladem 12,000.000 Kč sanatorium, ve kterém umístěna byla nová, znamenitě vypravená klinika ortopedická. V ohledu vědeckém vyvíjejí profesoři Komenského university v Bratislavě činnost pozoruhodnou. Ve Sborníku její filosofické fakulty vyšlo již nejedno dílo ceny trvalé.

V ohledu sociálním je o slovenské studentstvo lépe postaráno než o studentstvo české. K jeho užitku je založena základina Jana Pálfyho, jež tvoří velkostatek v Časté a v Pezinku. Z výnosu jeho zakoupena byla roku 1920 v Praze na Letné Štefánikova kolej, určená pro Slováky, studující na vysokých školách v Praze, za 1,340.000 Kč. Kromě toho jsou ve většině slovenských měst pro studentstvo zřízeny internáty při jednotlivých ústavech.

Velký význam má na Slovensku činnost lidovýchovná. Roku 1925 konaly se tam celkem 4132 přednášky lidovýchovné za účasti 287.376 osob. Mimo to pořádalo se 350 lidových kursů o 6654 hodinách s 18.256 posluchači. Byly to kursy dílem pro analfabety, dílem pro pokročilé o občanských právech a povinnostech, o zdravovědě atd. Přednáší se v zimních měsících obyčejně dvakrát v týdnu večer a v neděli odpoledne. Mimo to pořádají se ještě četné besídky, akademie a divadelní představení, kteroužto činnost organisuje hlavně „Slovenská matica“.

Zákon o povinném zřizování obecních knihoven rozšířen byl roku 1925 i na Slovensko. „Slovenská matica“ vypravila 1200 úplných knihoven slovenských. Mimo to zřízeno bylo na Slovensku 240 knihoven maďarských. Na účet státu dostalo 976 obcí na Slovensku celkem 19.520 knih v ceně 357.530 Kč.^[5]

Zajímavé ocenění lidovýchovné činnosti učitelstva na Slovensku napsal americký Slovák Andrej Zápatočný z Blue Islandu v časopise „Slovák v Amerike“ dne 6. dubna 1922: „Kdykoli vzpomenu si na samosprávu Slovenska, zima mnou zatřese, neboť se dobře pamatuji, jak v nejsevernějším městečku slovenském, Dolním Kubíně, málo bylo slyšeti slovenský hovor, jen samá maďarština a nemyslím, že by od toho času Hlinka národ tak vyučil, že by se mohl spravovati samostatně bez bratrů Čechů. To jsem také nezapomněl, jak nám učitelka ve škole dala stokrát opisovati: „nem szabad tótul beszélni“ a byla rodem z Turce, Slovenka, jenže otrávená maďarštinou. A dnes je v naší vesničce učitel Čech, o kterém mi píší, že každý týden koná přednášku a poučuje lid o tom, jak byl zotročený a jaké svobody se dnes dožil.

Matica Slovenská je dnes nejpřednějším slovenským spolkem kulturním. Obnovena byla ministrem Šrobárem na nový rok 1919 a 5. srpna téhož roku konala prvé své valné shromáždění na náměstí v Turčanském Sv. Martine. Dnes má 80 místních odborů po celém Slovensku rozestřených a po jednom v Praze a Podkarpatské Rusi. Členů koncem roku 1924 měla 5687. Za 6 roků svého trvání (1919 — 1924) vykonala úctyhodné dílo na poli slovenské lidovýchovy. Uspořádala se svými odbory celkem 4100 přednášek, 618 akademií, 397 kursů a 1299 divadelních představení. Její vydání činilo roku 1924 celkem 640.476 Kč, majetek 3,906.150 Kč. Pozoruhodná je též její činnost vydavatelská. Do konce roku 1924 vydala celkem 72 knihy ve 195.700 výtiscích. Rok 1925 vyplněn byl stavbou nové budovy Matice slovenské nákladem 1,809.652 Kč, která byla slavnostně otevřena za přítomnosti presidenta republiky 29. srpna 1926.

K organisaci vědecké práce má Slovenská matica 5 odborů, které společně vydávají „Sborník Matice slovenské pre jazykozpyt, národopis a literárnu historiu“. Historický odbor sbírá data o historii převratu na Slovensku. Literárně historický odbor sbírá staré slovenské knihy, rukopisy a korespondenci. Jazykový odbor systematicky zkoumá slovenská nářečí a chystá se vydati pravopisná pravidla slovenská. Národopisný odbor soustavně sbírá slovenské národní písně. Za tím účelem cestoval pan Karel Plicka celý rok 1924 po Slovensku a nasbíral 3000 nových nápěvů a 5000 nových textů slovenských národních písní, takže spolu se starší sbírkou nápěvů Bartókovou a se sbírkou textů Andreja Halase má Slovenská matica dnes 7000 nápěvů a 27.000 textů slovenských národních písní, dosud nikde neuveřejněných. Jistě bohatství národní kultury neslýchané. Umělecký odbor stará se hlavně o uměleckou stránku pamětních desek a pomníků slovenských předních mužů.

Vedle Slovenské matice je nejvážnějším kulturním spolkem slovenským „Slovenská muzeálná spoločnost“, založená Andrejem Kmetěm roku 1895, která má od roku 1907 své Slovenské museum ve vlastní budově v Turčanském Sv. Martině. Má oddíl přírodovědecký, prehistorický (kostra mamuta z Beše), archeologický a národopisný, ve kterém jsou cenné soubory keramiky, dřevořezeb a výšivek slovenských. Knihovna musea čítá asi 8000 svazků.

Kromě Slovenského musea v Turčanském Sv. Martině vyniká z museí na Slovensku ještě Východoslovenské museum v Košicích, založené roku 1871. Má bohatou sbírku archeologickou a pozoruhodnou obrazárnu s 500 obrazy. Značnou část sbírek si však Maďaři po převrate odvezli do Pešti.

Městské museum v Bratislavě poučuje dobře o minulosti hlavního města Slovenska. Má velmi cenné sbírky umělecké a kulturně historické jako památky cechovní a jiné. Umístěno je ve starožitných síních radnice. Na podporu jeho ustavila se společnost vlastivědného musea v Bratislavě.

Městské museum v Ružomberku poskytuje pěkný obraz Liptova bohatými svými sbírkami kulturně historickými a národopisnými. Mají tam také čapku Janošíkovu.

Městská musea v Baňské Bystrici a v Kremnici umějí pověděti mnoho zajímavého o kulturním životě báňských měst. Museum v Kremnici je menší sbírka kulturně historická, umístěná v jedné místnosti radnice. Jejím správcem býval slovenský dějepisec a městský archivář kremnický Pavel Křižko. Museum v Baňské Bystrici umístěno je ve třech poschodích bývalého zámku za kostelem. Je jedním z nejbohatších sbírek na Slovensku. Založila je Baňskobystrická dějepisná a archeologická společnost roku 1889. Obsahuje sbírky kulturně historické a uměleckohistorické a menší moderní obrazárnu.

Musea v Levoči a v Bardiově poskytují sbírkami svými dobrý obraz o důležitosti kulturního obvodu spišskošarišského. Museum v Levoči založila Spišská historická společnost a umístila je na radnici. Renesanční radnice levočská i sousední gotický chrám sv. Jakuba, ba celá Levoča, zvaná slovenským Norimberkem, honosí se mnohými vzácnými poklady uměleckými, v chrámu sv. Jakuba v Levoči musíme obdivovati zejména jeho hlavní oltář, dílo mistra Pavla z roku 1508, s řadou velkolepých plastik, plných něhy a vroucnosti. Krásnou gotickou kapli Štepána Zápolského ve Spišském Štvrtku z roku 1473 zahlédneme z okna vlaku, jedeme-li z Popradu směrem ke Spišské Nové Vsi. Neméně krásné jsou renesanční zvonice kostelů v Popradě, Kežmarku a jinde. Pěkným dojmem také působí náměstí města Bardiova ležícího v bývalé župě šarišské již nedaleko hranic polských. Tu vidíme krásnou renesanční radnici a v pozadí gotický chrám sv. Jiljí. V radnici umístěno je museum bardiovské. Založeno bylo roku 1903. Má vynikající sbírku dřevěných plastik a pěknou sbírku kulturně historickou, zejména výšivky. V archivu chovají se tu dva listy husitské.

V bývalé župě spišské jsou ještě dvě musea tatranská a sice Museum Karpatského spolku v Popradě, založené roku 1881 a obsahující hlavně sbírky přírodopisné, kulturně historické a národopisné a Tatranské museum ve Velké, založené roku 1882 s podobným obsahem.

Kromě těchto museí je důležito ještě museum v Rimavské Sobotě jako museum bývalé župy gemerské a obsahuje cenné sbírky národopisné a kulturně historické. Založeno bylo roku 1882.

Pro maďarskou menšinu na Slovensku má význam městské museum, v Komárně, založené roku 1901 musejní společností, jež se roku 1911 spojila se vzdělávacím spolkem, nazvaným podle slavného rodáka komárenského romanopisce Morice Jókaie. Museum to obsahuje cenné vykopávky z římské podunajské stanice Brigetia a kromě toho i sbírky národopisné a sbírky moderního průmyslu a umění.

Státní správa podporuje štědře všecky snahy, směřující k ochraně památek na Slovensku. Její podporou opraveny byly renesanční zvonice v Kežmarku a Popradě, opraven byl starý zámek štiavnický pro umístění místního musea, podporovány vykopávky na Děvíně u Bratislavy, podporovány výzkumy konservátora Aloise Krále v nově objevených jeskyních Děmanovských a v jeskyni Jásovské, kde objeven byl starý nápis Jana Jiskry z Brandýse z roku 1452 a konečně značná částka byla věnována i na opravu zámku trenčanského.

Zbývá nám na konec zmíniti se i o slovenském divadle. Slováci neměli před převratem jiného divadla kromě divadel ochotnických, z nichž nejčileji si vedlo divadlo v Turčanském Sv. Martině, kde hráváno bylo každoročně několikráte v zimě i o srpnových slavnostech a divadlo v Liptovském Sv. Mikuláši.

Slovenské národní divadlo vzniklo v Bratislavě teprve po převratě. Po prvé hrána byla v tamní budově městského divadla Smetanova Hubička 1. března 1920. Divadlo tamejší rozděleno bylo na tři sezóny po 4 měsících, na sezónu slovenskou, maďarskou a německou. Ale již roku 1921 prodloužena byla slovenská sezóna na 6 měsíců, roku 1922 na 8. Od roku 1925 má slovenská sezóna 10 měsíců, avšak v pondělí a v úterý hrají se představení německá a maďarská. Až do roku 1924 hrálo Slovenské národní divadlo z Bratislavy po tři letní měsíce v divadle košickém. Roku 1924 vzniklo však samostatné Východoslovenské národní divadlo v Košicích a zabralo tamní budovu divadelní na dobu 8 měsíců ročně.

Herci v obou těchto divadlech slovenských jsou Čechové, poněvadž slovenských herců nebylo. Přece však již v květnu 1920 hráli v Bratislavě dvě slovenské hry spisovatele Josefa Gregora Tajovského: Hriech a V službě. Od té doby do konce roku 1925 provedeno bylo na jevišti Slovenského národního divadla v Bratislavě celkem 26 slovenských her. Největší událostí bylo provedení Hviezdoslavovy tragedie Herodes a Herodias 27. listopadu 1925, jež opakováno bylo v Městském divadle vinohradském v Praze v březnu 1926. Hlavní úlohu v této hře hrál nejnadanější slovenský herec Janko Borodáč.

Dnes má Slovenské národní divadlo v Bratislavě 6 slovenských herců. Ředitelem jeho je skladatel Oskar Nedbal. Pozoruhodného úspěchu dosáhl jeho operní soubor svým zájezdem do Barcelony a Madridu, kde provedena byla Smetanova Prodaná nevěsta a Dvořákova Rusalka.