ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Už máme zimu, už padá sníh a celá země jest bílá a chocholouši si prohlížejí koňské koblihy a na oknech se dělají krásné hvězdy. A my máme plný krám lidí, kteří si kupují mandle a rozinky, jelikož se blíží vánoce. Tatínek s maminkou odbejvají lidi a lidi praví: „Už nám to nastává, pane Bajza“ a tatínek praví: „Baže, venku je pořádný samec, čím ještě posloužím?“

Že bych se moc těšil na Ježíška, to se moc netěším, protože nikdy nedostanu, co bych chtěl. Oni mně dávají porád jenom, co potřebuju, což jest švindl, jelikož by mně to stejně musili koupit, tak jaképak copak. Jináč už mám všecinko, halifaxky, svetr, co má zips a tepláky, sáňky i hokejku. A kdyby se mne naši doopravdy ptali, co bysem si přál, tak bysem doopravdy musil říci, že nejradši ze všeho bych chtěl dřevěnou nohu jako má pan Zilvar, jelikož by mně to všichni záviděli a nejvíce Bejval Antonín. A kdyby mně nedali pod stromeček nohu, tak bysem si přál, abych už nemusil chodit do houslí a když ani to ne, tak aspoň album cizozemských známek.

Já však svoje přání nikomu neřeknu, jelikož by naši pravili, že jsem skoták a povstalec a že ze mně nic nebude, a tatínek by řval děsným hlasem, že musím z domu a že mne nechce vidět a pak bysem musil celou hodinu vrzat na housle. Už jsem housle třikrát vynechal, protože pan učitel mě kárá, že mám šmytec jako botu a proč jsem si ho nevypral.

Jináč se mně o vánocích všecko líbí, my máme vždycky vaničku, co v ní plavou kapři a otvírají hubu. Tatínek se každou chvíli přijde z kvelbu na ně podívat a praví: „To jsou chlapáci.“ Maminka krájí mandle, Kristýna přebírá rozinky a já je kradu a ony říkají, abysem šel pryč. A náš Honza chodí po kuchyni, ocas má vzhůru jako proutek a ke všemu čuchá. Tatínek a maminka, jakož i Rampepurda na něho dupají a praví silným hlasem: „Nemusíš ke všemu čuchat, nikdo se tě neprosil a jdi pryč, tady není nic pro tebe. Šic!“ a Honza jde pryč a když kráčí po dvoře, tak se vyhýbá sněhu, jelikož ho to zebe do tlapek.

Když je Štědrý večer, tak se dříve zavírá kvelb a kdo si něco zapomněl, tak chodí zadem. O Štědrém večeru naši mluví jemným hlasem, jenom Mančinka brečí silným hlasem, ale ta brečí ve svátek i ve všední den, jelikož z toho nemá rozum. Ale já skoro vůbec nic nezlobím, jelikož nejsem žádné malé dítě.

Náš tatínek, ať dostane k Ježíšku, co dostane, tak je se vším svolný a má děsnou radost. Letos jako jindy obdržel bačkory a pravil: „To je překvapení, to se podívejme!“ a políbil maminku. Maminka obdržela vlněnou šálu a pravila: „Vždyť to nemusilo být“ a políbila tatínka. Já jsem věděl, že dostanu rukavice s palcem a taky jsem je dostal, začež jsem se musil poděkovat silným hlasem a v duchu jsem pravil: „To jste se nepředali.“ A Kristýna obdržela na šaty a talíř jablek, fíků a ořechů, my je stejně prodáváme a políbila mamince ruku. Pak si sedla v kuchyni, louskala ořechy a brečela, jelikož jí bylo smutno a potom si ode mne vypůjčila péro a inkoust a psala domů.

A pak jsme měli kapra, závin a čaj, načež jsme hráli duráka o ořechy, já jsem všecky obehrál, Honza se šel toulat, tatínek bručel, že ani na Štědrý den se nemůže ten kocour zdržet doma a já jsem musil jít brzo spát.

O vánocích přijel na návštěvu náš Láďa, měl modrý svetr a každého se ptal: „Co myslíte, že mne ten svetr stál?“ a měl radost, když to nikdo neuhodl. A měl taktéž žluté rukavičky, na nohou bílé kamaše a velice voněl. Když s někým mluvil, tak přimhuřoval levé oko a tatínek mu to zakázal. Mně přivezl barvičky ve škatulce a bylo jich na každé straně osm, mezi nimi stříbrná a zlatá. A mluvil jako starý, mně domlouval, abych se pilně učil, abych poznal lepší život než má on, jelikož jest porád v jednom kole. A pravil, že musí jít k holiči, protože mu vousy rostou neobyčejně rychle.

A byl porád v krámě, aby viděl, jak to u nás chodí, jestli se obchod hejbá a lidi pravili: „Máte velkého syna, pane Bajza“ a tatínek pravil: „Ba, ba, utíká to, utíká“ a lidi zase pravili: „Aspoň budete mít jednou zastání“ a tatínek pravil: „To jsem sám žádostivý.“

Když ho Kristýna spatřila, tak se porád chechtala a nemohla před ním pít kafe, jelikož se zakuckala a běžela ven a maminka pravila: „Kdy ta holka dostane rozum.“ Ladislav chtěl porád vědět, jak prospívám a koukal se mně do sešitů a taky chtěl, abych mu zahrál na housle, jestli už znám dvojhmaty. Já jsem mu pravil, že hrajeme už tři křížky a tři bé, ale zahrát jsem mu nechtěl. On mluvil hlubokým hlasem a chodil pomalu a každou chvíli pravil, že mu rychle rostou vousy, rychleji než prvnímu prodavači. Mně se nelíbilo, že je tak hrdý a pravil jsem, že žádné vousy nemá. On pravil: „Tak si šláhni,“ ale já jsem nechtěl a zase jsem pravil, že mu nic neroste, že nemusí chodit k holiči. On se urazil a chtěl, abych mu za trest vrátil ty barvičky, ale tatínek pravil: „Co se dá, to se má nechat a nehádejte se.“ Na Boží hod odpoledne dal tatínek Láďovi doutníka a pravil mu, aby šel s ním do hospody, že chce lidem ukázat, jakého má velkého syna. Oni kouřili doutníky a šli do hospody a maminka se za nimi dívala.

Na svatého Štěpána měli jsme k obědu husu a bylo takhle k polednímu a Kristýna se podívala s okna a vykřikla silným hlasem: „Jezuskonte, milostpaní, mně se zdá, že k nám jdou Vařekovi.“

Maminka se taktéž podívala s okna a pravila: „Tak tady to máme. Ne abyste řekli, že máme k obědu husu!“

Skutečně za chvíli vešel strejda Vařeka s tetou Emilií a pravili, že přišli přát šťastných a veselých svátků. Maminka je usadila za stůl a uctila je domácí kořalkou a mandlovými koláčky a oni porád jedli. Nejdřív mluvili o tom, že je mráz, ale že to tak nezůstane, že to zase povolí, což by bylo dobře, jelikož se jináč spálí moc uhlí a pak mluvili o nemocech a že je všecko dražší. Načež se teta Emilie ptala, co máme k obědu.

Maminka pravila: „Ále, udělala jsem brambor, jeden už věru neví, co má vařit.“

Strejda a teta si udělali: „Brambor?“ a podívali se na sebe, jako že se diví.

Tatínek pravil, aby se nedivili, že obchody jdou špatně.

V tom jsem otevřel troubu u kamen a ono to silně vonělo a teta vstala a šla se podívat do kuchyně a pravila tenkým hlasem: „Tak to je ten brambor. To věřím.“

Já jsem byl rád, že měli vzteka a strejda pravil: „To je pak ta upřímnost. Jestli si myslíte, že jsme vás přišli vyjídat, tak si to nemyslete. My toho nemáme zapotřebí, my od nikoho nic nechceme.“ A když mluvil, tak se mu vousy hejbaly.

A teta Emilie taky pravila, že od nikoho nic nechtějí, jelikož od nikoho nemají co očekávat, že přišly po příbuzensku, ale nýčko se vidí, jací my jsme a že nikdy od nás nic dobrého neužili.

Mluvila dosti dlouho, ale strejda pravil: „Matko, pojď, to nemá žádnou cenu.“

Potom teta Emilie pravila: „Hamba, hamba“ a šli.

Jak šli, tak se maminka podívala s okna a viděla, jak se zastavili s panem Fajstem a jak mluvili, on kejval, oni kejvali a dívali se na náš barák a všelijak hejbali při tom rukama.

Pak se maminka obrátila od okna a když se podívala na tatínka, tak se musila smát a když se tatínek podíval na ni, tak se taky musil smát a smáli se oba čím dál tím víc a já jsem se taky smál, jelikož se smáli a Kristýna v kuchyni se smála, až pištěla a kašlala a křičela: „No, ne, lidi, já z toho budu mít smrt.“

A ještě při obědě jsme se smáli, až tatínek pravil přísně: „Tak už konec a dost, všecko má své meze“ a po obědě si šel lehnout. A maminka rovnala ve skříni prádlo a ještě se trošíčku smála.

Ale náš Láďa se vůbec nesmál a když byl večer, tak chodil po rynku s jednou slečnou a kouřil doutníka, mluvil hlubokým hlasem a byl velice hrdý.

A když si pak doma zouval botky, tak pravil, že v životě mnoho zkusil, ale nyní má dráhu otevřenou. Já jsem mu chtěl říci: „Ale vousy ti přece jenom nerostou,“ jenom že na mne přišlo spaní a já spal.