ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po celé Indii se začalo vypravovat, že Pepek Zilvar a královská princezna jsou jedna ruka. Povídali si o tom Bráhmani i Hindové i Mohamedáni, všechny kasty o tom mluvily od Páriů, až po ty nejvyšší. Malajci i Číňané, kteří přijížděli se svými džunkami do přístavů hnedky o ničem jiném nemluvili. I běloši o tom rozkládali a celá Indie byla plná drbů. Každý věděl, že Pepek Zilvar a princezna královská spolu mluví a doopravdy spolu chodí.

Však také oni byli porád u sebe a jeden bez druhého by nedal ani ránu a Zilvar hnedlinko vůbec s hošma nechodil. Měli na maharadžově zahrádce vyhlédnutou velikou smokvoň a tam sedávali na větvi, při čemž Zilvar četl princezně poučné a zábavné knížky. Nejvíc mne mrzelo, že si ode mně vypůjčil detektývku „Léon Clifton v Monte Carlu“ a princezně neřekl, že je to moje detektývka a když mně ji vrátil, tak scházely čtyry listy a on pravil, že už to bylo a to není prauda. Pročež jsem mu pravil, že jest u mně blbý ženich a on pravil, ať to řeknu ještě jednou, tak jsem to řekl ještě jednou, ale on jako by nic a šel zas k své princezně.

A nechtěl se prát ani za nic.

A chodil pomalu a vůbec neutíkal. A koukal se ctnostně, mluvil spravedlivě a pravopisně. Byla s ním děsná otrava.

Někdy sedával s královskou princeznou ve vikýři maharadžova zámku a tam zpívali „Vy zelení hájové“ a jiné písně, při čemž Zilvar zpíval druhý hlas neobyčejně hlubokým hlasem. A taky chodívali po zahrádce, princezna trhala květiny a Zilvar kouřil cikáro a měl ruce složené na zádech jako úplně dospělý pán. Také vím, že jí koupil kornoutek zmrzliny a kouzelnou obálku, co v ní byl prstýnek s červeným sklíčkem. A ona mu koupila hůlku, šle a foukací harmoniku.

Jednou jsme všichni hoši i Eva i princezna seděli v červeném nádvoří na kládách a hráli jsme si na řemesla. Nejdříve dělaly vandrovníky Eva s princeznou a dávaly hádanky, Zilvar uhodl. Načež se ho tázaly: „Ke komu se dáš, k fialce nebo k růži?“ Zilvar se dal k růži, jelikož uhodl, že růže je princezna. Potom jsme dělali vandrovníky já a Zilvar a uhodla princezna. I tázali jsme se jí: „Ke komu se dáš, k dubu nebo ke hnoji?“ Princezna odvětila: „Ke hnoji,“ jelikož jí Zilvar dal tajné znamení, že jest hnůj. Pročež každý viděl, že spolu doopravdy, ale doopravdicky chodí a nebyla s nimi žádná hra a jeden po druhém jsme pravili: „Fuj, fuj, nehrám!“ Eva se taky odpykala a pravila, že nehraje.

A princezna mu dala také opravdické hodiny, co jdou a Zilvar je porád vytahoval a díval se na ně a silným hlasem se divil, jak to utíká, abysme viděli, že má hodinky. Ale my jsme pokaždé se schválně koukali jinam.

Taky si porád posílali psaníčka a Bejval pravil, že takovou volovinu jakživ neviděl a ještě pravil, že bude nejlépe, když budeme chodit sami a my jsme pravili: „To se vr!“ a pak jsme byli jenom čtyři a Eva.

Všichni lidé, co tam byli to věděli, také veškeré služebnictvo to vědělo, maharadžova indická přízeň to věděla a také maharání musila o tom něco vědět, protože příbuzenstvo mluvilo řeči a dělalo špičky. Ale paní maharání pravila: „Nevídáno, holka nemá ještě z toho pojem, je to takové mladé famfárum, vždyť to známe, bývali jsme přece také mladí. Až se vybouří, tak dostane rozum.“ Jenom pan maharadža nic nevěděl, jelikož se s příbuznými moc nebavil.

A Zilvar chodil několik dní sám a sám, procházel se po zahradě, nikoho nechtěl vidět, kouřil cikáro, odplivoval si a mluvil sám k sobě jako blázen. Pak přestal se procházet a rozmlouvat a dal si ostříhat vlasy, umyl si krk, dal si oblek do pořádku a vyčistil si boty a jednoho dne se dostavil do maharadžova paláce a dal se slyšet, že má panu maharadžovi oznámit náramně důležitou novinu.

Když to pan maharadža uslyšel, tak pravil: „To jsem sám žádostivý“ a přijal Zilvara ve své komnatě. Za tou příčinou se posadil na kanapi a usadil Zilvara ve fodelu. Pan maharadža kouřil z turecké dýmky a Pepek Zilvar bafal cikáro, a tak hezkou chvíli seděli a neříkali nic. My jsme se všichni sběhli za dveřmi, koukali jsme se špehýrkou a dávali jsme pozor, co se bude dít.

Nejdřív nebylo nic a pak Zilvar pravil, že počasí jest stálé a slunko svítí ohromně silně, takže jest horko a pan maharadža nato pravil, že až přijde monsún, tak budeme mluvit jináč a Zilvar pravil: „To je možné, já se nehádám“ a pan maharadža pravil, že se taky nehádá, že vůbec nemá hádky rád a Zilvar pravil: „To je má řeč.“

Pak dlouho nebylo nic a oni seděli tiše a bafali velice silně. Najednou Zilvar začal hrozně rychle mluvit, že jeho srdce promluvilo. Pan maharadža se ho otázal: „Proč?“ a Zilvar pravil, že jako on a královská princezna spolu doopravdy chodí a tudíž, že se rozhodl, že do toho praští.

„Do čeho?“, otázal se pan maharadža.

Zilvar pravil, že by chtěl pojmout královskou princeznu za manželku.

Pan maharadža vytáhl z huby troubel, vyvalil oči a udělal si: „Cože?“

Zilvar opakoval, že by chtěl mít s královskou princeznou veselku. Pan maharadža pravil dlouhým hlasem: „To jsem blázen“ a vrtěl hlavou a Zilvar to musil opakovat ještě jednou.

A pan maharadža zčervenal a zařval takovým děsným hlasem, že se zatřásl lustr na stropě: „Ty mrťafo jedna, ty kandrdásku jeden, ty votroku jeden votrocká, co si to dovoluješ? S takovou se panovníkovi opovažuješ na oči přijít? Já tě naučím!“

I zatleskal rukama a nato se objevili dva zbrojnošové a pan maharadža ukázal na Pepka Zilvarového a pravil: „Do vězení s tím bídníkem, ale do toho nejhlubšího, nejčernějšího, nejsmrdutějšího, aby mu přešlo myšlení na veselku s královskou princeznou!“

Zbrojnoši Pepka popadli a vsadili ho do díry, kde nebylo nic, jenom nemravný zápach. A my hoši i Eva chodili jsme se na něho dívat zamřížovaným okénkem a tu a tam jsme na něho plivali, a Zilvar říkal: „Nechte si to, jo?“ Tak jsme toho nechali a raději jsme se dívali, jak sedí. Zilvar větším dílem si nás nevšímal, ale hrál maso se svým nožem, který zabodával do podlahy nebo zkoušel, dokáže-li stojku s okovy na rukou. Když se mu to povedlo, byl velice hrdý a pravil: „To mrkáte, hoši, co?“

Ale nám se ho zželelo, neboť jináč to byl dobrý kluk a pro takovou volovinu měl sedět v kreminále jako ten nejšpatnější člověk. Tak jsme chodili k tomu okénku a strkali jsme mu něco ke čtení, nosili jsme mu bombony a paní Brabcová mu každý den podstrčila něco k snědku, aby se ve vězení tolik neotravoval. A celé město se na něho chodilo dívat, jak si tam sedí a kouří cikáro a čte noviny, aby věděl, co je nového. Mluvilo se o tom, že pan maharadža zanevřel na něho strašným hněvem a že rozkázal, aby byl odevzdán katovi, a veškeří obyvatelé litovali Zilvara, že má být zkrácen o hlavu, ačkoli jest ještě mladý.

A mluvilo se taky o tom, že královská princezna ohromně vyvádí, že kudy chodí, tudy pláče, až má oči červené a že nic nechce jíst, pročež vůbec nic nepřibírá a horem pádem jde dolů. A paní maharání se velice trápila a volala k ní ty nejdražší doktory a oni říkali, že princezna potřebuje silnou stravu a změnu vzduchu, jináč že za nic neručí, pročež paní maharání pravila panu maharadžovi: „Člověče, ty taky nemáš kusa svědomí v těle, copak nevidíš, jak si to to dítě bere, komupak se bude dávat vina, jestli si něco udělá?“

Pan maharadža se mračil, mával rukama a pravil: „Dejte mi všichni svátek, já nemám na vás hlavu.“

„Ty jsi jen pro sebe, ostatní můžou jít stranou,“ mluvila paní maharání.

„Jak sis ji vychovala, tak ji máš a jdi mi s očí,“ pravil pan maharadža.

Ale paní maharání se nedala odbýt a porád na něho chodila, aby to dal do pořádku. Jednoho dne zase přišla a pan maharadža seděl právě na trůně a vládnul. Paní maharání se ptala: „Tak co bude s tím ďoučetem: Ó, ty paličáku paličatá! Co se pleteš mezi ty dva mladé lidi? Postavil sis hlavu, aby bylo po tvém, ale ono nebude po tvém.“

Pan maharadža pravil: „Nepovídej mně žádné řeči, vidíš přece, že vládnu.“

„Dítě je přednější než tvoje vládnutí,“ pravila paní maharání silným hlasem.

Pan maharadža se rozkatil a počal lítat po pokoji a hrozně řval, že ani chvilku nemůže mít pokoj, ale paní maharání na jeho řvaní nic nedala, ale stála na svém, že se to musí dát do pořádku. A nakonec pan maharadža změkl, klesl na duchu a pravil: „Tak dobrá, ať je po tvém. Já to s tím mladým člověkem zkusím, abych viděl, co obnáší. Podrobím ho těžké zkoušce a jestli nevyhoví, bude o hlavu kratší. Jaképak s ním štráchy!“

Paní maharadžová pravila nato jemným hlasem: „Vidím, milý muži, že jsem se v tobě nemejlila. Ty jsi někdy divný pabouk, ale máš srdce na pravém místě.“