ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Maminka mne pohladila a ptala se: „Jak ses vyspal, Petinko?“ Děsně jsem se podivil té otázce a odvětil jsem: „Ale maminko, jak jsem mohl spát, když jsem přece musil jít s Jumbou k panu Jirsákovi skrz tu čepičku?“ Maminka se zamyslila a neříkala nic.

I přišel tatínek z krámu, sedl si u mne na pelest a já jsem se ho otázal: „Kolik myslíš, tatínku, bude si pan Jirsák čítat za čepičku pro slona?“

Tatínek si pohladil bradu, počechral si knír a pak odvětil: „To máš různé a podle toho, není čepička jako čepička.“

Pravil jsem: „Má to být čepička nahoře se střapcem, celá zlatem prošívaná s bambulkami kolem dokola.“

„Když s bambulkami a celou parádou,“ pravil tatínek, „tak by to mohlo být mastné. Jirsák pracuje solidně, to zas beze všeho, ale je drahý jako lékárna.“

„Tatínku,“ tázal jsem se po chvíli, „dáš mi na to peníze, kdybysem jako neměl?“

Tatínek se nafoukl jako měchuřina a pravil: „Když to musí být, tak se umím ukázat. O mně se nemůže říci, že nemůžu loktem do kapsy. Koupil jsem slona, tak na čepičku nebudu litovat nějaký ten krejcar. Ať udělám pangrot.“

Už jsem neříkal nic a pomyslil jsem si, že tatínek je ze všech nejhodnější, jelikož dává na všecko peníze, a hnedky na to jsem si pomyslil, že maminka jest ještě nejhodnější než tatínek, ale za chvilku se mi zdál tatínek zase nejhodnější než maminka a dlouhou chvíli jsem o tom uvažoval, ale nemohl jsem se na ničem ustanovit.

A maminka pravila, že tu byli hoši, co spolu chodíme a ptali se, jak se mně vede. To mně bylo divné, jelikož před malou chvilánkou jsem přece mluvil s Čendou Jirsákem a ten nic nepovídal a pak jsem si pomyslil: Třeba spím a to všecko se mně jenom zdá.

Této myšlenky jsem se polekal, že mně tatínek slíbil peníze na čepičku ve snu a až se probudím, nebude chtít o ničem vědět a bude děsně řvát, že nemá žádný bankál. Pročež jsem se pro jistotu ještě jednou otázal: „A doopravdy zaplatíš tu čepičku? Neříkáš to jen tak?“

A tatínek odpověděl: „Tak si mně šáhni na nos, jestli lžu.“ Učinil jsem, jak mně kázal a nos byl tvrdý, z čehož jsem viděl, že tatínek mluvil pravdu a tatínek pravil: „Tak vidíš, ty kuliferdo, a pamatuj si, že když táta řekne slovo, tak to slovo platí.“

V tom cinkl zvonek v kvelbu a tatínek se zdvihal, že jako půjde obsloužit zákazníka, ale maminka pravila: „Seď, tati, já už to odbudu sama,“ a tatínek pravil: „A co bys, mami, jenom seď, já už to pořídím,“ a tak se hodnou chvíli hádali, kdo má jít do krámu a nikdo nešel.

Ale pak se ukázalo, že to nebyl zákazník, nýbrž strejda Vařeka s tetou Emou a maminka pravila: „To jsou k nám hosti“ a tatínek pravil: „A kruci!“ a strejda pravil: „Přišli jsme se podívat na toho maroda“ a teta pravila: „Tak co? Ty líná kůže, copak se smí dneska marodit? Kdopak dneska může doktorovat?“

Strejda silně vzdychl a pravil: „Tihle doktoři, to je národ! Jenom umějí strašné peníze brát a ničemu nerozumějí.“

A teta pravila: „U nás se nikdy nevolá doktor. To my nevedeme. Kam bysme přišli? Když někomu něco chybí, tak mu udělám baldriánové thé, on to vezme na noc, vyspí se z toho a druhý den běhá jako koroptvička. A to je to nejlepší. Kdyby se měl na všecko volat doktor, tak se můžeme spakovat a rovnou do chudobince. Marodit se může jenom v bohatém domě, kde je z čeho brát.“

A potom mluvili děsně rychle a hodně nahlas, že je lepší být zdráv než nemocný a potom mluvili pomalu a silně tiše, že náš doktor už si kupuje druhý barák, toť se ví, vždyť si nahrabal takových peněz a oči jim závistivě svítily jako našemu Honzovi.

Maminka pravila, že zdraví je přednější než majetek a tatínek pravil, že na děti nic nelituje a strejda pravil: „To neříkej, švagře, kdopak si dneska může dovolit vyhazovat peníze oknem?“

Tatínek pravil, že to není žádné vyhazování peněz oknem, když se k nemocnému dítěti volá lékař a že stejně mu na to nikdo nepřidá a teta pravila strašně tenkým hlasem: „Však by Péťa nemusil marodit, kdyby byl jak se patří držený“ a tatínek pravil hlubokým hlasem: „Podle tebe jsme snad vinni, že to dítě stůně“ a teta pravila ještě tenčím hlasem: „Já neříkám tak ani onak, jelikož si myslím své,“ a strejda pravil, že si každý může myslit své, na to není žádný palagraf, on si také myslí své, ať se to komu líbí nebo ne. A ještě pravil: „Jak nemá ten hoch marodit, když se u vás moc mastí a to není zdravé pro žaloudek.“

Já jsem to poslouchal a měl jsem hrozného vzteka, že strejda s tetou mluví řeči a přemýšlel jsem, co bych jim tak sprostého, ale hodně sprostého řekl, aby už nemluvili řeči, a pak jsem pravil, že tatínek mně zaplatí červenou čepičku pro slona, co bude mít střapec a bambulky kolem dokola, a že pan Jirsák na to spotřebuje čtyři metry sukna a zlata nejméně metrák. A ještě jsem pravil: „A ta čepice bude stát milión, tisíc a ještě stovku.“

Když jsem to pravil, tak se teta podívala na strejdu a strejda se podíval na tetu a koukali se na sebe dlouhou chvíli a křivili při tom hubu a pak pravili oba najednou: „Pak se jeden diví, kam ty peníze přijdou“ a potom ještě pravili, že to dítě to nemá ze sebe a že prokoukli tu naši politiku a že to jsou samé špičky.

Maminka se divila: „Jaké špičky, Emo? Já ti nerozumím.“

Teta vstala, urovnala si faldy na sukni a pravila: „Ale já tomu moc dobře rozumím“ a strejdovi pravila: „Vstaň a pojď!“ a mně pravila: „Stejně to máš ze samého skotáctví a práh tohoto domu už nikdy nepřekročíme.“

Tatínek pravil: „Nepřijdete k nám, nepůjdete odsuď, jakáž pakáž.“

A oni šli pryč a byli červeni a šli velice rychle a tetě při tom vrzaly botky, řkouce: „Ať! Ať! Ať!“

A když odešli, tak se tatínek smál hlubokým hlasem: „Hohoho!“ a pravil mamince: „Máš to pěknou přízeň, matko, můžeš si ji dát rovnou pod šturc.“ A maminka se smála vysokým hlasem: „Hehehe!“ a pravila tatínkovi: „Co bych si ji dávala pod šturc, když je to tvoje přízeň a ne moje přízeň.“ A slyšela to Kristýna v kuchyni a smála se nejvyšším hlasem: „Hihihi!“ a maminka ji napomenula: „Ššš!, holka bláznivá, nemáš kusa rozumu, to dítě chce spát.“

Ale já jsem nechtěl spát, jelikož jsem musil jít s Jumbem k panu Jirsákovi, aby si opruboval tu červenou čepičku.