Bylo nás pět

Ani jsem nevěděl, jak jsem dlouho ležel a jenom jsem cítil, jak mně po zádech hrají teplé a chladné vlnky, i díval jsem se oknem na dvoreček a viděl jsem, jak se slunce kutálí po střeše našeho dřevníku a na střeše seděl kocour Honza a tvářil se tak starostlivě jako náš tatínek, když hledá dýmku a neví, kam ji dal. Nelíbila se mně Honzova starostlivost a já zavřel oči.

Po chvíli jsem zaslechl rychlé dupání a nějaký silný hlas pravil: „Kdepak máte toho pacienta?“, a z toho hlasu vanul vítr, který voněl po růžových a bílých cukrátkách, jako jsou v lékárně v té kulaté sklenici a já jsem je vždycky chtěl mít.

On si přinesl malý kufírek a já jsem chtěl vědět, co v něm jest a on mně dýchal na prsa a lechtal mne vousy pod bradou a vstrčil mně teploměr pod paždí a pravil: „Máte tu dusno, panstvo, vzduch, vzduch, hodně vzduchu, velectění!, to je to hlavní“ a chvilku se díval na hodinky a pak pravil: „Mno!“ A potom jsem slyšel, jak v krámě cinkalo závaží a váha pravila: „Dejte mi ještě liberku kávy, tohle už jest čtvrtý případ spály, ke kterému jsem byl zavolán, máte Francovku? Tak mně dejte lahvičku, jenom klid, klid, pane Bajzo, já se k vám ještě dneska podívám, tak, tak, kolik to čítáte?, já se klaním.“

A já jsem se hluboce ponořil do toho zeleného láku a plaval jsem, pořád jsem plaval a Venda Štěpánků taky plaval, já jsem se divil: Takový malý prcek a jak už to umí plavat a já jsem šel domů a byl jsem hodnou chvíli hodný, chodil jsem pomalu, koukal jsem se ctnostně a mluvil jsem pravopisně a moje řeč byla: „Ovšem, zajisté, nýbrž, pakliže, tudíž a nápodobně.“ A když jsem si myslil, že jsem byl už dosti dlouho hodný, tak jsem slušným hlasem požádal tatínka, aby šel do cirkusu Rudolfi a koupil mně slona Jumbo, jelikož ho potřebuju.

Když tatínek moji žádost uslyšel, tak se příšerně zachechtal a pravil: „Ha! Slona Jumbo, to by tak hrálo! Když jsem byl v tvých letech, tak jsem musil do světa a nikdo se mě neptal.“

Já jsem se však nepoddal, ale mořil jsem ho žalostným hlasem, že musím mít slona, jelikož ho máme v příroďáku, abych ho uměl.

Tatínek odvětil zlostným hlasem: „Kdopak si dneska může dovolit pořídit si slona, kam by jeden přišel?, až podle toho, jak se zlepší obchody a jdi pryč!“

Vyslovil to s takovou nevrlostí, že to znělo jako „divrič!“, pročež jsem bréčel.

Ale maminka vzala tatínka stranou a mluvila s ním tichým hlasem a když jsem to viděl, tak jsem velice silným hlasem sliboval, že už ani jednou nevynechám housle, že každému dospělému dám počestnost, bez dlouhých řečí všudykam doskočím, vyřídím, pomůžu a od Mančinky se ani nehnu a jemným hlasem jí budu povídat pohádky.

A maminka pravila: „Copak to dítě nemá mít vůbec žádnou radost? Ty jsi už škudlil pomalu jako strejda Vařeka. Kup mu toho slona, vždyť to nestojí bankál.“

Pročež tatínek mávl rukou: „Když slon, tak slon, máte mne poznat a já jsem žádostivý, jestli si jednou vzpomenete, co jsem pro vás udělal.“

Já jsem zajásal neslýchaně silným hlasem a políbil jsem tatínkovi ruku. A koukám se, koukám a vidím stát Jumbo, toho obrovského slona indického rovnou, před naším kvelbem. Stál klidně, uši měl jako obrovské lopuchové listy, tuhou kůži jako z dehtové lepenky a usmíval se těma malinkýma, chytrýma očičkama.

Dal jsem mu ibišové cukrátko, které jsem odcizil v krámě a on si cukrátko vzal prstíkem, co má přidělaný k chobotu a tázal jsem se: „Jseš rád, Jumbo?“ on pak pokývnul hlavou na znamení, že je rád.

Načež jsem mu pravil přísným hlasem: „Copak je to platné, milý Jumbo, musíme jít do školy.“

Jumbo odvětil: „Když do školy, tak do školy. Napřed povinnost a potom zábava. Nikdo učený s nebe nespadl. Škola má štěstí, pročež: Pojď sem, synu a uč se moudrým býti.“

Potom mne chobotem vzal opatrně kolem pasu a vysadil si mne na krk. A Kristýna mně podala kabelu s učením a tatínek s maminkou se postavili před krám, aby viděli a já jsem dal slušné pozdravení a zavelel jsem: „Vpřed!“

A slon kráčel zvolna a velebně a všichni se koukali a já jsem byl velice hrdý. Kteří se koukali: Jodaska, co prodává hliněné nádobí, Trojna, bednář, Rychtera, řemenář, Bednařík, obuvník, Svatý, krejčí pro pány i hochy, Mazura, autodopravce, Jaroš, řezník a uzenář, Kozí Kuncka, ano i pan Fajst, taktéž pan Podlena, co píše na hejtmanství.

Celé město se koukalo a všichni se divili.

A když jsem zahnul za roh, tak se divili: Preclík, kominík, Laušmanka, niťařka, Dušánek, cedulář, Vobořilka, krupařka a Homoláč, sklenář a Netuka, mydlář.

Taktéž se divili všichni holubi, co létají kolem báně, Bejvalovi koně se divili i Jakub, pacholek i psi se divili, mezi nimi též Pajda.

Veškeré tvorstvo kulilo vočadla a říkalo: „Jé!“

A pan starosta se koukal s okna radnice a s ním celé obecní zastupitelstvo a bylo náramné divení. Pan Letovský, náš polecajt, se vzpřímil a salutoval mně: řka: „Sláva ti, ó synu vlasti!“ Já jsem poděkoval neobyčejně slušně.

Byl pak obrovský sběh lidu a ozývalo se troubení hasičstva. Někteří pravili, že by se to mělo dát do novin, aby si to lidi přečtli.

A slon kráčel pravidelným krokem a když jsem se podíval dolů, co jsem spatřil? Dva mužové kráčeli po pravé straně, dva pak po straně levé. Měli šátek kolem hnědých beder, na hlavě turban, v jedné ruce třímali oštěp, v druhé pak kabelu s učením. Oni mužové se nazývali: Bejval Antonín, Kemlink Eduard, Jirsák Čeněk a Zilvar z chudobince, jménem Josef. Když jsem to spočítal, tak jsem viděl, že nás dohromady bylo pět. Já jsem byl ten nejprvnější a ti čtyři byli moje tělesná stráž.

Za hlučného troubení a bubnů ramplování jsem došel před školu a pan učitel, dívaje se s okna školní budovy, pravil: „Žáčkové zachovejte mi pořádek, aby nebylo stížností z řad obyvatelstva.“

Před školou mně Jumbo sundal dolů a pak mně podal čítanku, mluvnici, početnici, jakož i psací náčiní.

Tu pak vyšel ven školda, i zkřížil ruce na prsou a tázal se: „Čeho žádáš velký muži?“ Kázal jsem mu, aby mně po dobu školního vyučování slona bedlivě opatroval a přinesl mu něco k občerstvení.

Školda se uklonil, vece: „Prosím!“ a odešel do školní budovy, v krátkosti však z ní zase vyšel a přinesl láhev citronovky, kterou podal Jumbovi.

Slon přiložil láhev k ústům a limonádu vypil, řka: „Brr! Ta bere! Pánbůh zaplať!“

Když jsem viděl slona píti, sám jsem dostal strašnou žízeň a otevřel jsem oči a dlouho jsem nemohl pochopit, že ležím v posteli. Kde je sběh lidu, kde je ta sláva a to troubení, to ramplování?

Bylo už pozdě, krám byl zavřený, tatínek seděl u postele a koukal se, maminka mne podpírala jednou rukou a v druhé držela sklenici s malinovou limonádou a pravila: „Pij, Petříčku, ono ti odlehne.“

Já jsem pil velice lačně, ono to ve mně žbluňkalo a když jsem se napil, tak jsem pravil: „Děkuji ti, maminko-milenko, že ses za mně u tatínka přimluvila, aby mně koupil slona. Víš, já a Jumbo, my teď spolu mluvíme a chodíme pořád spolu.“

„Dobře,“ odvětila maminka, „jenom hezky spi, aby ses z toho vyspal.“

„A tobě, tatínku,“ pravil jsem, „taky nastokrát děkuju, žes měl skrz mně takovou outratu.“

Tatínek se pousmál a pravil: „Není zač. To víš, já na nějaký ten krejcar nekoukám, když to musí být.“

U postele stála také Kristýna, ona na mne koukala a já jsem jí pravil: „Až vstanu, tak řeknu Jumbovi a pojedeme do Rampuše. Že v Rampuši neviděli ještě slona?“

Kristýna se zachychtla, ale maminka přísně na ni udělala: „Šš!“ A když jsem usínal, tak jsem se slyšel; jak pravím slabým hlasem: „Maminko, dej Jumbovi rýži, jelikož sloni rádi rýži, to jest jejich nejmilejší“ a pak jsem ještě slyšel, jak v krámě praví váha cinkovým hlasem: „Kilo rýže, čím ještě posloužím, prosím?“