ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jenom že jsem nemohl nic mluvit, jelikož už byla noc a já jsem nesměl vzbudit Mančinku a tak jsem jenom tak ležel a koukal. Na skříni bylo noční světélko a to porád mrkalo a já jsem pozoroval, jak po stěnách skáčou stíny, vždycky vyskočily a pak se zase schovaly, jako by si hrály na pikolu. A hodiny ustavičně tikaly a já jsem se divil, že porád jdou a ani v noci si nedají pokoj. A porád tak vážně a pomalu šly jako náš pan notář, když kráčí z kostela a ty stíny porád huš!, huš! jako myšky, já jsem je rukou chytal, ale nikdy jsem je nemohl chytit.

Maminka seděla u postele a měla ruce opřené o sedadlo a hlavu složenou do rukou a spala a já bysem jí tak rád vypravoval o džungli, o těch tygrech, jak jsem jich zastřelil nejméně šedesát. A mně bolela hlava a měl jsem sucho v ústech a teď nevím, jestli to všecko je prauda nebo se mně o tom lovu a vůbec jenom zdálo.

Ale jak by se mně to mohlo jenom zdát, když přece tadyhle já sedím na slonu, za mnou sedí Eva Svobodová a ukazuje na Zilvara, který seděl pod altánkem s princeznou, to přece nemůže být žádná mýlka.

A slyším docela jasně, jak mně Eva šeptá. „Ty, Péťo, poslouchej — slyšíš?“

„Slyším,“ pravím, „a co je?“

Ona praví: „Pepek Zilvar a princezna spolu mluví.“

„Ať si mluví,“ pravím, „mně je to fuk.“

Eva, celá rozpálená, oči navrch hlavy povídá: „Ale oni přece spolu chodí, hloupinkej.“

„Když chodí, tak ať chodí,“ pravil jsem lhostejným hlasem.

„Jéžiš, Péťo,“ vzkřikla Eva, „jak můžeš tak hloupě mluvit! Ale oni spolu doopravdy chodí!“

„Cože?“, podivil jsem se, „že by se Pepek Zilvar zahodil s nějakou princeznou, to přece nemůže být. To bych ho nesměl znát.“

„Když ti říkám! Já jsem si dala dobrý pozor. On se na ni kouká, ona se zas na něho kouká a vůbec se na sebe koukají, jako by se viděli po prvé.“

Tak jsem se na ně koukl a skutečně: Pepek se koukal na princeznu, ona se zase koukala na něho, koukali se na sebe porád pryč. Tak jsem to pravil všem hošům a oni se taky dívali a viděli, že se na sebe koukají a že spolu mluví, pročež všichni poznali, že spolu doopravdy chodí. Čenda Jirsák se jedním dílem velice chechtal a jedním dílem se na Zilvara příšerně šklebil a Zilvar mu tajně ukázal pěst jako že si to s ním rozdá. Čenda kývl jako že rozumí a dál se příšerně šklebil v jednom kuse. Zilvar pravil princezně: „Okamžik, slečno“ a vylezl z toho altánku a svezl se se slona dolů a přistoupil k Čendovi a otázal se ho, co se má co v jednom kuse příšerně šklebit, ať se příšerně šklebí na svou babičku, nechce-li, aby mu hnusně zmaloval ciferník, že ho vlastní matka nepozná.

Čenda hrdě odvětil, že by se na to podíval, že se nějakého poťachtaného ženicha nelekne a že vůbec žádní ženichové nemají na něho fousy.

Tak Zilvar pravil, aby Čenda přišel zítra k víčerou k té benzínové pumpě, co stojí na náměstí v Kalkuttě a tam že si to s ním rozdá.

Čenda odvětil, že se mu to náramně hodí, jelikož ještě nebyl u svaté zpovědi, takže se může prát.

Zilvar pravil: „Dobře, tak je to hotová věc“ a zase šel ke královské princezně a kouřil cikáro a mluvil k ní řeči a ona se na něho velice koukala.

Maminka se probudila a ulekla se, že usnula a ptala se mne: „Copak, Petinko, že nespíš? Už je noc a všichni dobří lidé spí.“

„Maminko-jedináčku,“ pravil jsem — já jí někdy říkám jedináčku, jelikož maminka byla jediná a neměla ani bratříčka, ani sestřičku a kolikrát mně o tom vypravovala — „maminko-jedináčku, víš, že Pepek Zilvar z chudobince a ta královská princezna, co jsme ji viděli v cirkuse jsou jako nevěsta a ženich?“

„Jdi!“, podivila se maminka, „to bych byla do nich nikdy neřekla.“

„Na moutě kutě!“, jistil jsem, „oni spolu doopravdy, ale doopravdicky chodí.“

„Podívejme se na kujona! A včera přece byl Pepek Zilvarů u nás v krámě koupit ocet a vůbec o tom nic neříkal. Ještě se ptal, jak se ti vede a že tě dává pozdravovat.“

„No,“ pravil jsem, „to víš. On to bude každému věšet na nos, že chodí s princeznou, jelikož by se mu hoši smáli a on by pro ostudu nemohl z baráku.“

„Proč by se mu kluci smáli?“

„Jak by se mu nesmáli! Přece je to hanba, když hoch chodí doopravdy s ďoučetem.“

„Ale, ale, Petinko! Ty přece také chodíš s Evou od cukrářů.“

Rozzlobil jsem se: „To není prauda a nech si to! Já chodím s ní jenom tak. Čteme si v knížkách a ona mně dává mejdlíčko, co ukradne v kvelbě a vůbec! Kdežto Pepek chodí s princeznou doopravdy a to je děsná hanba.“

Maminka se usmála, pohladila mne a pravila, abych se už nehněval, že to tak nemyslila. Tak už jsem se nezlobil a pravil jsem: „Všichni hoši viděli, že se na sebe koukají a Čenda Jirsák se skrz to příšerně šklebil. Pročež se nyní fackují u benzínové pumpy.“

„Kde že se fackují?“, divila se maminka.

„Kde!“, odvětil jsem nevrle, „ždyť ti to říkám. Přece u té benzínové pumpy, co je na rynku v Kalkuttě, hnedky naproti tomu krámu, který prodává zvěřinu. Už víš?“

„Aha!“, pravila maminka, „už jsem doma.“

Tak jsme mluvili řeči, ale mně připadalo, že maminka jaksi nechce věřit, jelikož se na mne porád koukala, což mne mrzelo a pravil jsem si v duchu: Naposled si myslí, že jsem vůbec nebyl v Indii, to by tak scházelo.

A taky mně nešlo do hlavy, jak mohl být Zilvar dneska u nás pro ocet, když se přece nýčko fackuje u benzínové pumpy v Kalkuttě s Čendou Jirsákem a proč by mě dal pozdravovat, když jsem s ním před malou chvilánkou mluvil.

Tak se mně to všecko v hlavě popletlo a já jsem si pravil: Patří ti to! Kdybys byl panu učiteli i našim, jakož i bratrovi Ladislavovi poslal z Indie pohledku, jak’s slíbil, tak by to bylo jisté a všichni by to věděli a nemusel’s mít skrz to těžké myšlení.

Najednou se mi však všecko vyjasnilo a já jsem si pravil: Ouha! On šel Pepek Zilvar k nám schválně do kvelbu pro ocet, jelikož jest povahy lstivé, aby to na něho neprasklo, že si namlouvá princeznu. A bojí se, aby se to po městě netrajdalo a nedověděl se to pan Zilvar, jelikož by byl zlý a odepnul by pásek. Však má ještě schované, že tatínkovi odcizil tabák, když jsme jeli do Indie. Tak se mně to všecko vysvětlilo a já jsem byl rád. A umínil jsem si, že ty pohledky určitě pošlu, aby se to vědělo.

A taktéž jsem si umínil, že musím Mančince něco přivést, aby byla ráda, jenom že nevím, co. Budu o tom přemýšlet a na něčem se ustanovím. I zavřel jsem oči, abysem si trochu odpočinul, jelikož jsem byl velmi unaven.