ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A my hoši, co spolu mluvíme, jsme se každého dne chodili dívat na Nové náměstí, jestli už ten cirkus přijel a bylo nám to dlouhé.

Až jednoho dne přijelo pět komediantských vozů a byly červené, žluté, modré a zelené a kolem dokola měly vyřezávané a krásně malované květy.

A v těch vozech měli vám pokojíčky a v těch pokojíčkách měli docela malilinká kamínka, obrázky, zrcadla, postele, ano i nádobíčko.

Taky měli kozu a mnoho psů a houf dětí, které se mezi sebou štětily.

Pak byly ještě jinačí vozy, z kterých se ozývalo děsné řvaní, jelikož tam byla zavřená cizokrajná zvěř a ty vozy zapáchaly velice neobyčejně.

A z vozů vylézali mužští, všichni byli velice vlasatí; kouřili retka a mluvili hlučně. Měli pak štráfkovaná trička a holé paže, na nichž byly vymalovány všelijaké figury, květiny a znaky, ano i nápisy, což se mně neobyčejně líbilo.

A vynesli s vozů klece, co v nich byly opičky, velice roztomilé a hledaly si blechy, které kousaly a tvářily se při tom starostlivě, až se jim na čele dělaly vrásky. Čenda Jirsák to hnedky uměl dělat po nich, čemuž jsme se smáli.

A byl tam taky velký huňatý medvěd a ten vám pořád přešlapoval a cosi bručel, čemu jsme nerozuměli.

My jsme pořád stáli a koukali se, co se bude dít a vlasatí mužští stavěli stan a křičeli při tom. A byl to neobyčejně velikánský stan, do kterého by se vešli všichni žáci obecné i měšťanské školy, jakož i školy dívčí. A v jednom voze seděla u okénka ženská, co jako měla prodávat lístky.

Já jsem to všecko doma vypravoval, pořád jsem vypravoval a znova jsem vypravoval a pravil jsem, že musím jít do cirkusu, jelikož musím vidět cizokrajná zvířata, abych je uměl, až bude přírodopis a že všichni hoši tam budou.

Tatínek pravil: „O musení jití do cirkusu není žádná řeč, já taky nemusím, maminka nemusí, Kristýna taky nemusí a budeme bez toho živi.“

Já jsem brečel.

A ptal jsem se našich, to mám za to, že jsem byl pořád hodný?

Tatínek pravil, že mám být hodný jen tak a ne za cirkus. Já jsem pravil, to není prauda, nikdo není hodný jen tak. A měl jsem hrozného vzteka, že jsem byl zbytečně hodný a umínil jsem si, že budu ze všech nejhorší a přijde si pro mně četník a naši budou mít ostudu a bude jím to škodit v obchodě. A brečel jsem čím dál tím více.

Potom maminka mluvila s tatínkem velice tiše, načež tatínek pravil hlasitě: „Tak dobrá, dobrá, ať je po vašem, jednou půjdeme do cirkusu a teď mně dejte svátek, jelikož mám vás plnou hlavu.“

Já jsem zajásal, ale nikoli velice, jelikož musím do cirkusu každý den, abysem viděl všecka představení, ale to jsem věděl, že naši nebudou chtít a budou říkat řeči. Tak jsem si dělal proto starosti.

Pravil jsem, že s cirkusem přijelo také mnoho dětí a jeden cirkusácký hoch přišel do naší třídy, aby se s námi učil. My jsme byli proto velice hrdí a celá škola nám to záviděla, že máme spolužáka od cirkusu. Velice jsem si přál, aby se posadil vedle mně, já bysem mu napovídal a všichni by měli vzteka. Ale pan učitel ho posadil do zadní lavice vedle Šabaty, jelikož je veliký. On je největší ze všech, ale nic neumí, píše, jako by chodil do kašičky, dělá samé kaňoury a nezná ani násobilku, ani které jsou smrtelné hříchy, ani úměru, ani zlomky, jelikož vystupuje v cirkuse a nemá čas na učení.

On se nazývá Alfons Kasalický, ale jeho tatínek se jmenuje signore Rudolfi a v cirkuse je ze všech nejprvnější, jelikož má pod sebou všechny krasojezdce, šašky, verbloudy, opice a jinou dravou zvěř. Tázal jsem se ho, jak to přijde, že se jmenuje Kasalický, ale jeho tatínek signore Rudolfi a on mně pravil, že v cirkuse si všichni umělci dávají jiná jména skrz reklamu. Tomu jsem se velmi podivil.

Ale tělocvik umí ze všech nejlépe, šplhat, skok přes kozu, na bradlech, veletoč i stojku a ještě jiné věci, co se ve škole neučí. A o přestávce dělal kotrmelce třikrát ve vzduchu a tak se umí skroutit, že má hlavu tam, kde má ostatní lidstvo nohy a nohy, kde mají jiní hlavu a vypadá to tak, jako by byl tak zamotaný, že ho už nikdo nerozmotá. Pan učitel to viděl a pravil: „Kasalický, Kasalický, tady není žádný cirkus, ale budova školní,“ čemuž jsme se všichni i s panem učitelem srdečně zasmáli. Když pan učitel viděl, že se smějeme, tak ještě pravil: „Pročež všeho s mírou“ a vzal ho za ucho a my jsme se smáli ještě víc.

My hoši s ním všichni mluvíme a on mluví s námi, Bejval Antonín k němu dolejzá, protože by chtěl, aby s ním mluvil ze všech nejvíc a pravil, že musejí spolu chodit, protože Bejvalovi mají také koně, ale Kasalický mluví nejvíc se mnou, jelikož jsem mu slíbil, že mu přinesu tabák, co má tatínek v piksle na almaře. Po škole jsme ho vždycky vzali mezi sebe doprostřed a mluvili jsme a žáci z jiných tříd chtěli jít s námi, ale my jsme pravili: „Jděte si sami, my si jdeme také sami.“ A hodně jsme s ním mluvili, hlavně o cirkuse, všechno jsme chtěli znát a on nám to povídal. Ptali jsme se ho, jak dlouho tu cirkus zůstane a on pravil, až jak podle toho, to přijde na návštěvu. Jeho tatínek pravil, že se mu zdá, že u nás bude špatná štace, jelikož v našem městě je prý moc hospod, dva bijáky a ochotnické divadlo, pročež zdejší lidi jsou asi moc vzdělaní a nebude tu pochopení pro prvotřídní umění. Já jsem pravil, že to není prauda, že tu lidi vůbec nejsou vzdělaní a všecko půjde do cirkusu. Načež Kasalický pravil: „To jsem sám rád, však už je na čase, aby se kšefty trochu hnuly.“

Když jsem přišel domů, tak jsem to všecko vypravoval, nejdřív Kristýně, pak mamince, pak tatínkovi a potom všem dohromady a tatínek pravil: „Ten cirkus nám byl čert dlužen, jelikož se z toho ještě zblázníš.“ Ale maminka pravila: „Nech ho, my jsme nebyli lepší.“

A když jsem si večer lehl, tak maminka se posadila ke mně na pelest, bylo tma a my jsme si povídali, to mám velice rád. A maminka začala vypravovat o tatínkovi, co dělal, když byl malý. Tehdá, když byl tatínek v mém věku, tak ještě s jinými hochy utekl z domova, jelikož chtěli jít do Afriky. Vzali si s sebou jídlo a dobrodružné knížky a tatínek doma odcizil cukr a knížku „Rádce pro dívky dospívající aneb Kterak si získati vážnou a trvalou náklonnost muže“. Mimo to si vzali rybářský prut a udičky, neboť se chtěli živit rybami. Toulali se celý týden, spali ve stozích a v cihelnách, četníci je hledali po celém kraji a vyptávali se všech lidí. Jenom že oni přišli sami, byli celí hladoví a otrhaní a špinaví jako cikáni.

Tatínek to slyšel, jak maminka vypravuje a pokáral ji, že mně to povídá a pravil, jak ten kluk může mít pak před jedním respekt, ale pak se tomu sám zasmál a udělal si: „Jó, to byly tenkrát jiné časy.“

Já jsem chtěl, aby mně to taky vypravoval, jak šel do Afriky a tatínek toho vypravoval ještě víc a pořád si přidával, jelikož jsem se toho povídání nemohl nabažit. A ptal jsem se ho, proč si vzal s sebou do Afriky knížku „Rádce mladé dívky“, co by mu byla platná mezi divokými kmeny? A tatínek odvětil: „Co jsem měl dělat, holenku, když jsem jinou knížku neměl a hoši by mne pomluvili, že jsem přišel s holýma rukama. Lepší něco než nic.“

Od té doby mám tatínka ještě radši, jelikož jsem si pořád myslil, že tatínek byl vždycky rozumný, ale nýčko vidím, že nebyl vždycky rozumný.