ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Potom se mně jaksi zdálo, jako by přišel pan doktor a šla z něho ta latinská vůně. On mne popadl a zase mne obracel na všecky strany, mačkal mně břicho a pravil: „hm, hm,“ a zase mne obrátil a zase dělal „hm, hm“ a měl takové studené uši a porád něco mluvil a tatínek taky mluvil a maminka se na ně koukala, jak mluví. A já jsem pana doktora od sebe odstrkoval, jelikož jsem byl netrpělivý, abysem byl zase v Indii a to jsem věděl, že tam nemůžu, dokud je tu pan doktor a tak jsem pravil: „Jděte pryč!“ a dělal jsem, jako bysem spal. Oni začali šeptat „šišli-myšli“ a po špičkách šli pryč.

A já jsem se schoulil v peřinách a brzy jsem věděl, že neležím v žádné posteli, to si tak jenom jiní myslí, ale já jsem dobře věděl, že postel je vlastně letoun, pořádný letoun o tisíci koňských silách, a když naši vyprovázeli pana doktora, tak jsem spustil motor, načež jsem stiskl výškové kormidlo a aeroplán se pomalu odlepil od země a já jsem vyletěl nad střechu našeho baráku. Několikrát jsem zakroužil nad naším městem a viděl jsem všecky domy a viděl jsem též školu a byla malinká jako maminčina krabice na šití a viděl jsem náměstí, kde stál pan polecajt Letovský a jel Bejvalův nábytkový vůz a já jsem poznal Jakuba, jak vedl koně a viděl jsem Habrovou a plivl jsem dolů, aby to padlo na nepřítele a on měl děsného vzteka. A letěl jsem stále výš a výš a naše město bylo docela malilinké a pak jsem namířil na jih.

V Indii už na mne hoši čekali a Eva také čekala a pravila, že mnoho klepů, které se přihodily v královském zámku a Bejval se mne tázal, kde jsem se tak dlouho coural a já jsem odvětil: „Musil jsem se přece podívat k našim, to je marné.“ Jumbo mě také očekával a pravil, že se mu po mně stýskalo a že nýčko chodí s partou slonů a že jsou to samí prima kluci. Jirsák se mne ptal, jestli jsem viděl jeho tatínka a maminku a já jsem pravil, že neviděl, jelikož jsem měl málo času a Jirsák pravil: „To je škoda, mohl’s tam zaskočit, abych věděl, co a jak.“ Éda Kemlink pravil, že bysme měli jít hned do maharadžova zámku, tam že se dějí věci. Tak jsme se hnedky tam šli podívat.

Opravdu, v královském paláci bylo živo a všecko to lítalo sem a tam. Nejvíce se dělo v kuchyni, jelikož tam chystali hostinu k svatbě. Bylo tam množství opic a ty všechny měly plné ruce a nohy práce. Také jiná zvířata tam byla a všechna se něčím zaměstnávala. Jeden slon točil mlýnkem na maso, aby byly karbanátky a jiný slon měl kávový mlýnek mezi koleny a chobotem mlel kávu. Malinká opička škubala drůbež, jiná čistila zeleninu a opět jiná loupala brambory. Veliký had, jménem krajta tygrovitá válel těsto, aby byl závin a dva papouškové přebírali hrách. Zrzavý kocour, podobný našemu Honzovi, šlehal sníh a vůbec nic nemlsal. Tomu jsem se divil, jelikož náš Honza by všecko sežral a tatínek by po něm hodil botou, jelikož Honza všecko chce mít. Medvěd štípal dříví, pes míchal jíšku a všecko se mělo k čilé práci. Starý tygr přebíral rozinky a jiný tygr krájel nudle. Vonělo tu kořením, vanilkou a čokoládou. Opičky házely talíři, kastroly a hrnci sem a tam, ale nic nerozbili. Jenom starý, vážný orangutan nic nedělal, jenom ke všemu čuchal a všecko ochutnával. Měl bílou zástěru a vysokou čepici na hlavě, jelikož to byl vrchní kuchař.

Eva mne tahala za kabát a šeptala mně, abych se šel podívat do pokoje, že mně ukáže ty klepy, jelikož v pokoji seděly švadleny a šily princezně svatební šaty, ale já jsem pravil, že mě ty klepy nebaví a ostatní hoši také pravili, že je ty klepy nebaví, a Eva pravila, že se nám diví, jelikož ty šaty budou z těžkého hedvábí a jenom na vlečku spotřebují deset metrů látky.

Ale my jsme raději šli na zahrádku, on se tam procházel Pepek Zilvar a měl nový obleček, voněl kolínskou vodou, vlasy měl namazané pomádou, na hlavě novou bouřku. Švihal hůlkou, chodil pomalu a tvářil se ctnostně. Když nás spatřil, dotkl se hůlkou klobouku a pravil velebným hlasem: „Vítám vás, chlapci, co je nového?“

My jsme s ním začali mluvit, ale on nic už více nemluvil, ale odvrátil se a opět se začal procházet a švihal hůlkou a prozpěvoval si: „La-la-la, caj-raj-raj.“

Bejval reptal, co si o sobě myslí a Éda Kemlink pravil, že si nemusí o sobě tolik myslit a já jsem pravil, že si o sobě myslí Bůh ví co a aby si o sobe tolik nemyslil, tak Čenda Jirsák obrátil oční víčka a příšerně se na něho zašklebil.

Zilvar se zastavil, pokýval hlavou, zatvářil se hrdě a pravil pomalým hlasem: „To jsou mravy dnešní mládeže. Fi! Zdá se mi, že jste vyrostli v ratejně. Měli byste se stydět.“

Kemlink zařval na něho: „Pitomo!“ a palcem si zdvihl špičku nosu.

Zilvar pravil vážně: „Kdybys to nebyl ty, tak bych ti dal srazit hlavu, ale takhle se s tebou nebavím.“

„Já s tebou taky ne,“ pravil Kemlink a ještě pravil: „Však ty přilezeš, ženichu ženichácká!“

Zilvar už neřekl nic, ale zapálil si cikáro a hrdě odcházel a my jsme pravili Kemlinkovi: „Správně jsi ho probod’, a my s ním už nebudeme chodit.“

A já jsem ještě pravil: „Ať si chodí se svou princeznou.“

Pak jsme šli na kládu a hráli jsme si na pikolu, a Jumbo si pořád chtěl s námi hrát, tak jsme ho nechali. Byla to ohromná legrace, jelikož nikdy nikoho nenalezl a pročež musil pořád čmuchat a my jsme se mu smáli a on se zlobil.

Když se setmělo, tak jsme toho nechali a připlížili jsme se k oknu paláce a dívali jsme se do pokoje. Viděli jsme, jak Zilvar seděl vedle své princezny, tvářil se jako dospělý a jelikož kroutil a špulil pysky a zdvihal obočí, tak jsme poznali, že mluví pravopisně, aby se vidělo, že je ctnostný. A pan maharadža s ním mluvil a paní maharadžová s ním taky mluvila a mluvili všichni.

Tak jsme šli od toho okna pryč a pravili jsme, že Zilvar není žádný pašák, jak jsme si myslili, ale docela obyčejný náfuka a vejtaha a že bysme mu to měli vykreslit, aby věděl.

Bejval pravil, že by měl ma něho vynaleznout nějakou pomstu a my všichni jsme pravili: „Tak ji vynalezni“ a on pravil, že vynalezne, ale že o tom musí pilně přemýšlet.