ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Co asi dělá pan maharadža s paní maharání a co ta princezna? Co dělá krejčí Brabec s paní Brabcovou, co ti hadi, tygři, sloni, opice a ostatní domorodcové? A jestli pak má Jumbo ještě tu hezkou červenou čepičku a pamatuje se na toho, kdo mu ji koupil? A co Indie? Je vůbec nějaká Indie, či se vyskytuje jenom v atlasu?

Nechci se ptát našich, protože oni hned hartusí a chtějí, abych moc nemluvil a bral tu nedobrou meducínu. Ještě jsem si myslil, že bych snad o tom mohl mluvit s Kristýnou, ale jen jsem řekl: „Indie,“ už se začala chechtat, pročež jsem jí pravil: „Ty Rampepurdo rampepurďácká, ze všech nejrampepurdovatější!“

Celé noci spím jako špalek a nic se mně nezdá. Tuhle mně Kristýna půjčila zrcátko a já jsem se divil, že mám obličej docela malilinký jako panenka, co patří naší Mančince. Všichni říkají, že jsem byl velice nemocen a náš Ladislav poslal psaní, ve kterém bylo napsáno: „Doufám, že milý bratr Petr nabude s boží pomocí vbrzku ztraceného zdraví a ještě jednou Vás všecky srdečně zdraví Váš věrný syn Ladislav.“

Dnes byli u mně návštěvou hoši, co s nimi chodím, jelikož pan doktor dovolil, že už můžou přijít, tak oni přišli. Stáli kolem postele a byli čtyři a se mnou jich bylo pět. Byl mezi nimi také Pepek Zilvar a já bysem se ho rád byl otázal, jestli se doopravdicky oženil nebo co s ním je, ale on nic nemluvil, asi se mu nechtělo před ostatními. A hoši mně vypravovali řeči, co je nového. Pravili, že máme nového pana učitele, on je ještě strašlivě mladý, pročež se mu říká učitelský spomocník, ale za to umí strašně rychle utíkat a hraje levé křídlo za S. K. Ctibor. Při posledním mistráku se utrhl a dal sám tři kusy, jeden z nich volejem.

A ještě pravili, že když jsem onemocněl, tak se musilo všecko vybílit a tři dny nebyla škola, z čehož byla mezi žactvem ukrutná radost a veselí.

Tázal jsem se jich: „Jestlipak, kluci, jste mně za to vděčni?“ a oni odvětili, že každý mne chválí a praví, že jsem pašák, jelikož mám spálu, což jest povedená věc a já jsem na to velice hrdý.

Ale porád mne to trápí, jak to bylo s tou Indií a z hlavy mně to nejde. Proto jsem si umínil, že hochy vyzkouším. Jestli se podřeknou, tak je to dobré, když ne, tak nic.

A tak, když byli tuhle zase u mně, znenadání jsem vybafl silným hlasem: „Indie?“ a pozoroval jsem je lstivým zrakem, co bude.

A hoši odvětili jednohlasně silným hlasem: „Indie!“

Znovu jsem se na ně zadíval lstivým zrakem a otázal jsem se ještě silnějším hlasem: „Kalkutta?“

A oni sborem odvětili silným hlasem: „Kalkutta!“

Opět jsem se na ně zadíval lstivým zrakem a najednou jsem se otázal: „Maharadža?“

Oni však odvětili ještě silnějším hlasem: „Maharadža!“ a Bejval pravil, že tohle jest vlastně primovní hra, kterou nazval hrou v Indii a že bysme ji mohli často hrát a já jsem pravil: „To bysme mohli, jelikož všichni dobře víme, jaká ta Indie jest“ a při tom jsem se na ně díval lstivým zrakem, co tomu řeknou, jestli se konečně prozradí. Ale hoši neřekli nic, jenom Éda Kemlink pravil: „To se vr!“

Tak už jsem se neudržel a přímo jsem se zeptal Pepka Zilvarového, co mu řekl tatínek, když se oženil. Pepek se děsně zasmál a pravil: „Jdi, ty votroku!“ a ostatní hoši se taky smáli a Čenda Jirsák se divil, kde ty nápady beru. A já jsem jim pravil, ať si jdou domů, že se mi chce spát a oni šli a pravili: „Tak nazdar!“

A dlouho jsem byl mrzutý, že nemůžu přijít na kloub tomu, jak to s tou Indií bylo a strašně mně bylo líto, že by z těch podivuhodných dobrodružství nemělo být nic, že by to mělo být jenom mámení a přelud. I hrozně jsem tesknil po Indii, kde jest všecko krásné, nejkrásnější ze všeho na světě. Doufal jsem, že aspoň na noc mně přijde Indie opět navštívit, ale ona nedala o sobě vědět. A já jsem si pořád nemohl v hlavě srovnat: Bylo, bylo a najednou není nic?

A když přišla jednou ke mně Eva Svobodová, tak jsem přímo na ni uhodil: „Evo, ty jseš přece chytrá holka?“

„To jsem,“ odvětila ona.

„Pamatuješ se teda na tu veselku v Indii?“

„Jakou veselku?“, divila se.

„No, přece — jak se ženil Pepek Zilvar s královskou princeznou.“

Eva otevřela svoje modrá vočadla na celé kolo.

„Pepek Zilvar? S královskou princeznou? No, ne!“

„Evo,“ pravil jsem důtklivým hlasem, „vzpomeň si, jak’s sama povídala, že princezna má šaty z těžkého atlasu a vlečku dva metry čtyřicet.“

„Šaty z těžkého atlasu? A říkáš, že měla vlečku dva metry čtyřicet? To musila být krásná veselka. A bylo tam hodně lidí? A co družičky? Co měly na sobě, povídej! A hudba byla a zpěv? A měla nevěsta věneček? A jaké to bylo, když si před oltářem řekli své neodvolatelné ,ano‘? Plakala nevěsta hodně? Tak povídej, člověče!“

„Co bych povídal? Víš všecko zrovna tak dobře jako já. Byli jsme tam spolu. Jen si vzpomeň.“

Eva chvíli přemýšlela a pak smutně zavrtěla hlavou.

„Nic nevím,“ pravila. „Nikde jsem nebyla. Z domova jsem paty nevytáhla. Škoda. Indická veselka — to musí být něco báchořečného.“

Když Eva odešla, tak jsem se podíval na své nohy. Mám nohy vrabčí. Zkoušel jsem se projít po pokoji, ale nesvedl jsem to. Bylo mně dusno a hlava se mně točila. Myslím si, že bych nepřemohl ani Vendu Štěpánkového. Ale já brzy okřeju a zesílím a pak se každému postavím. Á—no! To se mně chce — spát —.