ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Kdepak by horalé v Rampuši viděli slona, neboť ten žije v širých rovinách Indie, zavlažovaných veletokem Gangu, to jest, víš Kristýno, posvátná řeka tamnějších domorodců.“

Jenom že teď nevím, jestli jsem to pravil já nebo pan učitel, jelikož jsme toho dne měli příroďák, ale nikoli ve třídě, nýbrž na dvoře. Žáci stáli kolem našeho Jumba a pan učitel ukazoval na něho pravítkem a vykládal.

„Nuže, pozor, žáčkové! Bedlivě sledujte můj výklad, abyste si něco odnesli do života. Nedáváte-li pozor, pak je to nešetrnost vůči mé osobě, když se tolik namáhám, nešetře zdraví.

Nuže: Slon, jehož tu vidíte, žije v četných stádech, která se prohánějí v rozsáhlých pampách indických a živí se po výtce stravou rostlinnou, Melichar nedává pozor, Melichare, dej sem ten provázek, hochu darebný, avšak slon se dává snadno zkrotiti a pak koná platné služby lidem, neboť jest zvíře pilné, nikoli jako Šabata, jehož jsem právě přistihl, jak chytá lelky. Pomáhá při stavbě, vleka ohromné klády svým chobotem, teď jsem právě Melichara napomenul, leč hoch ten darebný nedbá, Melichare, Melichare, hochu darebný, já si pozvu tvého pana otce a promluvím s ním důtklivé slovíčko, což se týče také Klemy, jenž pozor nedává a jiné vyrušuje. Nuže žáčkové, síla slona jest ohromná a slon se dožívá vysokého věku, s některými žáky mohu mluvit jazykem andělským nebo ďábelským a je to jako když hrách na stěnu hází, Vašátko a Klenovec zůstanou po škole, já se s nimi nebudu zlobit.“

Všelicos ještě zajímavého vykládal pan učitel a my všichni pozorně naslouchali. Když bylo po vyučování a šlo se domů, tak se ke mně přidal Bejval Antonín a mluvil se mnou a koukal se kolem, aby všichni viděli, že mluví se mnou ze všech nejvíce. Ale já s ním mluvil dosti málo a kráčel jsem vedle Jumba.

Bejval pravil, že vynalezl obrovský vynález a když jsem se ptal, jaký by to měl být vynález, tak pravil, že by Jumbo mohl ostávati u nich ve stáji, jelikož by koně mohl naučiti sloní moudrosti a sám by od nich pochytil koňskou moudrost. Koně a slon by se mohli zkamaráditi a mohli by spolu mluvit.

Odvětil jsem: „To není žádný vynález a já to nechci. Koně ať si chodí spolu, já budu chodit se slonem.“

On však jinak nedal a pořád do mně mluvil, že Jakub bude slonovi dávat seno, oves a rýži a vůbec bude dbát, aby mu nic nechybělo.

Já jsem pravil: „To by se ti šiklo, abys pak každému mohl vykládat, že slon je váš a nikoli můj. Tadyhle — víš! Až naprší a uschne. Nejsem tak hloupý jako jsi ty chytrý a kdo mně nechtěl půjčit kolo?“

Když to Bejval slyšel, tak byl velice zahanben, že se svým kolem tak škotil a nikomu je nepřál, jelikož nevěděl, že budu mít slona, pročež budu nade všechny vyvýšený. On ale tak dlouho mořil, až jsem pravil: „Tak dobře, abys viděl a pamatoval si to pro po druhé“ a dal jsem Jumba do stáje k Bejvalom.

Jakub měl radost a pravil: „Jářku, to jsme dostali pomahače“ a jal se slona čistiti kartáčen.

Brzy nato se přihodilo, že se do našeho města přistěhoval pan Kukrle a byl na poště úředníkem. A chtěl, aby mu pan Bejval stěhoval nábytek.

Toho dne jsem doma hlásil, že nepůjdu do školy, jelikož musím stěhovat pana Kukrle. Maminka pravila: „Když stěhovat, tak stěhovat, ale přijď v čas a kafe máš v troubě.“ Odvětil jsem: „To se vr!“ a běžel jsem a maminka za mnou volala: „Péťo, dej na sebe pozor, víš, že jseš těžce nemocný“ a já jsem odvětil: „Beze všeho.“

A když jsem tak běžel, tak se mnou utíkal Zilvar z chudobince, Éda Kemlink a Venda Štěpánků, pročež jsme byli čtyři. Když jsme přišli k Bejvalom, tak na nás čekal Tonda a bylo nás pět. Já jsem si sedl na kozlík vedle Jakuba, on mně půjčil bič a já jsem byl velice hrdý. A Jumbo kráčel vážně za méblákem a kýval hlavou a usmíval se chytrýma očičkama.

Když jsme přijeli na místo, tak pacholci začali skládat a pan Kukrle skákal kolem toho jako opice a úpěnlivě křičel: „Jezuskonte, lidi, vemte to na štorc, vy mně to všecko rozmlátíte a jak já k tomu přijdu, abych škodoval?“

Pacholci odvětili: „Pane oficiále, neráčeji se nám tu vrtět jako žid na pekáči a radši koukají, aby viděli.“

A Jumbo pravil: „Jsem žádostivý, jak se toho, mládenci chopíte.“

Pacholci pravili: „To je práce, inu, inu mordyjánská“ a Jumbo pravil: „Jděte mi od toho pryč, já se do toho vložím sám.“ Pacholci se usmívají: „Uvidíme, Jumbo, jak obstojíš.“

Leč Jakub jakožto nejstarší z nich pravil: „Jenom, hoši, učiňte, jak Jumbo míní, on má z toho nejlepší pojem.“

A taky jo: Jumbo nejdřív popadne šicí stroj, vyzdvihl ho chobotem jako pírko, pak se ujme cinkostnu, načež vezme kredenc, zrcadlo, postele, bral to z vozu, jako pekař pecny do pece sází, jiný by se při tom ňáko zapotil a tělo si namohl, ale Jumbo, jako by nic a ještě se k tomu usmívá svýma chytrýma očičkama.

Pacholci stojí tu jako svatý Ján na mostě, jsouce z toho celí pryč, diví se neobyčejně a praví: „Inu, inu, toť, toť, máš to, hochu, sílu sílovatou, Pánbůh požehnej, my bysme s tím nebyli hotovi do večera večeroucího a ty jseš s tím hotový našup.“

Jumbo na to nic neřekl a myslil si své, ale já jsem byl na něho velice hrdý.

Když byli se vším sakumprask hotovi, tak pan Kukrle dal pacholkům na kořauku, ale Jumbovi, jelikož sloni korauce něhoví, daroval pytel jablek, a Jumbo se slušně poděkoval a byl velice rád.

Potom jsme šli domů a Jumbo dal tatínkovi do pořádku celé skladiště, na dvoře narovnal prázdné bedny, aby to pěkně vypadalo a tatínek pravil: „Pak se řekne slon. Je to jenom němá tvář, ale každý by si z něho mohl vzíti příklad. Je vidět, že byl od malička dobře vedený.“

A Jumbovi za všecko patřičně poděkoval, ale Jumbo pravil: „Není zač, pane Bajza. To já rád přiložím chobot k dílu, když se mi naskytne příležitost. K vůli tomu mne neubude. Jak praví přísloví: V práci a vědění jest naše spasení.“

Načež jsme si sedli s Jumbem na dvorku a já jsem mu četl velice krásnou detektývku, jménem „Znamení čtyř“ a slon naslouchal velice pozorně a rozvážně kýval hlavou a říkal: „To jsou věci, ani se jednomu nechce věřit. Jsem zvědav, jestli toho vraha dostanou. Patřilo by mu to, aby si po druhé nedovoloval.“