ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Několik dní potom jdu vám do školy a jako vždycky jsem šel kolem Bejvalovic, aby sem počkal na Tondu, že půjdeme spolu. Ale podíval jsem se na tu koňskou hlavu a zamrzelo mně, že cení zuby a směje se potměšile a já jsem k ní pravil: „Na mne nemusíš cenit zuby. A vůbec mne nebavíš.“ Pročež už jsem nečekal na Tondu a šel jsem radši sám.

A tak jsem šel sám a ještě jsem si myslil, že bych měl kamenem trefit porculánovou hrušku na elektrickém vedení, ale špatně jsem hodil a tak jsem toho nechal. Bylo to v úterý a ten den mám velice rád, protože máme čtení, nábožku, kreslení a tělák. Čtení to nic není a v nábožce máme děsnou legraci s káťou, jelikož si vždycky šňupne z piksly a pak praví: „Ó, vy hordo pohanská, ó, vy zbrojnošové římští, ó, vy zástupové Amalekitských, všechny vás nechám bez oběda, dokud se nenaučíte křesťanským mravům!“ Tělák je samo sebou náramný, ale ze všeho nejraději mám kreslení, jelikož užíváme barviček a můžeme kreslit z hlavy.

Ale mně se vůbec nezdálo, že je úterý a ten den vypadal tak škaredě jako čtvrtek, když máme počty, mluvnici, děják a zemák. A pořád se mi zdálo, že je čtvrtek a já jsem byl mrzutý. Na náměstí jsem před sebou uviděl Čendu Jirsáka, ještě si tak myslím, že ho dohoním a řekneme si „Nazdar!“ a pošineme se spolu a pak mě ten celý Čenda Jirsák omrzel, já jsem asi v noci špatně ležel a měl jsem křivý krk.

Jako vždycky jsem se zastavil před cukrářstvím pana Svobody a uviděl jsem tam velikánský dort, byl čokoládový se smetanovými ozdobami a já jsem se sám sebe ptal, jestli bych ten dort chtěl a hnedky jsem si odvětil: Nechtěl, jelikož se podobá klobouku, jaký nosí teta Vařeková, když chodí na požehnání.

A když kráčím kolem pana polecajta, co stojí na náměstí a bedlivě kouká, zda nevypukl někde nepořádek, tak mám vždycky chuť připlížit se k němu ze zadu a vytáhnout mu šavli, aby sem viděl, jaká jest, ale tentokrát jsem o to nestál, tak jsem kráčel slušně a dal jsem panu polecajtovi počestnost a on odvětil: „Nazdar, občane!“, což se mi vůbec nelíbilo, já nejsem žádný občan.

Loudal jsem se do školy velice pomalu a přemítal jsem, že by bylo dobře, kdyby se školní budova najednou sebrala a šla pryč a já bych si šel pěkně domů a kdyby se mne naši ptali, co je?, já bych pravil, že žádná škola není a sedl bych si na dvorek a pořád bych seděl a koukal a nic.

Když jsem přišel do školy, tak školda už zazvonil, ale ve třídě se řvalo, jelikož tam ještě nebyl pan učitel, ale já jsem neřval a sedl jsem si na své místo a vytáhl jsem učení.

Bylo čtení, jeden žák četl z čítanky, že není, není zima zlá, jak se o ní říká, ale já jsem si pro sebe říkal, jakápak zima, když je takové horko?, a díval jsem se oknem ven a viděl jsem, jak nějaký mužský veze kolečko písku a já jsem se divil, že to toho mužského baví, já bych to kolečko nechal stát a šel bych od toho pryč a lehl bych si na trávník do stínu a zdálo se mně, že mám v ústech plno písku. Taky jsem viděl děvečku od notářů, jak myla a při tom si zpívala, otvírala široko ústa a měla děsně červené dásně jako šípková povidla, proto se mně znechutila a já jsem netrpělivě čekal, aby toho už nechala a šla pryč, neboť jsem se na to nemohl dívat, ale musil jsem, protože bych pak se musil dívat před sebe a viděl bych Špoutila Oldřicha, co má na hlavě strupy.

Ze zadní lavice mně někdo poslal namalovaný obrázek člověka s oslíma ušima a pod tím stálo: „To jest Páta Karel pošli to dál,“ ale já jsem papírek zmuchlal a hodil pod lavici, jelikož jsou to blbé vtipy. A hlava mne bolela a v uších mně šumělo jako bych se byl ponořil pod vodu a hledal oblásek. Já bych pil, ale hodně studenou vodu, co po ní trnou zuby, pořád bych pil a zamhouřil jsem oči a zdálo se mně, že jsem skvrnitý jaguár, který se jde napít z potoka. Ale nebyl jsem jaguár a chtěl jsem, aby už bylo po škole a šlo se domů.

Abych se trochu povyrazil a smutné myšlení zahnal, tak jsem začal myslit na cirkus, jak jsme v něm užili zábavy. Ale cirkus už odjel a na náměstí zbylo po něm kolo, posypané pilinami a roztrhané vstupenky, útržky plakátů a hromádky hnoje a vůbec nic, docela nic. Mému myšlení se nechtělo dařit, i zdálo se mně, jako by žádný cirkus nikdy u nás nebyl a jenom že jsem o tom někde četl v knížce nebo mně kdosi cosi o tom povídal a já jsem tomu věřil a nevěřil.

Tak jsem si pravil: Musíš myslit o něčem jiném, o čem? Na příklad, jestli k nám dneska přijde cesťák a jestli tatínek objedná nebo řekne: Nepotřebuji nic, jsem hojně zásobený. A jestli Bejvlovi pacholci nám přivezou od dráhy bednu a pak jsem si vzdychl: Proč právě bednu? Stejně nebudou v ní obrázky. To mně bolí hlava.

Najednou jsem viděl ty šašky v cirkusu, co házeli ta barevná kola, nejdříve letělo červené kolo, za ním modré a pak žluté, letěly velice pomalu, jako když kráčí pan starosta, s panem notářem a s velebným pánem, ale pak lítala pořád rychleji a rychleji, pan starosta s panem notářem a s velebným pánem utíkali děsně rychle, horempádem a utíkali ještě více, letěli na dráhu, aby stihli vlak. Vtom mne pan učitel vyvolal, já jsem nevěděl, kde jsme a pan učitel pravil: „Bajzo, Bajzo, já se namáhám a ty bloudíš duchem mimo tuto síň učební“ a pravil to tak protivně, že mě ještě více bolela hlava a díval se přes brejle a zdvihl ukazováček, což se mně vůbec nelíbilo. Já jsem mu chtěl říci, ať nezdvihá ukazováček, ale on se odvrátil a vyvolal jiného žáka.

Školda zazvonil, tak jsem viděl, že uplynula teprve jedna hodina a byla přestávka, byl velikánský řev, já jsem schválně neřval, ale zůstal jsem sedět a jenom jsem koukal a bylo zeleně, jako bych byl pod vodou. I uviděl jsem, jak Páta Karel vytáhl housku a začal pojídat, měl mastné pysky a to se mně tak znechutilo, že jsem začal děsně křičet: „Dej tu housku pryč nebo ti dám!“ a pořád jsem to křičel a chtěl jsem Pátovi housku vyrvat, ale udělalo se mně hrozně špatně. Myslím, že to byl Bejval, co mně složil učení do kabely, ale jistě to byl jiný, co mně nasadil čepici a zase nějaký hlas pravil: „Já půjdu s ním“ a to už jsme byli na chodbě, kde jsou obrazy, představující výjevy z českých dějin a ty obrazy visely nakřivo. A co mně bylo nejdivnější, že chodba, kterou se jde do tělocvičny byla vždycky napravo a najednou byla po levé ruce. Také okna byla ne tam, kde měla být, ale na druhé straně. Z toho se mně udělalo ještě více špatně. Obrazy jako by tekly se stěn, pan učitel také tekl a rozléval se po chodbě a bublal, jako by se vařil, a z toho bublání vycházel hlas: „Bejval a Kemlink! — Zde! — Jmenovaní žáčkové, přistupte blíže a dovedete Bajzu domů. Leč opatrně, opatrně! Ostatní pak na svá místa. Bejvale a Kemlinku, jste už velicí chlapci a já se spoléhám na vás, že si povedete s náležitou obezřetností. Doufám, že tato zlá nemoc mine bez neblahých následků.“

Tento hlas zněl velice jasně a já jsem ho pořád slyšel, jak mluví a to už jsem seděl na šamrli a Kristýna mně zouvala botky a měla velikánský obličej, maminka zatápěla v kamnech a tatínek mně sahal na čelo a pravil: „Ten hoch má horkost, to musil něco špatného sníst“ a pak jsem ještě slyšel, jak v krámě pravila cikorka: „Tohle nám ke všemu scházelo“ a to už jsem ležel v posteli, hrozná zima mne rozrazila a já jsem sám od sebe breptal: „Vrána, sýrec, rarach, Rampepurda, rezaté obruče“ a slova ze mně vycházela čím dále, tím rychleji a někdo dupal, jak chodil po příbytku a já jsem ležel v takovém zeleném láku a ploval jsem jako okurka ve sklenici, všecko plulo, všecko se točilo a vzdouvalo.