ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I vyslal posly pan maharadža po celé říši s rozkazem, aby všichni šlechticové, rytíři, knížata, náčelníci, generálové, admirálové, hrabata a starostové se v jeho paláci dali vynatrefiti. Když se tak stalo a veškeré panstvo se shromáždilo, tak kázal, aby vězňovi sňali okovy a vůbec ho dali do pořádku a pak ho přivedli před shromáždění.

A když se tak stalo a dva zbrojnoši přivedli Zilvara, promluvil k němu pan maharadža takto: „Mladý člověče! Měl’s býti za svou neslýchanou smělost potrestán na hrdle pro výstrahu a příklad ostatním, ale poněvadž jsem, jak známo, pán milostivý, tak jsem se ustanovil na jiném. Já to s tebou ještě zkusím. Ale budeš podroben těžké zkoušce. Můj nejvyšší našeptavač a navaděč ti dá tři hádanky. Uhodneš-li je, máš míti moji královskou dceru za manželku. Avšak neobstojíš-li, pak běda tobě! Budeš odevzdán katu, abys viděl, kam vede nerozvážnost.“

Pepek Zilvar odvětil: „Beze všeho, mocný králi, já jsem se vším svolný.“

Načež pokynul pan maharadža svému nejvyššímu našeptavači a navaděči, co měl na nose brejle a vousy až na zem a ten přistoupil k Zilvarovi a pravil: „Dostaneš tři přetěžké hádanky, abysem vyzkoušel tvůj důvtip a aby tak bylo proukázáno, zda se máš těšiti královské přízni či máš přijíti k zavržení.“

Zilvar pravil: „Tažte se, co srdce ráčí. Jsem připraven.“ A kouřil cikáro a směle se mu díval do očí. A my jsme se na něho koukali, Eva se taky koukala a princezna se taky koukala.

Ten nejvyšší našeptavač a navaděč povstal a pravil: „Nuže, slyš a dávej pozor, vězni. Moje první hádanka zní: Má to bříško stejně velké jako hlavičku a hlavičku stejně velkou jako bříško a neslouží to k ozdobě.“

„Chaha,“ odvětil Zilvar hrdopyšně, „to přece každý ví, že je to trojka z mravů. Musíte mi, pane, dávat těžší otázky, jináč to není žádná hra.“

Veliký údiv propukl mezi přítomnými a my, hoši, jsme se taky divili a Eva se taky divila a princezna se radovala.

Nejvyšší našeptavač a navaděč se podrbal ve vousech a pravil: „Nuže, dávám ti druhou otázku, daleko nesnadnější. Uvidím, jak ji zodpovíš, smělý mladíče. Slyš: Utíká to a nemá to nohy. Co je to?“

Zilvar se zasmál a odvětil: „Ale co by to bylo jiného, holenku, ne-li čas? Ten přece utíká a nemá nohy. Musíte mně dávat těžší hádanky, jináč byste mne otrávil. Tohle není nic pro našince.“

Všichni se děsně divili a nejvíc pan maharadža a pravil: „Ahá tě v kabátě! Ten kluk má, jářku, za ušima. Ministře, musíš mu dát něco těžšího, aby si tak nefoukal.“

„Však ono mu to foukání přejde,“ pravil nejvyšší našeptavač a navaděč, „až uslyší tu třetí hádanku, kterou jsem si extra pro něho v bezesných nocích připravil. Už je mně ho napřed líto. Nuže, nešťastníče, pilně poslouchej a rychle odpověz, co je to:

„To ví každé malé dítě,“ odvětil Zilvar hrdě a začal zpívat:

Když to Pepek Zilvar zazpíval, nastalo na všech stranách velké divení, hlavou kývání, krkem vrtění, rukama mávání a značné křičení, a pan maharadža pravil Zilvarovi: „Vidím, že máš dobrou hlavu, pročež se ve světě neztratíš“ a všichni ministři, šlechtici, vévodové a radové a knížata, jakož i starostové a baroni taky pravili, že Zilvar má dobrou hlavu. A my, hoši, jsme byli velmi hrdi a radovali jsme se, že Pepek toho dědka tak převezl a křičeli jsme sláva! a nazdar! Eva taky křičela a princezna křičela ze všech nejvíc.

Ale Zilvar neříkal nic a kouřil cikáro, nevšímal si, co se kolem něho dělo a koukal se na princeznu, princezna se koukala na něho a koukali se na sebe oba dva.

Pan maharadža povstal s trůnu, zdvihl ruku zvolna a dosti vysoko a pravil mocným hlasem: „Kteří jste přišli, můžete si zase jít domů, jelikož slyšení jest skončeno.“ Pročež všecko panstvo, co tam bylo, se sebralo, vsedlo na koně a rozjelo se do svých domovů. My, hoši a Eva, jsme šli také pryč a po cestě jsme si povídali, že Zilvar je pašák, jelikož toho pána, co má ty vousy, ohromně probodl.

V paláci zůstal jenom pan maharadža s paní maharání a Zilvar z chudobince s královskou princeznou. Pili kafe a mluvili řeči a nejvíc mluvila paní maharání, že je ráda, že to tak dopadlo a ještě pravila: „Holka své vzdělání dostala a bez krejcaru nebude a co máme, do hrobu si nevezmeme.“

Brzy pak v celé zemi indické se roznesla zvěst, že královská princezna si bude brát Zilvara z chudobince a že bude slavná veselka. Povídali si o tom lidi u kupce, námořníci na lodích, cestující ve vlaku, úředníci v kancelářích, zedníci na stavbách, švadleny v šití, dítky ve školách i sbor učitelský, havíři v dolech a všichni, kdo měli ústa k mluvení. Psalo se taky o tom v novinách. Taky se mluvilo o tom, že pan maharadža už je na vládnutí starý a že to Pepek Zilvar vezme za něho, což jest pro poddané velká výhoda, jelikož pod Zilvarovou vládou budou rozkvétat vědy a umění, jakož i průmysl a obchod. Neboť Zilvar z chudobince má prý otevřenou hlavu a ve všem se vyzná.

Já jsem dlouho přemýšlel, jaké to bude, až Zilvar bude sedět na trůně a jak mu bude slušet královská koruna a jestli bude vládnout porád pryč nebo jenom někdy a jináč bude s námi chodit jako dřív. A když jsem oči otevřel, tak jsem hnedle poznal, že je středa, protože na rynku kvičela čuňata, husy kýhaly ga-ga-ga, kvokaly slepice, lidi mluvili a řičeli koně. Jelikož ve středu jest u nás vždycky trh a v krámě bylo mnoho lidu. A krásně svítilo slunce a po stěnách běhala zlatá prasátka, já bysem si je chtěl chytit a zavřít je do krabičky, aby sem je tam měl.

A já jsem zavolal slabým hlasem: „Kristýno, podej mně papír, pero a inkoust.“

Kristýna přišla a, prý, nač to potřebuju.

Já jsem pravil: „Neptej se moc a honem přines, já musím za Zilvara napsat omluvenku, že nemůže přijít do školy.“

Ona se ptala proč? a já jsem odvětil: „Jelikož se bude ženit a nechce mít skrz to neomluvené hodiny.“

Tu Kristýnu popadl smích a strkal s ní z kouta do kouta a ona se chytila za roh stolu a řvala: Áchich, áchich, to bude moje smrt!“

„Čemu se směješ, Rampepurdo rampepurďácká?“, tázal jsem se nevrlým hlasem, „kdybys radši místo toho áchich mně přinesla věci na psaní, abysem to napsal!“

Ona nic neodpověděla a běžela do krámu. Za chvilku přišel tatínek a ptal se, jak je to s tou omluvenkou. Já jsem mu to všecko vypověděl a že mě Zilvar o to prosil a já jsem mu to slíbil a pravil jsem, že Pepek je pašák ze všech největší. A on se bojí, že bude mít neomluvené hodiny, jelikož se musí ženit. A všecko jsem to tatínkovi vypravoval, nic jsem nevynechal.

Tatínek mne vyslechl a usmál se tak široce, že jeden knír mu šel k pravému, druhý pak k levému tichu a pravil: „Tak Zilvar bude mít veselku. To je pro mne novina. To se podívejme na toho kujona! A porád že nic. Ale, holenku, já nevím, jestli ho pan učitel omluví. To snad ani nesmí být, aby žák k vůli ženění zanedbal školní docházku. No, budiž! Naše starost to není. Ať si to s ním spraví starý Zilvar.“

„Ví už pan Zilvar, že se Pepek bude ženit?“, tázal jsem se.

„To tedy, jaksi, aby se tak řeklo, nevím,“ odvětil tatínek.

„Co tomu asi řekne, až se to doví?“

„Kdopak to může vědět, hochu? On ten starý Zilvar je kolikrát moc divný.“

Tak jsme mluvili a pak přišla maminka a taky mluvila a tak jsme mluvili všichni tři a já jsem se chlubil, jak je Pepek Zilvar chytrý, jak uhodl všechny hádanky, ani se nerozmýšlel a jak všichni lidé koukali a byli z toho vyjeveni a tatínek pravil: „Copak o ty věci, u nás v Čechách jsou lidi náramně šikovní, ze všeho mají pojem a ve všem se vyznají, nikdo se jim nemůže postavit, což jest vědecky dokázáno.“

A maminka pravila: „Tak už dost těch řečí, jelikož Petříček si potřebuje trochu odpočinout. A copak že se ta Kristýna v kuchyni porád směje?“

„Víš, maminko-jedináčku,“ pravil jsem, „já jsem jí vypravoval o Zilvarovi, jak se má ženit. A přece víš, co je to za národ tyhle ženské. Jak slyší o svatbě, tak se dají buď do bréče nebo se chechtají jako blázni.“

Tatínek se strašlivě zasmál a pravil: „Ten to prokoukl!“

A maminka mne pohladila a pravila: „Ty jseš můj rozumbrada, ale teď si trochu zdřímni, abys byl zas chlapík.“