ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V ten den, co měl cirkus zahájit představení bylo u nás veliké pozdvižení, jelikož cirkusáci táhli městem v průvodu a byly tam koně a slon a verbloudi a šaškové a žirafa a všichni děsně troubili a bubnovali, pročež všichni obyvatelé vybíhali z baráků, aby viděli, co se děje.

Průvod táhl také kolem našich a celá rodina se postavila před kvelb a maminka měla Mančinku na rukou a Mančinka třepetala ručkama a pravila ve svém nářečí: „Oni, oni!“, což znamená koně a tatínek se usmíval a pravil hrdě: „V našem městě se pořád něco děje a pak ať nám někdo řekne, že jsme Zapadákov.“

Tato slova uslyšela jedna krasojezdkyne, co seděla na takovém docela malilinkém koníčku a poslala tatínkovi polibek a tatínek smekl čepici a pravil: „Mámo, co bys tak tomu řekla, kdybych ti utekl s cirkusačkou?“ a maminka ho pleskla a pravila: „Nestydíš se trochu, starý šplechto před těmi dětmi?“ a tatínek se smál a pravil: „Oho!“

Já jsem zpozoroval v průvodu Kasalického Alfonse, on seděl na verbloudu a měl takovou krásnou kazajku, celou zlatem pošitou a ruku měl v bok a tvářil se velice hrdě a já jsem tahal maminku a tatínka za rukáv a křičel jsem: „To je Alfons, co chodí do naší třídy“ a pustil jsem se za průvodem a pořád jsem křičel: „To je Alfons, co chodí do naší třídy!“, aby to všichni obyvatelé věděli a ukazoval jsem na Kasalického prstem. A všichni hoši, i ti, co spolu mluvíme, i ti, co spolu nemluvíme utíkali za průvodem a taky Ješiňáci a Habrováci a jiní nepřátelé a byl z toho velký křik, který byl slyšen v celém okolí.

A když jsem utíkal, tak jsem najednou zpozoroval, že se mnou utíká Eva Svobodová, pročež jsem ihned přestal na Alfonse prstem ukazovat, aby se jí nezalíbila jeho kamizolka, zlatem pošívaná a ukazoval jsem na slona, na němž seděla jedna slečna a měla v uších zlaté peníze a na hlavě turban. Eva Svobodová pravila: „Víš, Péťo, my spolu budeme chodit do cirkusu“ a já jsem odvětil: „Beze všeho, ale dneska musím jít s našími“ a ona odvětila, že dneska půjde také s tatínkem a maminkou, což se právě šikuje, aspoň se v cirkuse uvidíme. I pravil jsem: „To se vr!“ a pak jsem zase utíkal a křičel, Eva také utíkala a křičela, tak jsme křičeli oba.

A příšerně jsme se nasmáli šaškům, kteří vám měli takové malinké kloboučky a děsně široké kalhoty, do nichž by se vešlo nejméně pět hochů z naší třídy. Měli také červené nosy a bílou tvář a širokou hubu a pořád klopýtali a mluvili blbě a když uviděli nějakou slečnu, tak smekali kloboučky a holky děsně kvičely po holčenčím způsobu.

Na náměstí stál pan Fajst, docela nic se nesmál, ale smutně pokyvoval hlavou a pravil pomalým hlasem Kozí Kuncce, která seděla pod parapletem a prodávala jablka: „To jest ohavnost spuštění,“ a Kuncka odvětila: „Však se Pánbůh na tu rozkoš dlouho dívat nebude, to ať si nikdo nemyslí, jelikož Pánbůh má těch rumrejchů plné zuby.“

A když to pravila, tak průvod zastavil a jeden hudebník zatroubil neobyčejně silně a jeden komediant pravil úpěnlivým hlasem, že se velectěnému publikum na vědomost dává, že dnes se zahajují představení a co bude k vidění, to dosud nikde na světě nebylo k vidění a chválil cizokrajnou zvěř pro její sílu a zuřivost, což jest poučné pro milovníky přírody a že jako má každý přijít, aby spatřil prvostřídní program. Pak zase jeden hudebník zatroubil a jiný hudebník děsně silně zaramploval na buben a byl konec.

To bylo slávy! Ten den ve škole nikdo nedával pozor, ani neobyčejně mravní žáci, co mají samé jedničky a pan učitel pravil: „Copak to je? Já se tu namáhám a vy bloudíte duchem mimo zdi této učebny. Schvaluji sice vše, co k veselosti přispívá, ale pamatujte si, hoši, že jest napřed povinnost a potom zábava.“ Ale my stejně pořád myslili na cirkus a kdo byl vyvolán, ten neuměl.

Když tatínek večer zamkl krám, tak si vzal nové šaty a ze škatule vytáhl tvrdý klobouk a do tobolky si dal dvě trabuka, takže mně připadalo, že je neděle, ačkoli byla středa. A pak se koukl do zrcadla a nakroutil si vousy, při čemž se tvářil neobyčejně vážně. Pak chodil po pokoji a zpíval si „tradadá-bumdijá“. Ale maminka se strojila děsně dlouho, točila se před zrcadlem a dívala se na sebe ze všech stran, až mně bylo do bréče, že zmeškáme představení a já jsem dupal a pořád nabádal Kristýnu, ať dá pozor na Mančinku a pořád odmykala a zamykala skříň a chodila kolem dokola, sem a tam, až tatínek pravil: „Mami, ty se vypravuješ jako chudý král do boje.“ A pak jsme šli a když jsme byli na cestě, tak se maminka chtěla vrátit, jelikož byla starostlivá, jestli všecko uzamkla a dělala si hlavu, že Kristýna bude třebas neopatrně zacházet s ohněm, protože může převrhnout lampu. Pročež jsem ji moc prosil, aby se nevracela, že u nás stejně nebude hořet a když, tak přijedou hasiči a budou stříkat tak dlouho, až všecko uhasí. A ještě jsem pravil: „Uvidíš, mami, že až přijdem z cirkusu domů, bude už po ohni a my půjdem spát.“ Tomu se tatínek hlučně zasmál a pravil, že jsem veliký mudrlant, ale maminka pravila tatínkovi: „Vy mužští držíte dohromady“ a já jsem pravil: „To se vr!“

Na Novém náměstí byla lidí děsná kupa, oni tam promenádovali, jelikož v cirkuse hrála hudba pochody, polky a třasáky a taktéž se ozývalo řvaní cizokrajné zvěře. Tatínek šel k vozu, co se prodávaly lístky a koupil lístky a musil mně je dát podržet a já jsem je dal jednomu důstojníkovi, co stál u vchodu a trhal lístky a ukazoval návštěvníkům, kam si mají sednout. Ten důstojník měl krásný červený kabát a ohromnou sílu stříbrných knoflíků na něm a chodil ve vysokých botách s ostruhami a měl také báječně veliké kníry.

My jsme se posadili na vykázané místo, maminku jsme vzali doprostřed, aby byl z každé strany jeden mužský a já jsem se koukal dokola a prvního, koho jsem uviděl byl Éda Kemlink, pročež jsem mu pravil: „Nazdar,“ on mně také pravil: „Nazdar“ a já jsem křičel: „Já jsem tady“ a on odvětil: „Já jsem taky tady,“ a oba jsme křičeli: „Všichni jsou tady“ a byl tam Tonda Bejval, Čenda Jirsák a vůbec všichni hoši, co spolu mluvíme, i ti, co spolu nemluvíme, ba i někteří přespolní žáci. Všichni jsme si říkali „nazdar“ a byli jsme veselí.

Já jsem se pořád nemohl dočkat, až začnou, ani chvilku jsem neposeděl a maminka pravila, že jsem celý říčný a ještě pravila: „To dítě si to tak bere, já se bojím, aby si neublížil.“ Načež jsem pravil: „Já nejsem u tebe žádné dítě a vůbec si neublížím.“ Vtom zazvonili, já jsem myslil, že je to začátek, pročež jsem si udělal „áách“, ale nebyl to žádný začátek, jelikož pořád chodili lidé a pan důstojník jim říkal „račte“ a ukazoval jim místo. Po chvíli zase zazvonili, ale ukázalo se, že to byl zase jenom švindl, jelikož vůbec nezačínali.

A když zazvonili potřetí, tak zase nezačínali a tatínek se podíval na hodinky a pravil: „To je doba“ a někdo začal tleskat a pak všichni hoši tleskali a všichni lidé tleskali, já jsem také tleskal a křičel jsem: „Hohohó!“ Ale v tom se zavlnila opona, začalo to dupat a do toho kolečka přijela na koni jedna slečna a byla krásně malovaná jako obrázek v knížce a jeden pán děsně práskal bičem jako když bouchají kapsle a ta slečna se usmívala a posílala polibky publikumu a ten pán ještě více práskal bičem, ona všelijak přehazovala nohy a měla krásně vyčištěné holínky, jednu chvíli visela hlavou dolů, nic si z toho nedělala a pořád se usmívala a kůň utíkal čím dále, tím rychleji, až byl konec a dost a všecko plácalo a já jsem plácal ze všech nejvíc.

Potom zase přivedli koně a ten šašek to chtěl dělat jako ta slečna, on si myslil, že to umí, ale vůbec to neuměl a pořád padal dolů, lidi se tomu děsně smáli a řvali strašlivým hlasem: „Hohohó!“, já jsem se smál ze všech nejvíc, až jsem padl mamince kolem krku a křičel jsem: „On padá dolů, on je blbej! Koukej, maminko, koukej, jak je blbej!“ a maminka mne pokárala, že se ani v cirkusu neumím slušně chovat, pročež jest jí před lidmi hanba.

Ještě dříve než jsem jí mohl odvětit, že se umím v cirkuse chovat přišli tři šaškové a mně se zdá, že jeden z nich byl ten pan důstojník, co před chvílí trhal lístky. Ti tři šaškové si házeli taková červená, modrá a žlutá kola s takovou rychlostí, že se to jen míhalo a všichni lidé na to koukali, všichni hoši na to koukali a každý se divil jejich šikovnosti, až jeden šašek to spletl, upadl na nos a křičel „jéjej“ a všecko se hlučně smálo a hudba k tomu hrála.

Potom spustili s vejšky hrazdu a přišli tři hoši, všichni stejně oblečení v černém, jeden největší, ten menší a ten nejmenší. Koukal jsem a viděl jsem, že ten nejmenší jest Kasalický Alfons, co chodí do naší třídy, pročež všichni hoši volali: „Kasalickej!“ a já jsem také volal „Kasalickej!“, aby viděl, že jsem taky tady. Ale Kasalický si toho vůbec nevšiml, ale stál neobyčejně nepohnutě a ten větší a ten ještě větší se taktéž vůbec ani nepohnuli.

A s nimi přišel vrchní cirkusák pan signore Rudolfi a pravil silným hlasem velectěnému publikumu, že ti tři hoši jsou ti proslulí bratři Abaldini, co udivili svými prvostřídními výkony celý svět a psalo se o nich v zahraničních novinách a když to pravil, tak se uklonil a šel stranou. Načež ten největší se vymrštil na hrazdu a popadl Kasalického Alfonse a hodil ho tomu největšímu a Kasalický udělal ve vzduchu tři kotrmelce, všichni se strašně houpali a Alfons přiletěl k tomu největšímu a ten ho hodil tomu menšímu a tak to dělali pořád a najednou hudba přestala hrát, všecko se koukalo, já jsem se koukal ze všech nejvíc a maminka pravila, že se na to nemůže koukat, že má strach, že si něco udělají a tatínek pravil, ať nemá strach, že ti jsou tomu zvyklí. Když byli u konce, tak jsme hrozně plácali, oni se děkovali a já jsem každému říkal, že jeden z nich byl Kasalický Alfons z naší třídy a byl jsem velice hrdý.

Po tomto výstupu oznámil vrchní cirkusák jasným hlasem, aby každý přispěl nějakou maličkostí na ty bratry Abaldini, ale že nikoho nenutí, každý ať přispěje podle svých možností, jelikož bratři Abaldini musejí jít do ciziny študovat nové kousky. A tatínek pravil nevrlým hlasem, že už nevědí, jak by lidem tahali peníze z kapsy a hned nato chodil Kasalický Alfons kolem dokola s talířem, já jsem prosil tatínka, aby mně dal korunu, on pravil: „Vy si myslíte, že si peníze dělám,“ ale přece mně korunu dal a já jsem ji položil na talíř a řekl jsem Alfonsovi „nazdar!“ velice silným hlasem, aby to každý slyšel a on mně také řekl „nazdar!“

Potom přišel šašek a chtěl to dělat po těch třech, ale vůbec to neuměl a každou chvíli padl na nos, čemuž jsme se všichni srdečně zasmáli a já jsem si myslil: Kam se hrabe, vždyť je blbej, ale on nebyl tak blbý, on vám najednou vyskočil rovnýma nohama, vymrštil se na hrazdu, zkroutil se jako had, otočil se několikrát ve vzduchu a všecko to koukalo velice, já jsem taky koukal a tak jsem viděl, že všecko umí, ale musí ze sebe dělat pitomu, aby se lidi smáli. Náš tatínek pravil: „Je to chlapík, to sám musím uznat“ a maminka pravila: „Kam na to ti lidé chodí?“

Potom jsem šel k Evě Svobodové a chválil jsem toho šaška, ale ona pravila, že se jí docela nic nelíbí, protože má červený frňák a já jsem pravil: „Jseš hloupá a já tě z toho vyvedu, on má ten frňák přidělaný a jináč vypadá docela obyčejně,“ ale ona se smála a pořád říkala, že by ho ne a ne a nechtěla, ani za nic.