ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A pak jsme jeli pořád pryč a vlak si ustavičně povídal: „Ratata — Ješiňáci jsou prasata“ a vůbec mluvil sprostě a děsně rychle a my jsme to mluvili s ním, a když jsme vjížděli do tunelu, tak vlak pronikavě kvičel jako čuník, kterého sedlák nese v pytli a já jsem si do notesu zapisoval jména stanic, abysem to věděl, kdyby se mne pan učitel na to ptaL A Éda Kemlink se díval do mapy, Bejval pozoroval krajinu a Zilvar z chudobince si nacpal dýmku a kouřil a plival kolem sebe. Lidé nastupovali a Zilvar s nimi mluvil jako dospělý člověk jako že to utíká, že se člověk diví, že se počasí kazí, že ouroda je špatná a drahota náramná a že jsou lidi horši kolikrát než ten dobytek. A my jsme se Zilvarovi divili, jak umí říkat dospělé řeči a Zilvar porád bánil a mocně plival. Eva však se dívala do zrcátka a mačkala si vimrle, které se jí udělalo na bradě.

Najednou se vlak zastavil a jeden pán od dráhy zařval strašlivým hlasem: „Indie, vystupovááát!“ Pročež jsme každý uchopil svá zavazadla, vystoupili jsme a byli jsme v Indii.

A koukali jsme se na všecky strany a viděli jsme velikánské domy, nejméně miliónkrát větší než je u nás hraběcí zámek a obyvatelstva tam byla ukrutná síla, lidé chodili sem i tam, byli čokoládově zbarvení a děsně rychle mluvili indickým nářečím.

My jsme se tam nemohli vyznat, ono to bylo všechno jinačí než u nás a byl tam polecajt. Pročež k němu přistoupil Éda Kemlink, pěkné pozdravení dal a tázal se ho, kde by ostával pan Brabec.

Strážník odvětil: „Když chcete jít, sir, k panu Brabcovi, tak musíte jít do ulice Mahátmá Ghandiho, což jest poblíže náměstí Jiřího z Poděbrad. Uposlechnete-li mé rady, dáte se s kopečka dolů, vezmete to šrekou přes Uhelný plácek, pak se dáte doprava, uhnete se doleva, nadejdete si průchodem a když vyjdete, tak uvidíte veřejného posluhu. Obejdete toho dobrého muže a spatříte materialistu, toho necháte stranou a půjdete dále, načež uzříte žehlírnu a mechanický mandl a pan Brabec bydlí hned naproti. Obávám se však, sir, že ho nezastihnete doma, jelikož pan Brabec v tudlenc dobu bývá v hospodě a hraje s panem Muhamedem Alim pilijár. Ona hospoda se nazývá ,U kaloně jedlého‘ a poznáte ji podle toho, že před vchodem stojí číšník, utvořený z plechu.“

Kemlink slušně poděkoval za tu zprávu, radu a poučení, načež jsme rokovali, co a jak a Bejval pravil, že bude nejlepší, když půjdeme k Brabcom a počkáme tam na něho.

„Jelikož porád v hospodě nemůže být, jednou přece musí přijít domů,“ pravil Bejval.

My jsme pravili, že je to pravda a tak jsme šli. A jak tak jdeme, tak jsme na cestě spatřili jednoho pána, co seděl na zemi, u nohou měl proutěný košík a byl dosti nahatý.

Ten dosti nahatý pán pískal na píšťalu velice žalostnou notou a my jsme se u něho zastavili a koukali jsme a když jsme chvíli koukali, tak jsme viděli, že z košíku lezou hadi a každý z nich měl cvikr. A jak ten dosti nahatý pán pískal, tak ti hadi se pohybovali podle noty, jako by tancovali.

Když jsem to viděl, nemohl jsem se udržet smíchu a pravil jsem: „Podívejte se, hoši, jací děsní volové jsou ti hadi! Oni si myslí, že musejí tancovat, jak ten pán píská.“

Uslyšev to jeden had, vylezl úplně z koše, postavil se přede mnou rovně jako hůlka, pořád na mne koukal a příšerně se šklebil, načež pravil silným hlasem: „Kdo je u tebe vůl? Řekni to ještě jednou!“

Aby si ten trouba hadovská nemyslil, že se ho bojím, tak jsem odvětil hrdým hlasem: „Ty jseš vůl a ti hadi, co s nimi chodíš jsou také volové a ty jseš ze všech největší.“

Had se na mne podíval přes skřipec a děsně zasyčel a sápal se po mně, řka: „To se ti nevyplatí, ty mlacáku jeden mlacácká, já ti jednu majznu, že uvidíš!“

Já jsem se rozzlobil: „Co nadáváš, ty pitomo?“ a popadl jsem klican, řka: „Tak si pojď, máš-li chuť!“

Ostatní hoši popadli taktéž kameny a já jsem viděl, že bude pořádná mela.

Avšak všichni hadi vylezli z koše a byla jich děsná spousta a ten skoro nahatý pán je na nás štval a pravil: „Jen do nich, mládenci, kousněte je do lejtka!“

Jeden z hadů se zlomyslným úsměvem v lící skočil na Édu Kemlinka a uštknul ho a Éda zařval děsným hlasem: „Běda mi, umírám!“ a svalil se na zem. Eva kvičela, neboť se jí hadi ošklivili a všichni hoši se dali na útěk a nechali mne v tom, abysem sám zvítězil, ale byla jich proti mně přesila a ten dosti nahatý pán je pořád naváděl, řka indickým hlasem: „Jen se čiňte, mladící, aby si podruhé nedovoloval!“ a já jsem házel kameny o sto šest, ale hadů bylo čím dál tím více, pročež jsem děsně řval.

A maminka pravila. „Tak už se upokoj, Petinko, já ti dám meducínu a ono se ti uleví.“

Dala mně na lžičku meducínu a zuby mně klapaly a byl jsem celý roztřesený, jelikož jsem silně zápasil, abych je přemohl. Bylo to v noci a tatínek si začal rychle obouvat botky, že skočí pro pana doktora, aby mně dal teploměr, ale já jsem pravil tatínkovi, že nesmí jít do té noci, jelikož je tam plno hadů a ti jsou celí vzteklí. A ještě jsem pravil, že se hadů nebojím, já jsem jim to nandal, že budou v Indii dlouho vzpomínat na Petra Bajzu a jeho ukrutánskou sílu a že hadi budou vypravovat svým vnukům, jaký mazec dostali.

Moc jsem se naparoval, aby si naši nemyslili, že jsem měl strach, ale já jsem měl opravdu strach, jelikož těch hadů bylo moc a každý z nich nosil cvikr jako náš pan říďa a přes ten cvikr na mne děsně vejrali, jako by chtěli říci: Bajzo, Bajzo, ty potutelníče jeden darebná, jsi prašivá ovce, která nakazí celé stádo.

A bylo mně líto Édy Kemlinka, jelikož každý, koho štípne had musí zemřít a Éda byl z toho tak otrávený, že umřel a měl pohřeb.

Na kostelní věži klinkal umíráček a Čenda Jirsák kráčel vpředu a nesl křížek a nechtěl ho nikomu půjčit, jelikož byl velice hrdý. A pan Rektorys, co k němu chodíme do houslí vedl bandu muzikantů a pískal kládynet a když nepískal, tak mával rukou, jako by zaháněl mouchy, aby muzikanti drželi notu a pan Jirsák foukal trombon a příšerně nadouval tváře.

A Eva Svobodová byla za drůžičku a měla bílé šaty a věneček na hlavě a myslila si, že jí to děsně sluší, pročež byla velice hrdá a dělala malé krůčky. A my hoši, co chodíme spolu, byli jsme smutní, protože před chvilkou nás bylo pět a nyní jsme byli pouze čtyři.

Tak jsme kráčeli na hřbitov a hudba hrála truchlivou notu a Éda byl zadundaný v truhle a truhla byla na voze, který byl černý, koně byli také černí a kočí měl černé šaty a na hlavě černý kašket.

A lidé se koukali a bylo jich hodně, já jsem byl ze všech nejsmutnější a myslil jsem si, že půjčím Édovi knihu Duch Llana Estacada, aby si z toho nic nedělal, že umřel. A taky jsem mu to řekl, ale Éda se usmál a odvětil: „Duch Llana Estacada mně můžeš půjčit, jelikož bych to rád četl, ale jináč mne nemusíš litovat, že jsem umřel, to je děsná volovina a ty každému věříš, co ti nakuká.“

Tomu jsem byl velice rád a hned jsem poznal, že Éda vůbec, ale docela nic neumřel a že se mně to musilo zdát, protože Éda byl jako obyčejně červený, kulatý, ducatý a obličej měl nařvaný. A vůbec nic, ale docela nic mu nebylo.

Pročež jsem pravil: „Když teda tvrdíš, žes neumřel, ale že jseš porád živ jako obyčejně, tak musíme jít k panu Brabcovi.“

Tak jsme šli k panu Brabcovi a všichni hoši šli s námi, Eva Svobodová taky šla a Jumbo šel taky, pročež nás bylo dohromady sedm.

Bylo ukrutánské horko, jelikož Indie leží v tropickém zeměpásu, poněvadž jsme se to ve škole učili. Po cestě jsme se porád vyptávali lidí a oni nám to říkali, abysme šli správně.

Když jsme přišli na místo, tak jsme uviděli jednopatrový barák s pavlačí a byla na něm tabule s nápisem „Vendelín Brabec, krejčí pro pány i hochy,“ z čehož jsme seznali, že jsme šli správně. Tak jsme zaťukali na dveře, otřeli si boty o rohožku a vešli jsme dovnitř.

Paní Brabcová právě žehlila prádlo a při tom si zpívala smutnou píseň. Když nás spatřila, tak se nás tázala, co si přejeme a my jsme pravili, co.

A ona pravila: „Posaďte se, mladí páni, můj musí přijít každý moment.“

A pak ještě pravila, že ji už na mou duši všecko mrzí, že je celá usoužená, že jí to nikdo nebude věřit, že má hlavu jako škop, že nohy necítí, že ji nikdo nepolituje, že si to nezasloužila, že je to kříž, že nemá štěstí, že jiní se dovedli narodit, že krom toho trošky jídla nic neužije, že celé noci nespí, jelikož jejímu nejmladšímu lezou zoubky.

Zilvar na to pravil, že to jináč nejde.

Pak paní Brabcová pravila, že pan Brabec pije kořauku a pak se nezná.

Zilvar zase pravil, že to jináč nejde.

A paní Brabcová pravila, že ten její člověk porád trčí v hospodě a kamarádi jsou mu milejší než domov.

Zilvar opět pravil, že to jináč nejde.

A paní Brabcová pravila, že se na to dlouho koukat nebude, pročež pana Brabce praští mokrou hadrou přes obličej, aby si to už jednou pamatoval.

Zilvar opět pravil, že to jináč nejde a že se to s takovými musí umět.

A paní Brabcová se otázala: „Řekněte mně, proč právě já mám být taková nešťastná?“

A Zilvar odvětil: „To máte různý.“

A paní Brabcová pravila Zilvarovi, že je vzdělaný mladý muž, který má z toho pojem, a že hned na něm poznala, že musí být z lepší rodiny, jelikož mluví jako kniha. Zilvar pravil, že je z chudobince, kde leccos vzdělaného pochytil.

Paní Brabcová pravila: „To jsem si hned myslila, jak jste začal mluvit“ a Zilvar byl velice hrdý.

Potom nás paní Brabcová uctila malinovou limonádou a my jsme dychtivě pili, jelikož mezi námi panovala veliká žízeň.