ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tu hezkou červenou čepici Jumbo pořád chtěl a když už jsem myslil, že na ni zapomněl, tak začal znovu mořit, dupal a kňoural: „Já tu hezkou červenou čepičku chci, já ji potřebuji, já ji musím mít.“ A že musí být s černým střapcem, kolem dokola zlatem vyšívaná, zrovna taková, jakou má hostinský od Zlatého Havrana. A pořád chodil za mnou a bručel: „Darujte mně červenou čepičku, sahibe,“ až jsem dostal zlost a pravil jsem: „Nedolejzej, Jumbo, nejseš už malé dítě.“

Musím však říci, že jsem ho sám na tu myšlenku přivedl, jelikož jsem chtěl, aby mně vypravoval o Indii. Pozoroval jsem, že se mu do toho nějak nechce, ale když jsem jinak nedal, tak mluvil, ale dost nerad.

„Co porád na té Indii máte?“ mluvil nevrlým hlasem, „tam nic není. Jenom úmorné horko, prach a nakažlivé nemoci. Ani bruslit, ani sáňkovat se tam nedá.“

„Ale jsou tam banány,“ namítl jsem.

„Banány by byly, ale co z toho?“

„Banány a ananasy a všecko.“

„Ananasy jsou tam také,“ připustil Jumbo, „ale všecko toto ovoce se obdrží i zde v každém obchodě.“

„Naši to nevedou,“ pravil jsem, „my máme pouze fíky, datle, svatojanský chléb a sladké dřevo. Ó, v Indii jest velice krásně a jsou tam nádherní motýli.“

„Motýli tam, sahibe, jsou, ale co mám z toho? Já si nedělám sbírku. Také ovšem jsou tam rozličné květiny, nevídaných barev a tvarů. Pro toho, kdo si dělá herbář, je to výhoda, ale já si herbář nedělám. Rostlinopisem se nezabývám. Já spíš takhle něco k snědku.“

„Také jsou tam tygři.“

„Co je mně po tom? Já s tygrem nemluvím, jelikož se s každým padouchem nekamarádím.“

Jumbo se zamračil a byl velice mrzutý. Abysem ho z toho vyvedl, tak jsem se začal vyptávat na jeho rodinu.

Tu se Jumbo velmi nafoukl a pravil hrdě, že jeho otec byl nejprvnějším dělníkem v přístavě a jeho slovo platilo, jelikož byl nade všemi slony postavený.

„A co ostatní příbuzenstvo? Strejdové, tety, bratranci, sestřenice a švagři?“

Jumbo cosi zamumlal, že celá jeho přízeň nestojí za fajfku tabáku, jelikož se k němu nepěkně zachovala. Jsou to sloni, jak se říká, jenom pro sebe a jeden od nich neužije nic dobrého.

Když jsem se ho zeptal na dědečka, tu se Jumbo zarděl, mlčel zarytě a kreslil si cosi rypákem do písku. Nedal jsem se odbýt a pořád jsem se ptal na dědečka, jelikož jsem tušil nějaké rodinné tajemství.

Konečně se Jumbo naklonil k mému uchu, rozhlédl se opatrně na všechny strany a zašeptal: „Můj dědeček, sahibe, byl divoký, ale prosím vás, neříkejte to nikomu, aby nebyly řeči.“

Pak už se sám od sebe rozpovídal a jeho vzpomínky byly zajímavé. Jumbův dědeček se proháněl se svým stádem po džungli a všecko pustošil, dělal škodu, jedl lesní plodiny a pil z potoka, vůbec nic ušlechtilého neznal, vědy a umění mu byly cizí, neboť byl úplně nevzdělaný. Teprve otec pocítil touhu po něčem vyšším a chtěl poznat svět. Navštěvoval školy a také synovi poskytl vzdělání.

Mluvil mnoho a já jsem takřka visel na jeho rtech. Když dokončil, tak si povzdychl: „Zkusil jsem mnoho protivenství, že to není k uvěření.“

Já jsem pravil, že bysem se rád podíval do Indie, jelikož bysem odtamtud poslal panu učiteli pohlednici a on by ji nechal po třídě kolovat. Jumbo o tom nechtěl nic slyšet a tak jsme se hádali a já jsem pravil, že když je takový, tak s ním nebudu chodit. Jumbo ohrnul pysk a pravil: „Nevídáno!“

Pak jsem o té Indii mluvil ještě s Édou Kemlinkem, ten byl hned pro to, pak jsem mluvil s Tondou Bejvalem a on byl taky pro to a pravil, že bysme měli zarazit spolek a ještě pravil, že tam budeme lovit tygry, jakož i jinou divokou zvěř, abysme přivezli kožišiny.

Tak jsem jednoho dne opět začal o tom s Jumbem a on pravil, že by teda byl tak dalece pro to, ale když už má do té Indie jet, tak mu musím koupit červenou čepičku.

„Proč právě červenou čepičku?“, tázal jsem se udiveným hlasem, jelikož jsem se velice podivil.

Jumbo odvětil: „Proto chci červenou čepičku, jelikož se v mém příbuzenstvu moc mluvilo o tom, že jsem se dal k cirkusu a že tím pádem jsem to daleko přivedl, že páni na mne moc dají a že jsem nadělal houf peněz. A mluvili řeči, že až přijedu domů, tak si koupím bungalow a od toho momentu na nic nesáhnu a budu mít do smrti vystaráno.“

Pravil jsem, že tomu nerozumím.

„Jakpak ne?“, odtušil Jumbo, „co je tady k nerozumění? Kdybych teď přijel nahý jako ten Adam, tak by se mně všichni vysmáli a pravili by: Aha! Tu to máme! Pan Jumbo nosil rypák moc vysoko, nic mu nebylo dost vznešené a vůbec si foukal. A helemese, on přijde domů jako ten vošusta, smrdí to krejcarem a ještě snad bude rodinu vyžírat. Ó, sahibe, vy neznáte moji přízeň! To je jeden špatnější než druhý a ze samé závisti počítají jednomu chlupy na hřbetě.“

„Asi jako Vařekovi,“ pravil jsem, „ti také nikomu nic nepřejí.“

„Kdepak!“ zvolal Jumbo silným hlasem. „Kam se hrabou Vařekovi. Moje přízeň jest miliónkrát horší, celá Indie si o tom povídá.“

Pravil jsem: „Když je to takové, jak říkáš, Jumbo, tak já ti tu čepičku koupím.“

Jumbo se velice zaradoval, poskočil si a pravil: „To je přece řeč, sahibe. Jak budu mít hezkou červenou čepičku, tak jsem ke všemu svolný. Hezkou červenou čepičku s bambulkami a s černým střapečkem nahoře a celou zlatem pošívanou. Já jsem rád, já jsem moc rád!“

Tak jsem se hned nazítří vydal skrz tu červenou čepičku s Jumbem k panu Jirsákovi. Poručil jsem slonovi, aby počkal venku, jelikož je ho všude plno a sám jsem vešel do stavení. Dal jsem pěkné pozdravení a pan Jirsák si pošinul brejle na nose a pravil vlídným hlasem: „Vítám tě, mládenče, co nám neseš?“

Pravil jsem panu Jirsákovi, že se nechám poroučet a jestli by nebyl od té dobroty a ušil Jumbovi tu pěknou červenou čepičku.

Pan Jirsák odvětil: „Copak o ušití — ušiju, od toho jsem čepičář. A kdepak máme toho slona?“

Pravil jsem, že Jumbo čeká před barákem, jelikož mu pro velikost není možno vstoupit do stavení.

Pan Jirsák pravil: „Jelikož mu není možno vstoupit do stavení, tak půjdu k němu sám.“ A ještě pravil Čendovi: „Synu, pojď, pomůžeš tatíkovi.“

Tak šli oba ven a já jsem šel s nimi. Aby mohl vzít slonovi míru, musil Čenda přistavit k slonovi žebřík a pan Jirsák vylezl nahoru. Čenda mu podal santimetr, pan Jirsák chodil kolem hlavy a měřil a říkal čísla a Čenda to všecko zapisoval do notýsku. Při tom se pan Jirsák vyptával Jumba, jakou by čepičku chtěl mít, pokud se týče barvy, vzhledu a provedení.

Slon pravil: „Chci, aby to byla červená čepička.“

„Červená bude pánovi moc slušet,“ vece pan Jirsák.

A Jumbo pravil: „A aby měla kolem dokola bambulky.“

„Když bambulky, tak bambulky,“ pravil pan Jirsák. „Bambulky jsou letos moc žádány.“

A Jumbo pravil: „A aby měla navrchu černý střapec.“

„Toť se ví, že střapec,“ odvětil pan Jirsák, „jaká by to byla čepice bez střapce?“

„Ještě si přeji,“ pravil Jumbo, „aby byla celičká zlatem vyšívaná.“

„Ale ovšemže!,“ pravil pan Jirsák, „k černé jde jenom zlato.“

„Hlavně, pane mistře,“ pravil Jumbo, „aby byla moderní.“

„Račte se spolehnout, vašnosti,“ pravil pan Jirsák, „uděláme čepičku podle nejnovější pařížské módy. Vašnosta bude dělat nějakého šviháka. Každý se za vašnostem otočí. Vašnosta bude mít velký úspěch v dámském světě. Každá sloní slečna se musí do vašnosty zamilovat. Bude to něco nevídaného, co tu ještě nebylo.“

Jak pan Jirsák bral míru, tak se kolem nahrnulo mnoho lidí a ti se velice koukali.

A pan Jirsák pravil: „To nebude čepice, to bude pochoutka, vašnosta se přesvědčí a sám mi bude děkovat.“

Jumbo se velice radoval a pak pravil, že by si přál, aby čepice byla příští týden hotová, jelikož slaví svoje stoosmaosmdesáté narozeniny.

Pan Jirsák se poškrabal za uchem a pravil: „Stafraholte, už příští týden? Ale to bude stafraholtská kvaltovka! Ono se řekne čepice — ale není čepice jako čepice. Tohle je, jako bych měl vyrobit čepice pro kumpanii dragounů. Vždyť na tu stafraholtskou čepici padne nejméně pět metrů červené plsti bez příprav. Stafraholtské dílo! No ale, když to jinak nejde budeme dělat postarbait. Já díky vzdávám, vašnosti, pozítří máme první zkoušku. Čendo, podrž žebřík!“

Čenda podržel žebřík, pan Jirsák slezl a když byl dole, tak se osopil na lidi, kteří stáli kolem a očumovali.

„Copak jste, stafraholti, ještě neviděli, když se bere míra slonovi na čepici? Vy jste mně divný národ!“

A lidi šli pryč.

Pak jsem Jumbovi pravil, aby si šel domů, že hnedlinko přijdu za ním. A Jumbo šel domů. Já však jsem šel za panem Jirsákem do stavení a tam jsem ho žádal, aby si dal záležet, aby probůh čepici nezkazil, jelikož Jumbo je povahy lítostivé a moc by si to bral.

Pan Jirsák pravil: „Pamatuj si, mládenče, že starý Jirsák ještě nikdy nic nezvrzal, jelikož na starého Jirsáka je spoleh, starý Jirsák může ukázat tisíce děkovných přípisů od těch největších kapacitů.“

Pravil jsem, že věřím a že se spoléhám a že jsem to pravil na každý pád.

Načež se mne pan Jirsák vyptával, co by ta červená čepice měla znamenat a já jsem mu pravil, že je to skrz tu Indii.

Čenda se vmísil do hovoru a pravil, že by se také rád do Indie podíval, jelikož tam kyne mnohé poučení, ale že to nejde. Protože v té daleké a horké krajině snadno by mohl zhřešiti, buď ze zlosti či z roztržitosti, z pýchy či lakomství, jelikož v takové divočině se nalézá mnoho světských marností. A nejhorší jest, že by se ani nemohl vyzpovídat, protože Indie jest země pohanská, kde roste pouze koření, pohané, jakož i divá zvířata. Kromě toho musí doma vypomáhat.

Ale pan Jirsák pravil: „Co se toho vypomáhání dotejčí, z toho si nedělej hlavu, jelikož toho moc nepoděláš a veškerou práci s matkou zastanu. A co se těch hříchů dotejčí, snad se tam také nějaký velebníček najde, a když ne — jakáž pomoc! Nějak se s těma hříchama protlučeš a až se vrátíš, tak se vyzpovídáš. Naopak já bych rád viděl, abys užil světa, všeho si všíml, nabyl vzdělání, abys měl ze všeho lepší pojem než tatík. Kdybych byl o nějakých dvacet roků mladší, tak mne tu nikdo neudrží ani párem volů.“

Čenda měl děsnou radost a pravil: „Tak vy byste, tatínku, dovolil, abych se s Bajzou vydal na cestu?“

Pan Jirsák pravil: „Jen si jdi, hochu. Mladý člověk má poznat svět a jeho mravy. Poznáš-li svět, budeš si více vážit domova. Zapakuj si pořádně všecka svoje fidlátka, aby ti nic nechybělo a až bude čas, jdi si do té stafraholtské Indie, máš mít moje požehnání na tu cestu.“

A ještě pan Jirsák pravil: „Ale nezapomeň si vzít s sebou helikon, abys nepřišel ze cviku, a kdyby se ti mělo po domově stýskat, tak si zatroubíš nějaký veselý kousek a hned se ti kolem srdce uleví.“