ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pročež jsem vyskočil s postele a jak jsem byl, tak jsem pravil Jumbovi, že si musí oprubovat tu červenou čepičku, aby mu byla dobře a Jumbo šel a já jsem taky šel, pročež jsme šli oba. A po celou cestu jsem porád slyšel, jak se tatínek směje hlubokým hlasem: „Hohoho!,“ maminka dosti vysokým hlasem: „Hehehe!“ a Rampepurda tím nejvyšším hlasem: „Hihihi!“ až se mně to nelíbilo a já jsem si myslil, ať si Rampepurda nechá to své „hihihi!“, až půjde na procházku se šamstrem.

A pořád jsme šli, já a Jumbo, až jsme přišli k panu Jirsákovi a on pravil: „Stálé zdraví přeju“ a hnedky přistavil k Jumbovi žebřík a s Čendou popadli tu červenou čepičku a posadili ji slonovi na hlavu, pak se koukali a pan Jirsák pravil jásavým hlasem: „To není čepička, to je stafraholtská báseň, s takovou věcí může vašnosta do té nejvybranější společnosti, rovnou může vašnosta v té čepičce jít na peněžnický bál, jelikož vyhlíží jako baron.“ A slezl se žebříku, Čenda taky a všichni tři jsme poodstoupili, abysme viděli, jak ta čepička sedí.

A Jumbo mne prosil, abysem mu půjčil kapesní zrcátko, jelikož se chtěl taktéž podívat, jakou dělá parádu a tak jsem mu zrcátko podržel a on se koukal, přimhuřoval chvilku levé, chvilku zas pravé oko, dal si jednu nohu v bok, porád se točil a moc si o sobě myslil.

Pak požádal pana Jirsáka, aby mu posadil čepičku našišato, pan Jirsák pravil, beze všeho a zase vylezl na žebřík, aby vyhověl a Jumbo pravil, že to musí být moc na šišato, jelikož je to novomódní. Pak se zase podíval na sebe do zrcátka, koukal se mužně a byl dosti vznešený, celý se zarděl štěstím a pravil, že se mu o čepičce bude zdát.

I tázal jsem se pana Jirsáka, co by to dělalo a pan Jirsák odvětil: „Nono, jaképak copak, semhlenc-támhlenc, jářku stafralente, snad skrzevá to nepůjdeme k rychtáři, přece jsme oba, jak si myslím, no ne?“ A pak ještě pravil, že některý den se staví u nás v kvelbu a vybere si zboží pro domácnost, čímž si budem kvit. Já jsem pravil: „Tak jo.“

A když jsem šel s Jumbem odtamtaď, tak si Jumbo vykračoval jako milostpán a točil se na všecky strany a koukal se, jestli se lidé koukají a když viděl, že se koukají, tak byl velice hrdý. A pravil: „Jsem velice elegantní, ale byl bych ještě elegantnější, kdybych měl na zádech dečku a na ocase mašli.“

Ale já jsem mu pravil, koukejme se na něho, co on by všechno chtěl, on si myslí, že peníze dělám a ještě jsem pravil, aby nějaký čásek počkal, jelikož nemusí být všechno najednou. Tak on už neříkal nic, ale já jsem na něm viděl, že porád myslí na parádu.

A toho dne jsme se shromáždili před naším kvelbem, že jako pojedeme do Indie. I přišel Bejval Antonín a měl kolo, Kemlink Eduard, Čeněk Jirsák a Zilvar Josef z chudobince a já jsem to spočítal a bylo nás pět. Bejval měl kufřík a v tom měl prádlo, baterku, prak s gumičkou a makovou buchtu. Kemlink si přinesl aktovku a měl v ní dvoje ponožky, něco teplého na krk, pytlíček atlasových bonobů, kapsle a prášek proti hmyzu a pak mapu Indie a okolí, kompas a atres na nějakého pana Brabce, co dělá krejčovinu v hlavním městě Kalkutě. Ten atres dostal od pana Kemlinka, jelikož pravil, že pan Brabec nám půjde na ruku. Čenda Jirsák se dostavil s batohem a měl v něm celý štos indiánek a levorvér na pět ran a ten prášek, co se z něho dělá bengálský oheň, abysme si mohli udělat bengálský oheň, což jest děsně krásné a cicvárkové semínko proti bolení, kdybysme něco špatného snědli a termosku, do které mu maminka dala kafe. A Zilvar přišel s uzlíčkem, ve kterém měl bochník chleba a kus sejra, jakož i kudlu a oka na zajíce, kdybysme nějakého zajíce viděli a ještě mu pan Zilvar dal na cestu pohlavek, začež mu Zilvar odcizil paklíček tabáku, že bude po cestě hulit.

A když jsme byli všichni shromážděni, tak přiběhla Jodaska a byla to vdova od naproti a pravila, jestli v Indii potkáme nějakého pana Mothejzlíka, že mu máme vyřídit, že musí kozu prodat, jelikož nežere a neví si rady. Pana Mothejzlíka poznáme prý podle toho, že nosí flanelovou vestu a má vatu v uších a když se mění počasí, tak si šlape na jazyk. Já jsem pravil, že to vyřídíme.

A přišel taktéž pan polecajt Letovský a přál nám dobrého pořízení a šťastného návratu a příznivého počasí. Při čemž pohlédl na nebe a pravil: „Nevím, nevím, nějak se nám to zatahuje.“ A ještě pravil, že kdybysme spatřili nějakého tygra, co se chystá ke skoku, tak se nemáme lekat a beze všeho ho praštit něčím po hlavě, on pak dá pokoj.

Taktéž pan starosta vyšel z radnice, všem nám potřásl rukou a pravil, jestli se nám vynatrefí mluvit s panem maharadžou, abysme mu vyřídili srdečný pozdrav, jelikož naše město má od nepamětných dob ty nejlepší styky s Indií a že naše obyvatelstvo s národností indickou víží již od časů Přemyslovců nejpevnější pouta přátelství.

V poslední chvíli přiklusal pan učitel a doufal, že mluví ze srdce všech přítomných, když nám přeje na cestu mnoho štěstí a abysme bez pohromy vyvázli ze všelikých nebezpečí a úskalí, které se nám budou klásti na cestu. A důtklivě nás napomenul, abysme ani v tropických krajinách, vyznačujících se bujnou vegetací, nezapomněli, že jsme synové vlasti a že máme kráčet příkladem napřed. Taktéž nám kladl na srdce, abysme se snažili obohatit své vědomosti a co spatříme pamětihodného si zapisovali do zvláštního sešitu.

A mnoho jiných lidí přišlo, mezi nimi i Kozí Kuncka a pan Fajst. Pan Fajst nás nabádal, abysme v Indii dali každému slušné pozdravení, aby na nás Indové nepoznali, jaký jsme neřád. Zilvar pravil, že schválně nikoho nepozdravíme a až se nás v Indii zeptají, čí jsme, tak že řekneme, že Fajstovi, pročež pan Fajst pravil, že jsme hulváti a šel pryč,

A tatínek s maminkou vyšli před krám a maminka měla na rukou Mančinku a ona pořád chtěla slona, že ho bude chovat a byla tam také Kristýna a utírala si ruce do zástěry a děsně pištěla a přišel také Jakub od Bejvalů a popleskal Jumba a pravil: „Nó, starej!“

A když na věži odbila ta hodina, tak mně Jumbo nastavil chobot, já jsem se mu vyšvihl na hřbet a zvolal jsem silným hlasem: „Vzhůru, mužové!“, načež jsme všichni vykročili. A jak jsme zahýbali kolem cukrářství, tak vyběhla nám naproti Eva Svobodová a pravila, že by také děsně ráda do Indie, ale že ji doma nechtějí pustit, jelikož pan Svoboda pravil: „Já jsem v Indii nebyl a jsem také živ“ a paní Svobodová pravila: „Já jsem také v Indii nebyla a viz!, přece jsem se vdala a když budeš sedět doma, tak se taktéž pro tebe najde partie.“ Eva však doma řekla, že půjde do šití a přinesla si kabelku, do které si nadundala ukrutnou sílu mejdlíček, které nám rozdala, ale mně dala nejvíce.

Tak jsem jí pravil, že může jít s námi, což jest velká milost, jelikož se vydáváme do strašlivých dobrodružství, kde za každým kamenem číhá smrt na odvážného muže a to není nic pro holky, které neumějí pohrdat smrtí. A slon vzal Evu chobotem kolem pasu a vysadil si ji na hřbet. Měla radost, že je ve vejšce, ale já jsem jí pravil, že až u nich doma bude zle, že to bude zase na mně, jelikož je všecko na mně, ačkoli nic nedělám a druzí jsou o moc horší. Ale Eva pravila, že nebude zle, protože když nepřijde včas k večeři, tak si budou doma myslit, že šla k tetě a doma to rádi vidí, jelikož budou po té tetě dědit.

Pročež jsem už nic neříkal a cucal jsem mejdlíčko, nejdřív to bílé, pak to růžové, pak to žluté, ale to hnědé jsem si nechal na konec, protože jest nejlepší. Ostatní mužové taktéž cucali mejdlíčko a činili tak až k nádraží. Bejval Antonín šel k pokladně a tam koupil pro všecky lístky do Indie a pokladník ho žádal, aby mu přivezl indické známky a Bejval odvětil: „Proč bych nepřivezl? Přivezu.“