ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když jsem si toho večera lehl ke spaní, tak jsem si vzal do postele ten pohled, co na něm byla vyobrazena ta krasojezdkyně, abych to zasejc ráno našel. Ona, ta slečna chodila o přestávce kolem dokola a prodávala ty pohledy a tatínek nechtěl koupit, jelikož pravil: „To je zasejc nějaká líčka na tahání peněz a k tomu já nejsem k mání.“ Ale já jsem velice mořil a tatínka jsem nenechal být tak dlouho a on mně teda ten pohled koupil, abysem ho měl. A když jsem se s obrázkem pochlubil Evě Svobodové, tak ona se nafoukla a pravila, že se diví, co na ní mám.

Dlouho jsem nemohl usnout a ať jsem se podíval na strop nebo na zdi, pořád jsem viděl ten prvostřídní program, jak přivedli obrovského indického slona, zvaného Jumbo, on vám měl velikánský chobot a na něm dva prsty a taková malinká očička, kterýma se chytře usmíval. On uměl všecko, ale všecinko, a postavil se na zadní nohy a předníma prosil jako pejsek a všichni se na to koukali a tatínek pravil mamince: „Nemáš ponětí, co takový slon sní, toho je věru lépe šatit než živit.“

A zase jsem viděl, jak přišel jeden pán s hromadou psů, a ti psové byli chundelatí a hladcí, divní i obyčejní, ale všichni měli sukýnky a na hlavách čepičky a ten pán ukazoval hůlkou, hudba hrála a psové tancovali. Potom přinesl malinkaté schůdky a oni chodili po zadních nohách nahoru i dolů a taky pozpátku. Kteří psi to uměli, ti radostně zaštěkali, ale kteří to popletli, ti byli panem cirkusákem pokáráni, aby si po druhé dali pozor a nebloudili duchem mimo stěny cirkusu.

A ti šášové porád provozovali svoje komedie a dávali si pitomé hádanky, čemuž se všichni lidé smáli a dělali, jako by se fackovali neobyčejně silně, ale já jsem pozoroval, že se vůbec nic nefackovali a tak jsem si myslil, kdyby se tak hoši uměli fackovat, tak by se mohli fackovat třebas celý den a nikdo by jim nesměl nic říct, ani pan učitel, ba ani pan polecajt.

Pak jsem si zase vzpomněl na Evu Svobodovou, jak jsme o přestávkách vždycky šli k sobě a povídali jsme si, že cirkus jest prima. A ona mně dala mejdlíčko, co má čtyři barvy: červenou, růžovou, žlutou a čokoládovou, já jsem to mejdlíčko vzal a pravil jsem jí: „Děkan!“ a ona pravila, že můžu mít od ní mejdlíčka, co budu chtít, jenom když s ní budu mluvit a já jsem pravil: „Co bych nemluvil, mně je to fuk“ a ona byla ráda.

A my hoši, co spolu mluvíme, mluvili jsme, že se nám to v cirkuse velice líbí a Čenda Jirsák pravil, že se nejvíce těší na nubijského lva, jelikož jest králem zvířat, ale Éda Kemlink pravil, že jest žádostivější na bengálského tygra, jelikož se vyznačuje velikou krvežíznivostí. Ale žádný lev nepřišel, ani tygr se nedostavil a tatínek pravil, že jestli to nevěděl, tak jest Franta, to prý cirkusáci dovedou velectěnému publikumu věšet bulíky na nos, jelikož cirkusáci jsou samý švindl a žádná solidnost. Ale nemělo by se to nechat jen tak, někdo by to měl dát vejš. Maminka pravila: „Ty se do ničeho nepleť a tatínek odvětil: „Že bych se do toho chtěl plést, to nechci, ale musíš uznat, že je to zrovna takové, jako kdyby ke mně přišel zákazník a chtěl libru cukru a já mu místo toho dal kus dřeva. Kdyby se to rozkřiklo, tak můžu rovnou ten krám zavřít, ale mně se to nemůže stát, jelikož jsem kulantní a cirkusáci nejsou kulantní.“

Ale co mně byla divné, to bylo, že tam byl taky Zilvar z chudobince a já jsem se ho ptal, kdo mu dal na cirkus, jelikož jest chudý. On odvětil, že mu nikdo na cirkus nedal, tak jsem se ho hnedle ptal, jak to, že je také tady. On odvětil, to že by mohl každý přijít a že to neřekne, jelikož je to strašné tajemství. Tak jsem mu pravil, jako by nic, že mám knihu „V zemi Škipetarů“ a že to jest náramné počtení. On se toho hned chytil a pravil, že by tu knihu taktéž chtěl číst. Načež jsem si ohrnul palcem nos a pravil jsem: „Tady!“ a on pravil, že mně to tedy prozradí, ale ne hned, ale až potom. Já jsem mu odvětil, žádné až potom, nýbrž hned, jináč tu knihu půjčím Bejvalovi, on mně o ni říkal. Tak to z něho vylezlo, že učinil ohromný vynález, jak se dostat do cirkusu zadarmo. On pomáhá cirkusákům nosit vodu k napájení cizokrajné zvěře, jakož i koní a ať odpoledne přijdu k cirkusu, že on řekne cirkusákům, že taky budu nosit vodu.

To se mně zalíbilo a pravil jsem, že jistojistě přijdu. On však pravil, že nikomu nesmím ten vynález prozradit a já jsem se zadušoval a na to zadušování jsem se zatahal za ucho a vyplázl jazyk, aby to bylo jisté. Tak jsem doma nic neřekl a hnedky druhý den jsem běžel k cirkusu, ale kdo tam nebyl, Bejval Antonín tam byl a Éda Kemlink i Čenda Jirsák, on jim to Zilvar vyslepičil, jelikož mu dali za to plnou kapsu burských oříšků, kudlu, nápletku na bič a dva šroubováky.

Ale já jsem nic neříkal, jelikož mně to bylo fuk a každý z nás popadl konev nebo putýnku a běhali jsme k hydrantu pro vodu. A jak jsme tak tu vodu nosili, tak se mezi nás připletl Otakárek Soumarů, že by chtěl taktéž nosit vodu a my jsme mu pravili, že by neměl, jelikož je bohatý a kdyby to prasklo, tak bude mít doma malér. On však nabíral do bréče a tak jsme ho nechali.

A když jsme tu vodu nosili, tak jsem viděl zas tu krasojezdkyni, co mám na pohledu, ale ona nebyla docela nic krásná, ale měla mikádo rozcuchané jako vrabčí hnízdo a chodila jen tak a máchala v neckách prádlo, čemuž jsem se neobyčejně divil. A ten pan důstojník byl jenom v kaťatech, kouřil retko a štípal dříví a vrchní cirkusák pan signore Rudolfi seděl na obráceném vozejku a uviděl Otakárka Soumarovýho a pravil, aby mu skočil naproti pro jednu zrzavou vodu a ještě mu pravil: „Ne, ty prcku, abys upíjel, to bych ti musil vyprášit kanduš“ a Otakárek pravil, že neupije a utíkal pro pivo.

A my pořád nosili vodu a já se koukal, jak pije slon a divil jsem se, že toho vypije takovou sílu, také verbloudi hodně pili, ale už méně a koně pili ještě méně, ale dohromady dost. Mezi námi pak chodil Kasalický Alfons s rukama v kapsách jako jednospán a pořád nás pobízel, vece: „Tak, mládenci, tužte se a friško!, friško!, cito! cito! a šupito presto!“, pročež jsme nosili jako blázni. A Eva také nosila.

Já jsem pravil, že verbloud jest koráb pouště, jelikož jsem to četl v jedné knížce, ale hoši pravili: „To si nech, to my víme dobře“ a já jsem pravil: „Já vám to nepovídám, já to povídám jenom Evě“ a Eva mně pošeptala, že jsem ze všech nejchytřejší, pročež mně zase přinese mejdlíčko.

Mezitím Otakárek přinesl pivo, vrchní cirkusák se napil a pravil: „Brr, ta bere!“ a Otakárek se hned k nám přidal a pilně nosil vodu. Ale co se nestalo, ona najednou přiběhla slečna vychovatelka a utíkala tak rychle, že měla klobouk na šišato a křičela v cizím nářečí: „Jéžíšmarjá!“ a ještě něco, jelikož byl Otakárek celý zacákaný a počala vrchnímu cirkusákovi rychlým hlasem nadávati.

Vrchní cirkusák smekl čepici a přitiskl si ji k hrudi, šoupl nohou dozadu a pravil velebným hlasem: „Madáme, pardón, pardón, já nevěděl, že mladý pán jest z lepší rodiny, to jest ovšem omyl a jsem celý pryč, jelikož je to nepříjemné,“ ale slečna vychovatelka mluvila ještě rychlejším hlasem, že je to skandál, do kterého se musí vložit ouřad, aby se to víckrát neopakovalo. Potom popadla Otakárka za ruku a táhla ho pryč a on se dal do bréče.

Pročež se vrchní cirkusák velice dožral a pravil děsným hlasem: „K vůli vám, haranti jedni hlavatí, všivatí budu mít ještě nějakou polízanici, marš!, odražte od krámu nebo budu zlý!“ a všechny nás vyndal a bylo nás pět.

Tak jsme šli, nejdřív pomalu, jako by nic a pak jsme utíkali a když jsme byli dosti daleko, tak Čenda Jirsák začal nadávat: „Troubo bengálská, pitomo nubijskej, blboune prvostřídní, slone sensační, votroku světověj, my jsme velectěné publikum a žádni haranti, ty krajto tygrovitá, jaká nebyla dosud nikde k vidění!“

To nadával velice rychle, jako když bičem mrská a vůbec se nezarazil, takže jsme se velice divili a Eva se také divila, pročež jsem měl vzteka, že to tak neumím.

Když tak nadával, tak vrchní cirkusák hodil po nás klicanem, ale nikoho netrefil a Čenda Jirsák se na něho šklebil děsně příšerně a ještě pravil: „Jseš čistokrevná klisna Kismet, pouze několik dnů!“

Potom vytáhl notes a něco si zapsal. Tázali jsme se ho, co si to zapsal a on pravil: „Pánové, já budu mít neobyčejně prima hřích k svaté zpovědi: Nadával jsem cirkusákovi. Takový hřích ještě nikdo neměl a velebný pán mně to třeba ani nebude věřit. Ale kdyby něco, tak jste svědci.“

My jsme pravili, že mu to dosvědčíme, kdyby něco a Čenda Jirsák byl velice hrdý.