ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když jsme pili tu dobrou, tu červenou malinovou limonádu, tak se ozvaly v síňce kroky a brzy nato se rozletěly dveře a do sednice vstoupil jeden tlustý, silný a vysoký pán, co měl veliké kníry a na hlavě turban a já jsem věděl hnedky, že je to pan Brabec, jelikož měl kolem krku krejčovskou míru a na prsou polštářek s jehlami. Zůstal stát ve dveřích a zkřížil ruce na prsou a třikrát se hluboce poklonil, řka: „Buďte mi vítáni, vzácní hosté.“ A obrátil se k paní Brabcové a pravil: „Zdráva buď, velectěná manželko.“

Paní Brabcová pravila: „To je dost, že jdeš, sidi Hasane, manželi můj velectěný, také nevíš, kdy se chodí domů, tvoje věrná otrokyně Zulejka, manželka tvoje už si myslila, že v té hospodě zarosteš jako nehet na palci, jelikož tvoji kamarádi jsou ti přednější, oběd je celý vysmáhlý, já se na to nebudu dívat a odejdu k mamince“ a mluvila dosti dlouho.

Pan Brabec odvětil: „Zadrž, ó, ženo, svůj jazyk, který je ostřejší než jatagan a kroť se před vzácnými hosty. Allah je mým svědkem, že mně děláš jenom ostudu, a když se do toho dáš, tak nevíš, kdy máš přestat a já mám z tebe hlavu jako škop. Právem praví Prokop: ženský jazyk jest rychlejší než posel, přinášející neblahou zvěst. Raději pověz, co máme dneska k obědu?“

„Je tam rýže se skopovým,“ pravila paní Brabcová.

Pan Brabec se ušklíbl a pravil: „Včera rýže, dnes rýže, zítra rýže. Už to jednomu leze z krku.“

„Tak si jdi do hotelu, když jseš takový milostpán, já ti nemůžu porád podstrojovat, časy nejsou podle toho, kdyby ses nerouhal, ještě budeš jednou rád a skopové je jako mandle, řezník Brahmaputra mně vždycky nechává stranou ten nejlepší kousek, jelikož jsme dobří zákazníci, my nejsme jako jiní, co berou na knížku.“

„Dost!,“ vzkřikl krejčí Brabec, „a dávej na stůl.“

Krejčí Brabec s chutí pojídal oběd a při tom se nás vyptával na jméno, stav a odkud pocházíme. Éda Kemlink mu vyřídil pozdrav od svého otce, a když to pan Brabec slyšel, veliká radost mu roztáhla tvář a on se usmíval a hladil si knír, který se leskl skopovým tukem a počal vzpomínati na mladá léta.

A pravil: „Kemlink byl můj nejmilejší přítel, jelikož to byl ten největší vynálezce, co uměl vynalézat ta nejskvostnější skotáctví. Všichni obyvatelé mu prorokovali, že bídně umře na hnoji, ale Allah usoudil jinak a způsobil ve své nevyzpytatelné moudrosti, že Kemlink píše na berňáku a má skrz to velkou vážnost mezi lidmi. Já jsem s Kemlinkem byl jedna ruka, porád jsme spolu chodili, jeden bez druhého by nedal ránu.“

Zamyslil se a pak se otázal: „A co tam u vás? Ještě se tam chumelí?“

„Chumelí,“ odvětili jsme.

„A v Lukavici se také chumelí? A v Javornici se také chumelí? A co na Drahách? Na Láni? Na Dubince? V Habrové? Všude padá sníh? Ó, jaká je to krása, když je všecko bílé, když se metelice prohání po polích a mráz kreslí na okna nevídané byliny, stromoví a horské krajiny a podivné živočišstvo. U nás v Indii nikdy nesněží. Slunce pořád praží a je tu smutno.“

Tak vypravoval pan Brabec a my jsme tiše seděli a poslouchali, jak povídá a pili jsme k tomu tu dobrou, tu červenou malinovou limonádu a měli jsme porád žízeň. Potom nám paní Brabcová přinesla bonbony a byla jich hrozná kupa a bylo to modré, červené, zelené a žluté kuličky, ale mezi nimi byly čokoládové kaštany se šlehačkou, ty já děsně rád. Ostatní hoši se vrhli nejdříve na ty čokoládové kaštany, ale já jsem si myslil, že si je nechám až naposled a pravil jsem si v duchu, že hoši snědí kaštany a nebudou pak mít nic a budou na mně loudit, ale já jim nedám a řeknu jim: Mohli jste šetřit jako já a měli byste, pročež jsem porád jedl ty kuličky, ale byly strašně nedobré a já jsem je musil porád jíst a hrozně jsem spěchal, aby už byly pryč, ale ono jich bylo čím dál tím více a vyschlo mně v krku a když jsem chtěl ty kaštany, tak byly pryč, já jsem je hledal, moc jsem se po nich sháněl, všichni se mně smáli, Čeněk Jirsák se příšerně šklebil a já jsem děsně řval: „Mami, mami, oni mně snědli kaštany, mami, řekni jim, ať mně dají ty čokoládové kaštany, já je chci!“

Maminka mně dala obklad na čelo a tatínek nade mnou stál a byl smutný a Kristýna si utírala oči do zástěry a měla červený nos a já jsem se na všecky koukal a pak jsem pravil: „Oni mně sežrali ty dobré čokoládové kaštany, já už s nimi nebudu chodit.“

Tatínek pravil, ať si z toho nic nedělám, že mně přinese čokoládových kaštanů, co budu chtít, jenom abych už nestonal a já jsem tatínkovi slíbil, že teda už nebudu stonat, ale že od těch hošů je to sprosté, kdyby mně aspoň jeden kaštan byli nechali. A pravil jsem: „Ty kuličky byly docela nedobré, škrabe po nich v krku, ty si paní Brabcová mohla nechat.“

„Kdo je paní Brabcová?“, ptala se maminka.

„Copak to nevíš?“, podivil jsem se. „To je přece ta paní v Indii, její muž je krejčí. A máme pana Kemlinka pozdravovat. V Indii se nikdy nechumelí. Je tam porád horko. Před chvilkou jsme pili malinovou limonádu. Byla dobrá a my máme žízeň.“

Maminka mně podala sklenici malinové limonády, podepřela mně hlavu a já jsem pil a když jsem se napil, tak jsem pravil ospalým hlasem: „Tak už mne nechte, jelikož musím jít s panem Brabcem na zahrádku.“

Když jsem otvíral dvířka u zahrádky, tak jsem ještě slyšel, jak tatínek pravil: „Neměli bysme zavolat ještě jednoho doktora?“ a maminka odvětila: „Já bych také myslila, abysme si pak, nemusili dělat výčitky“ a na zahrádce byly vysoké stromy, měly huňaté koruny a v nich kvetly takové veliké červené a bílé kornouty. Podepřen o plot stál tam Jumbo, měl čepičku švihácky pošinutou na stranu a bavil se s jiným slonem a oba se něčemu smáli. Když mne spatřili, tak se přestali smát a já jsem si ještě myslil, jestli se náhodou nesmějí mně, já nechci, aby se mně sloni smáli, ale oni šli pryč.

Pan Brabec nás zavedl do besídky a my jsme tam seděli na lavičce a on povídal a my jsme poslouchali. Vypravoval, jak co chudý krejčovský tovaryš se vydal vandrem do světa a měl v uzlíku bochník chleba a mnohé cizí kraje navštívil a velký kus světa zhlédl, mnoho protivenství zažil, ale také mnoho legrací užil, ukrutnou sílu hospod navštívil a tam si poručil něco k snědku a k zapití, s všelikými národy se bratřil a ačkoli jenom česky hovořil, přece s každým dobře vyšel, jelikož byl vždycky člověk spravedlivý a chodil rovnou a neznal falše. Mistři si ho všude chválili, protože se měl k dílu, jak se patří, hlavu měl na pravém místě a ruku fortelnou. Na svých cestách zavítal až do země indické, kdež spatřil dívku jako květ, kterou pojal za manželku a udělal se pro sebe.

„Nyní teda,“ pravil, „šiju obleky pro pány i hochy, ke mně zná cestu i ten největší hlaváč, jelikož dělám podle nejnovější fazony, suknem nešetřím a užívám jenom těch nejjemnějších příprav. Ke mně vejde třeba ten nejhorší šupák, po všech mezích vyválený, ale z mé ruky vyjde panáček jako malovaný. Avšak nemám ve zvyku se chválit, jelikož dobré dílo se chválí samo. Na mne se můžete zeptat, koho chcete a každý vám řekne: Krejčí Brabec? Oho!“

Poslouchali jsme rádi a ze všech nejvíce poslouchala Eva Svobodová, pročež se mně nelíbilo, že krejčí Brabec je takový hrdý.

Potom pan Brabec ještě pravil, že šije taktéž pro zdejšího maharadžu, který milostivě vládne jednomu milónu, jednomu tisíci a jednomu stu lidí a obývá krásný zámek, ve kterém je padesát tisíc komnat a v každé z nich je šifonér, kanape a fortepiáno, jakož i gramofon, akvárium s rybičkami a mnoho jiných skvostných věcí.

Pan maharadža jest dobrý zákazník, platí hotově a nikoli na splátky, ale vyniká přísností a když se mu něco nelíbí, tak strašlivě řve na celý zámek a kdyby mu krejčí obleček zvrzal, tak v tom momentu hlava dolů, bez dlouhých řečí a orací, on to může dělat, jelikož nikdo vyšší nad ním není postavený.

A ještě pravil pan Brabec, že dnes večer panu maharadžovi jde odvádět dílo, pan maharadža si objednal nový stejnokroj a dnes teda bude poslední průba. I ptal se nás, jestli bysme ho do toho krásného zámku nechtěli doprovodit a my jsme odvětili, že půjdeme rádi a beze všeho.

„Tak dobře,“ pravil pan Brabec, „jakmile se setmí a na nebi se objeví Jižní Kříž, tak vyrazíme.“