ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Četl jsem dosti dlouho, pak jsem oslábl, kniha mně vypadla, z ruky a já usnul. Ve spaní jsem viděl, jak opět přišel lékař a zase měl ten malý kufírek, co má v něm všelijaké doktorské nářadí, aby lidé nestonali.

Sedl si ke mně na pelest a tlustě oddychoval a chvíli se na mne pozorně díval a pak pravil: „Tak co dělá dnes náš pacient?“

Odvětil jsem: „Než jste přišel, tak jsem četl Jumbovi z knížky.“

Pan lékař se udiveně podíval na tatínka, potom na maminku a načež se tázal pomalým hlasem: „Jumbovi — z knížky? Kdo je Jumbo.“

„Aha,“ pravil jsem, vy jste ještě neviděl našeho Jumba. Tak abyste věděl. Jumbo je můj slon. My spolu pořád chodíme. Nyní ho nemůžete vidět, protože jest u Bejvalů ve stáji a tam mluví s kobylami. Až vstanu, tak vám ho ukážu. Nebojte se, on nic nedělá.“

Pan lékař si narovnal skřipec, usmál se a pravil: „Ajta! Tak, tak. Už rozumím. Hm. Abych pravdu děl, něco jsem už o Jumbovi slyšel. Povídá se o tom v městě. Až budu mít chvilinku kdy, tak se s ním seznámím. Potěšení na mé straně. Hm. Tak, tak. A nyní se podíváme, co dělá teplota.“

Vytáhl mně teploměr zpod paždí, podíval se naň, zavrtěl hlavou a tichým hlasem mluvil s tatínkem a maminkou. Zaslechl jsem, že praví něco o Krisi, ale já jsem hnedky věděl, kdo ta Krise jest.

Máte vědět, že ta paní Krise chodí v širokém, huňatém kožichu a má uši jako pes a nosí modré rukavičky a rukama se opírá o dva štíty, na nichž jsou vymalovány znaky měst. A na obou stranách hlavy má žaludy. Vyznačuje se širokou a děsně zubatou hubou. A ostává za řekou v jednom baráku a když je tma, tak vychází, chytá malé děti do pytle a prodává je cikánům.

Já proto tak dobře vím, jak Krise vyhlíží, protože jsem ji viděl vymalovanou na plakátu, který visí u pana trafikanta Žaloudka a pamatuju si, že na tom plakátu byl nápis tiskacími písmenami: Piatníkovy hrací karty.

Když pan lékař mluvil o Krisi, tak tatínek si čechral knír a třásly se mu ruce a maminka udělala velice starostlivý obličej. Ale já jsem pravil: „Nebojte se, ona mne nechytne, jelikož jsem chytrý a umím děsně rychle utíkat. A kdyby něco, tak to povím panu polecajtovi Letovskému, on vytáhne šavli a takovou jí dá, až se svalí.“

A pak jsem ještě pravil: „A vůbec nemějte strach, protože tohle všechno je jenom sen. Žádná Krise není, ani pan doktor, co mně dal teploměr, nic není. Jen počkejte, co se probudím. Hned vstanu a půjdu k Bejvalom, jelikož tam mám sraz s hošma.“

A taky, jen doktor vytáhl paty skočil jsem s postele a utíkal jsem k Bejvalom a všichni hoši už tam byli. Kteří hoši tam byli: Bejval Antonín, Kemlink Eduard, Jirsák Čeněk, Zilvar Josef a Venda Štěpánek a když jsem přišel já, tak nás bylo šest.

A když nás bylo šest, tak Bejval pravil: „Rudí bratři! Kmen Ješiňáků opět vstoupil na válečnou stezku a vyhledává s námi boj. My jim nic neděláme, ale oni nás nenechají bejt. Dneska ráno mne maminka pravila, abysem skočil pro mléko, tak jsem vzal bandasku a jdu, a jak tak jdu, tak jsem potkal toho zrzouna Poldu Ješinu, co má celý obličej podělaný od much. Já jsem docela nic, koukám se slušně, hledím si svého a jdu svou cestou. Ale on mně zastavil cestu a pravil: ,Bídáku, bandasku sem!‘ a začal se prát. Odpověděl jsem pomalým hlasem: ,Votroku, nech si to, já ti taky nic nedělám.‘ Jelikož však on nechtěl přestat a pořád mně rval bandasku z ruky, tak jsem ho praštil šutrákem do kutka a on děsně zařval.

Avšak nastojte! Na to děsné zařvaní počali se Ješiňáci sbíhat, pročež jsem utíkal strašlivě rychle a Leopold Ješina za mnou křičel: ,Počkej, až půjdeš kolem našich!‘ Z čehož jest viděti, že musíme všeho nechat a vytáhnout proti Ješiňákům do boje, abysme je na hlavu porazili. Jináč nebude pokoj do skonání věků. Pravil jsem. Howgh!“

Opakovali jsme „howgh!“ děsně silným hlasem a já jsem křičel ze všech nejsilněji.

Bojovnost se nás zmocnila a my jsme planuli pomstychtivostí, ačkoli jsme věděli, že to bude krutý boj, jelikož Ješiňáci byli velice vyzbrojeni. Naši špehové nám oznámili, že Ješiňáci řekli Rudlovi Venclíkovému a Honzovi Pivcovému, aby přišli a nám namlátili. Už jsem vám pravil, že oba ti páni jsou ženatí, Venclík vede nožířství a Pivec má sodovkárnu, ale při tom se nestydí prát se s hošma. Oba mají ukrutnou sílu a každý z nich sám porazí nejmíň pět hošů.

Tak jsme se radili, co máme dělat a Éda Kemlink mínil, že bysme ty války radši měli nechat a vymyslit si něco šikovnějšího. Tonda Bejval pravil, že to řekne Jakubovi a on na ně půjde s bičem. Jakub to slyšel a pravil: „Houbeles!“ z čehož jsme viděli, že s tím nechce nic mít.

Ale Jumbo poslouchal, jak mluvíme, i pousmál se a pravil pomalým hlasem ve svém sloním nářečí: „Čeho byste se báli, pánové? Já půjdu s vámi a uvidíte, jak to s Ješiňákama zfouknu. Jen to nechte na mně. Nebojím se ani tisíců Rudlů, ba ani milionů Honzů.“

Tato řeč zažehnala naši malomyslnost a my jsme se vůbec nic nebáli, ale s chutí jsme táhli do boje. Napřed kráčel Jumbo a my jsme pochodovali za ním ve vojenském pořádku a celé město se na nás koukalo a všichni lidé pravili, že jsme švarní vojíni, copak je to platné.

Tak jsme porád kráčeli, až jsme přišli k usedlosti, která ležela už v území Ješiňáků. Vedle hnojiště velel Jumbo, abysme se zastavili a tudíž jsme zůstali stát a čekali jsme, co bude. Jumbo zařval děsným hlasem, až se to rozléhalo po celém okolí: „Ješiňáci, vylezte z díry!“

Na ta slova se ze všech stran vyřítili Ješiňáci s válečným pokřikem, každý ozbrojen klackem, do kterého byly zaraženy hřebíky, aby to více bolelo a plné kapsy klicanů a šutráků, kterými zahájili palbu. A byla jich obrovská síla a bylo jich čím dále, tím více, bylo Ješiňáků tisíc, byly jich milóny, takže zaplavili celou krajinu a my jsme byli sami, pročež strach nás pojal a naše řady zakolísaly. Nicméně Jumbo neztratil klid a rozhlížel se kolem, hrdě se usmívaje.

Z řad Ješiňáků vystoupil Rudla Venclíků a Honza Pivců a začali Jumbovi zlořečit a pustě nadávat. Nazvali ho potulným cirkusákem, komediantem, umouněným cikánem, posmívali se jeho rypáku, obrovským uším a celému zevnějšku, potupili celou jeho přízeň a posměšným hlasem ho vyzývali, aby vzal talíř a šel vybírat.

Jumbo slyše tu zlolajnost velmi se rozhněval a pravil: „Jsem již bezmála sto osmdesát osm let starý, ale přisám, takovou nevzdělanou chamraď jsem ještě neviděl. Kdyby mně nadávala mládež, školou povinná, tak bych si řekl: „No, nemá to rozum. Až to dospěje, tak to zmoudří. Ale takoví dva habáni — jeden má nožířskou živnost, druhý sodovkárnu, oba jsou ženatí a platí daně a počínají si jako od šibenice utržení. Mělo by se dát do novin, jaký příklad dávají někteří zdejší občané, které prozatím nechceme jmenovati. Že vám není hanba, pánové!“

V odpověď na toto ponaučení hodil někdo z Ješiňáků na slona cihlou. Jumbo se rozzlobil a pravil: „No, počkejte! Míra mé trpělivosti jest naplněna.“

Na tato slova se shýbl nad hnojištěm a nabral plný chobot močůvky a pokropil Honzu Pivcového i Rudlu Venclíkového odshora až dolů páchnoucí tekutinou.

To jste měli vidět, jak ti páni utíkali a všichni Ješiňáci za nimi. Honza Pivců a Rudla Venclíků zděšeně křičeli, obyvatelé zavírali okna, jelikož se široko daleko rozléhal neslýchaný zápach.

Tak oba pokropení dospěli až k svým příbytkům a když byli u dveří, tu volali žalostně: „Manželko, přichystej horkou koupel a čisté prádlo, jelikož neslýchaně zatouchám! Ó, kterak zatouchám! Tak ještě nepáchl žádný nožíř, žádný sodovkář!“

Uslyševše to paní Pivcová i paní Venclíková, popadly, co popadly, v první řadě smeták a odehnaly své manžele od prahu, řvouce silným hlasem: „Přisahala jsem před oltářem věrnost svému manželi a nikoli tomuto pronikavému zápachu, pročež hybaj ze stavení! Kde ses tak zatouchal, tam se odtouchej! Fi! Ono to páchne jako rasův pytel! Vari! Ještě mně zamoříš celý příbytek!“

Pročež Rudla nesměl překročit práh svého řemesla nožířského a Honza musil velikým obloukem chodit kolem své sodovkárny, až se z nich ta zatouchačka vytratila, o čemž si dodnes vypravují obyvatelé našeho města.

My hoši, co chodíme spolu, jsme se tomu smáli vysokým hlasem, Jumbo se smál nízkým hlasem, já jsem to vzal o dvě polohy výše a smál jsem se nejvyšším hlasem, i smáli jsme se tomu až do západu slunce, až mne vnitřnosti bolely a maminka pravila: „Čemu se směješ, Petříčku?“

Otevřel jsem oči a velmi jsem se divil, že ležím v posteli. A pravil jsem: „Jak se nemám smát, když oni tak utíkali a hnojnice s nich tekla a oni řvali strašlivým hlasem. Všichni jsme se smáli, Jumbo se taky smál, až mu slzy tekly s očí.“

Tatínek přišel z krámu, sáhl mně na čelo a ptal se, co je.

Maminka si vzdychla a pravila, že se mně něco zdálo.

„Nic se mně nezdálo, maminko,“ pravil jsem, „ale je to opraudická prauda. Jak by se mně to mohlo zdát, když jsem to sám viděl, jak byli celí postříkaní, až neviděli na oči. Ty bys taky neřekla, že se ti to jen zdálo, kdybys cítila ten neslýchaný zápach, co se z nich ozýval na všecky strany.“

Maminka se mne ptala, jestli nemám žízeň, já jsem pravil, že mám, pročež mně dala sklenici malinovky.

Napil jsem se velice zhluboka a tatínek se podíval na hodinky a pravil, že lékař by tu už měl být, že se snad někde zdržel.

A já jsem pravil: „Víš, tati, já velice rád stůňu, jelikož pak dostanu malinovku. Až přijde pan doktor, tak mu řekni, aby mně předepsal hodně sladkou meducínu. Když budu mít sladkou meducínu, tak budu stonat tak dlouho, jak pan doktor bude chtít, mně je to jedno.“

Tatínek se usmál a pravil, že jsem velký mudrc, maminka se taky usmála a já jsem byl rád, že jsou veselí a ještě jsem pravil: „Ať sem přijde Kristýna, já jí to taky musím vypravovat.“

Kristýna přišla z kuchyně a stála před postelí a utírala si ruce do zástěry a já jsem pravil: „Víš, tos měla vidět. Oni si mysleli, že nad námi zvítězí.“

„Kdo si myslil, že nad vámi zvítězí?“ ptala se Kristýna.

„No, Ješiňáci, že se tak hloupě ptáš. Ale Jumbo vynalezl takový ohromný vynález, pročež oni ohromně zapáchali.“

„Jaký vynález? Kdo je Jumbo? A kdo zapáchal?“ ptala se Kristýna a začala se strašlivě chechtat.

Maminka poslala Kristýnu do kuchyně, upravila mně podušku pod hlavou a pravila: „Nemluv, Petiňko a odpočiň si.“

Tak jsem teda už nic nemluvil, ale zavřel jsem oči a myslil jsem na to, že musím Jumbovi koupit takovou hezkou červenou čepici.