ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Již se přiblížil den svatby i nastal všude čilý ruch. Z celé říše, jakož i z cizích zemí se sjížděli mocnáři a rozmanité panstvo, které bylo pozváno na svarbu. Ve městě to vyhlíželo jako o Božím těle, po ulicích proudily davy lidí, všude bylo plno národa a děsná tlačenice. Domy byly okrášleny vlajkami, květinami, čerstvými haluzemi, někteří natírali průčelí barvou, aby byly pěkné a domovníci zametali chodník a tvářili se neobyčejně hrdě. A kam oko dohlédlo, o ničem se nemluvilo, jenom o tom, že královská princezna si bude brát Pepka Zilvarového a že pan maharadža se nechal slyšet, že se nechá vidět. Pročež byl každý žádostivý, jaká ta veselka bude.

I sešlo se všelijakého lidu do hlavního města, zvláště kolotoče, houpačky, skluzavky, střelnice, loutková divadla a jiní komedianti, také medáci a ti, co prodávaji opékané buřty a burské ořechy. Někteří prodávali perník, ale jiní ukazovali veverky v kleci, jak točí kolem. Mezi boudami se procházelo množství národa a na všech stranách hlučně vyvolávali, aby je bylo slyšet. My jsme tam také byli a užívali jsme světa, taky jsme stříleli do terčů a já jsem střílel ze všech nejlépe a vyhrál jsem porculánového pejska, zrcátko a notes s tužkou a táfličku čokolády, tu jsem dal Evě a ona ji jedla. A na všech cestách, od náměstí, až k pralesu stáli kolovrátkáři a hráli porád pryč a o sto šest.

Nejlepší bylo to, že na jednom stromě v parku seděla banda opic a všecky byly oděny v stejnokroje a měly hudební nástroje a cvičily hudební kousky, které měly vyhrávat k svarbě. Ten hudební spolek řídil starý opičák a měl cvikr a děsně mával taktovkou, aby opice silně hrály. Mně se pořád zdálo, že ten kapelník je silně podobný panu Rektorysovi, co k němu chodíme do houslí, ale já jsem věděl, že to není žádný pan Rektorys, jelikož by to byla mejlka.

Při zkoušení hudebních kousků došlo jednou k velké výtržnosti. Jelikož několik opic se vplížilo do maharadžovy kredence a ukradlo tam láhev kořauky. Tím pádem se opily, pak se pohádaly, nakonec popraly a jedna opice praštila druhou kokosovým ořechem do hlavy, a ta praštěná se svalila a musila jít k lékaři a on jí to zavázal a ona pak musila ležet. Před tím troubila trombon a ten trombon byl také polámaný. Pročež kapelník požádal Čendu Jirsáka, aby vypomohl, že dostane dobře zaplaceno a Čenda pravil: Proč ne? a foukal trombon.

Byl to podivný pohled, jak Čenda seděl s ostatními opicemi na větvi a nadýmal tváře a foukal trombon. Lidi se naň chodili dívat a ukazovali na něho prstem, my jsme se taky chodili dívat a strašlivě jsme se tomu nasmáli a Čenda měl děsného vzteka, ale nemohl nic dělat, jelikož musil dávat pozor na kapelníka, aby nevypadl z taktu.

Když měl dlouhou přestávku, tak pravil k nám z větve dolů: „Koukejte, holomci, abysem na vás nemusil skočit se stromu dolů, jináč bysem vám roztrhl hubu od ucha k uchu, abyste mne nechali bejt. Já jsem v první řade trombonista a hraju s každým. Když s opicemi, tak s opicemi, já žádnou hudbu nezkazím.“

A když táhl opičí muzikantský spolek městem a hrál pochod Castaldo, tak všichni lidé se koukali a malé děti za námi utíkaly. Opice třískaly do velkého bubnu, ramplovaly na bubínek, foukaly do plechů a pískaly kládynet. A Čenda s nimi také šel a radši se koukal do not, aby se nemusil koukat na lidi, jak se na něho koukají.

Spolek hudebníků přišel až na rynk a tam hrál veselé a smutné kousky a lidi při tom promenádovali. My, hoši, co spolu chodíme, jsme byli při tom a smáli jsme se tomu, Eva se také smála a Jumbo se taky smál a tak se rozveselil, že troubil na svůj rypák hlubokou notou.

Hráli tak dlouho, až se od zámku ozval dlouhý zvuk vojenské trubky na znamení, že se počínají svatební obřady. Eva Svobodová děsně vykřikla: „Mankote mankoťácká, veselka už se začíná a my přijdeme pozdě,“ a táhla mne za rukáv.

„Houby přijdeme pozdě,“ odvětil jsem hrdým hlasem, „ale máme dost času.“

Eva však pravila úzkostlivým hlasem: „Pak se budeme tlačit mezi lidmi a já třeba ani neuvidím, jak to snoubencům sluší.“

„Houby jim to sluší,“ odvětil jsem nevrlým hlasem, „co by jim to slušelo?“

Eva však ne a ne dát pokoj a pravila: „Třeba jim to nesluší, ale já musím vidět, jak jim to nesluší. Ach, Péťo, nestůjme tady, nelelkujme, neotálejme, ale utíkejme, co hrdlo ráčí!“

Co jsem měl dělat, když ona pořád mořila a nenechala mě být? Tak jsem šel s ní k zámku, všichni hoši šli také k zámku a opice přestaly provozovat hudbu, pročež se Čenda Jirsák k nám přidal a šel taky k zámku a nesl si trombon. A když jsme šli, tak pravil, že jsme si to mohli nechat a že jsme si z něho nepotřebovali dělat šoufky.

Tázal jsem se ho nevinným hlasem, jaké šoufky míní a on pravil: „Na příklad — jaké šoufky: Když hudební spolek táhl ulicí, který z vás vykřikl na mně: ,Ty opičí muzikante?‘“

Pravil jsem, že to nikdo z nás nemohl býti a tudíž, že to musil vykřiknout někdo docela jiný a Čenda pravil: „Máte štěstí, že jste to nebyli, jelikož bych musil někoho z vás přizabít.“

Pochybovali jsme, že by někoho z nás přizabil, ale Čenda pravil, že by to jistě udělal, protože když má vzteka, tak je děsně zlý. Tak jsme rozmlouvali a pořád jsme kráčeli, až jsme přišli ke královskému paláci a tam jsme spatřili, jak se řadil svatební průvod. Asi milión nebo sto slonů nebo ještě víc, ani jsem to neuměl spočítat, stálo v dlouhatánské řadě. Na prvním slonu seděl strašlivě tlustý chlap a na hlavě měl zlatý šišák, co byl na něm chochol peří a mával šavlí sem a tam, při čemž koulel očima a pod nosem měl vousy. To byl ten největší generál maharadžova vojska a měl na prsou vyznamenání, jelikož všecky nepřátele pobil.

Za tím generálem seděli na slonech ještě jiní generálové, ale to byli generálové spíš obyčejnější, také neměli tolik vyznamenání, jelikož pobili jenom sem tam nějakého nepřítele, ale každý měl šavli, flintu nebo levorvér a dívali se hrdě. Někteří neměli docela, ale docela nic, jenom otevřený deštník a tak si seděli, ale dívali se taktéž hrdě.

Uprostřed stál bílý slon s altánkem, co měl červené a zlaté záclonky. Jak foukal vítr, tak se ty záclonky oddělávaly a my jsme tam viděli princeznu, jak tam sedí. Vedle ní seděl nějaký pán, a to byl družba. A měl vysoký, lesklý cylindr a černý frak a modré podvlékačky a na nohou červené bačkory. Tomu jsem se musil děsně smát, jelikož mně to bylo k smíchu a ukazoval jsem ho Evě Svobodové, ale ona se koukala jenom na princeznu a porád pryč říkala: „Vzala na ty šaty ten nejlepší, ten nejtěžší atlas, to se vidí na první pohled“ a porád mluvila o těch šatech a já jsem pravil, že mě to nebaví.

Eva se se mnou chtěla hádat, ale v tom vyvedli slona pana maharadži a to byl ten největší slon ze všech, ten nejkrásnější bílý slon a na hřbetě měl altánek ze zlatého a stříbrného mřížoví a na střeše toho altánku byla korouhvička, která se točila podle toho, jak vítr do ní foukal. A hřbet slonův pokrýval pestrý koberec.

Když jsme se na to dívali, tak se na to Jumbo taky díval, on si vzal tu červenou čepičku, aby mu to slušelo a porád pryč se díval na toho maharadžova slona a oči s něho nespustil. Ptal jsem se ho, jak se mu to líbí, ale on potahoval nosem a něco si pro sebe mumlal. Káral jsem ho, že nemá potahovat nosem, ale že si má vzít kapesník, co si lidi pomyslí, ale on se najednou dal do bréče. Pravil jsem, že je to hanba, když tak veliký slon brečí a co je mu vlastně k brečení a on odvětil, že si myslil, že bude taky pozvaný na veselku a že by taktéž kráčel v průvodu, jelikož se na to těšil jako blázen.

Pravil jsem, že my hoši, co spolu chodíme, jsme si taky myslili, že nás pozvou, komu by napadlo, že nás vynechají, když se Pepek Zilvar žení, ale najednou nás nezná, dobře!, dobře!, my si to budeme pamatovat a ještě jsem pravil: „A už nebreč!“

Co jsem takto se slonem rozmlouval, ozvala se hudba silným hlasem a průvod se dal do pohybu. A zvony vyzváněly a děla bouchala, bylo plno děsného rámusu a veškeré obyvatelstvo se koukalo, jak si to svatební průvod šine do kostela.