ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Avšak já jsem si najednou vzpomněl, že naši přece musí vidět tu slávu a Kristýna taky musí vidět tu slávu, aby to mohli každému vypravovat, pročež jsem přestal stát na ulici a začal jsem velice utíkat.

Eva za mnou křičela: „Kam letíš, ty blázne? Teď přece přijde to nejlepší,“ ale já jsem odvětil: „Nezdržuj mne, jelikož musím běžet domů, aby tatínek s maminkou a i Kristýna viděli tu slávu a mohli to každému vypravovat“ a Eva pravila: „Ale přijď brzy.“

Když jsem přiběhl domů, tak jsem byl celý udýchaný, jelikož jsem děsně rychle utíkal a byl jsem celý říčný a ve spáncích mně ťukalo a ústa jsem měl celá spálená. A křičel jsem mocně: „Už jdou, už jdou!“

Maminka mně domlouvala, ať se upokojím a tatínek pravil žalostným hlasem: „To je trápení, to už opravdu není k vydržení.“

Ale já jsem byl celý netrpělivý, že mluví řeči a zatím třeba bude po všem, pročež jsem pravil: „Utíkejte, oni rozhazují koláče a lidi je chytají, abysme si taky nějaký chytili a kde je Kristýna? Ona musí jít s námi.“

Maminka pravila, že Kristýna šla k vantrokám máchat prádlo a já jsem velice křičel, ať všeho nechá a honem, honem přijde, dřív než bude po všem. A maminka mně chtěla dát meducínu, já jsem jí odstrkával ruku se lžičkou a bylo mně do bréče, že se naši k ničemu nemají, pročež jsem řval na celý barák a lidi, co byli v krámě, se koukali do pokoje, kdo to tak řve a byla tam také Kozí Kuncka a ta se velice rychle křižovala a pravila: „Pětranná hodino, aby se mu to nevrazilo do hlavy, to by byla pěkná polízanice!“

Ale nebyl čas k mluvení řečí, pročež jsem popadl maminku a tatínka za ruku a vyskočili jsme ze dveří a vyletěli jsme do výšky a letěli jsme pořád výš a výše, až naše město bylo malinké jako krabička s hračkami a lidi byli jako pinkalinky a byli jsme hrozně vysoko. A Kristýna utíkala za námi a nesla koš s prádlem, a jak tak utíkala, tak rozhazovala po nebi košilky, podvlékačky, jupičky a živůtky a vítr do toho foukal a kusy prádla pluly po obloze, ale Kristýna na to nedbala a utíkala pořád pryč. A byli jsme už u samého nebe, já jsem utíkal napřed, abysem jim ukazoval cestu, jelikož jsem všude trefil a tatínek pomáhal mamince skákat přes obláčky, ona si stoupla nohou na jeden, a tatínek jí podal ruku a ona skočila na druhý obláček a bála se, aby se nesmekla, jelikož měla vysoké kramflíčky a Kristýna děsně kvičela, jelikož se bála lézt po těch hrozných vejškách a my jsme byli hnedlino u samého slunce, bylo vám tam hrozné horko, ve slunci to hučelo a prskalo a škvařilo se a my jsme pořád skákali a velice jsme se udýchali, jak jsme spěchali.

A já jsem měl pořád děsný strach, že bude po všem než tam přiběhnem, ale na štěstí jsme přišli včas, i slyšeli jsme, jak zvony hlaholí, děla strašlivě bouchají a hudba hraje neobyčejně krásně.

Postavili jsme se na ulici na bednu od cikorky, abysme lépe viděli a já jsem našim ukázal pana maharadžu s paní maharání, jak seděli v altánku, nevěstu jsem jim ukázal i Pepka Zilvarového a vojenské pány a vůbec všecko, všecinko. A byl tam s námi také pan Brabec s paní Brabcovou a pan krejčí se chlubil, že ušil ženichovi Pepkovi soukenný obleček a že udělal do kabátku futro z tuplovaného hedvábí a že ten obleček užije, až ho to bude mrzet. A tatínek si zapálil cikáro a spokojeně bafčil a moc se koukal, maminka se taky koukala a Kristýna se nejvíc koukala a pravila, že v Rampuši se taková paráda nevidí, jak je rok dlouhý a že v Indii užijí lidi zadarmo víc než u nich v horách za celou desítikorunu.

Já jsem se našich ptal, jak se jim to líbí a tatínek pravil: „Indie se mně líbí ze všeho nejvíc“ a maminka pravila to samé, pročež jsem byl velice hrdý a maminka ještě pravila, abych si to tak nebral, že by se mně pak o tom v noci zdálo a já jsem pravil, ať nemá strach, že se mně o tom nebude zdát.

A Eva stála s námi také na bedýnce, vystupovala na špičky a děsně kulila vočadla a pravila, že by zrovna takovou veselku chtěla mít, jelikož by holky pak měly obrovského vzteka a nejvíc Božena Šebková.

Najednou z ničehož nic naši už nestáli na bedýnce, ale někam se mně ztratili a já jsem je začal hledat a pořád jsem je hledal, lezl jsem vám pod postel, koukal jsem se do všech skříní, nahlížel jsem pod pekýlek a za kamna, pak jsem šel na půdu a nikdež nic, měl jsem hrozný strach, kde by mohli být, nařídil jsem Kristýně, aby rozsvítila svíčku, že se musím podívat do sklepa a pořád jsem se koukal, kde by naši byli, až mně Eva povídala: „Kam to pořád lezeš, kam se to pořád koukáš?, už tě hezkou chvíli pozoruju, co vyvádíš. Vždyť jsme v kostele, tak se chovej mravně a dávej pozor, jak si řeknou před oltářem své neodvolatelné ,ano‘“…

Pročež jsem na chvilku zapomněl na rodiče a Pepek Zilvar s královskou princeznou stáli před oltářem a velebníček k nim mluvil řeči a na kůru zpívali velice tenkým hlasem a nevěsta měla hustý závoj a ženich zase bílé rukavičky a díval se velmi mravně. I udělalo se v chrámě silné ticho a Eva mně šeptala: „Teď přijde to hlavní, já jsem báječně žádostivá,“ když tu Bejval Antonín zařval strašlivým hlasem: „Přiblížila se chvíle neobyčejné pomsty, kterou jsem extra vynalezl!“ a hodil k oltáři zasmrádlým pštrosím vejcem, které před tím nosil několik dní pod košilí, aby bylo jakorát.

Vejce zasáhlo ženicha do hlavy a puklo, ono mu to teklo po tváři a vzápětí se rozlehl prostorou chrámovou neslýchaný zápach, jakého není pamětníka.

V chrámu nastalo ustrnutí a nikdo ani nedutal. Do toho ticha pravil ženich silným hlasem: „Který pacholek to učinil?“ a brečel.

Kněz přestal mluvit a měl otevřená ústa a řeči mu umlkly. My jsme také mlčeli, ani jsme se nehýbali, já bysem byl nejradši, kdyby sme šli od toho pryč a tahal jsem Bejvala za šos, abysme už radši byli venku, ale on se nehýbal, jelikož se kochal svým vynálezem, tak jsem zůstal, Čenda taky zůstal, Éda taky zůstal i Eva zůstala a všichni jsme se koukali, jak ženichovi teče žloutek po obličeji a kape mu na nový obleček, až byl celý zamazaný a ukrutně to zatouchalo.

Podruhé se ozval ženichův hlas: „Který pacholek to učinil?“ a brečel a my jsme neříkali nic. Pan maharadža neobyčejně zčervenal a sáhl si na meč a paní maharání taky zčervenala a oba byli zlí a po nich zčervenalo veškeré panstvo. Každý se točil po nás, ale my jsme stáli spravedlivě a koukali jsme se ctnostně.

Potřetí se ozval ženichův hlas: „Který pacholek to učinil?“ a nevěsta pravila: „To nemohl být nikdo jiný než Péťa, jelikož on se na nás příšerně šklebil, když jsme šli k oltáři.“

„Tak?“, otázal se Pepek děsným hlasem a pravil: „Pusťte mne na něho, já mu to musím vykreslit a budu s ním hotov ancvaj.“

A on utíkal na mne a princezna se zas řítila na Evu a pravila: „Tahle ho ke všemu poňouká!“

A jak to pravila, tak všichni lidé v kostele začali křičet, že je to škandál a pan maharadža pravil silným hlasem, že musí zakročit, aby se to podruhé neopakovalo a ten tlustý generál hrozně točil šavlí, až se to blýskalo a všecko panstvo tasilo meče a přísahalo pomstu.

Princezna popadla Evu za pačesy a Eva ji popadla taky za pačesy a tahaly se za rulíky a Eva křičela: „Myslíš si, ty důro, že když máš vlečku na dva metry čtyrycet, že si smíš dovolovat?“, pročež nastala děsná ostuda, ano i mela.

Pan maharadža skočil na Bejvala Antonína a Bejval pravil hrdě: „Tak si pojď!“ a pan maharadža pravil: „Ty kluku uvozřená, já tě musím zabít“ a Bejval odvětil chladnokrevně: „Zab si — tvůj tatínek bude platit pokutu,“ načež se začali boxovat. Paní maharání pravila: „Jen pomalu, já to nemám ráda.“

Nějaký vojín dal Čendovi obrovskou facku, a ten mu ji vrátil a vojín pravil: „Tak ty se pereš? Dobře!“ a dal mu zase jednu facku a ještě obrovštější, ale Čenda se vyzná, pročež mu dal dvě facky rychle za sebou a vojín brečel: „Počkej, ty votroku, až půjdeš kolem našich, tatínek ti dá!“ a utíkal.

Mne popadl indický kostelník za límec a táhl mne ke dveřím a pravil: „Ty pohane, ty uličníku, ty povstalče, ty zbrojnoši římský, teď půjdeš se mnou na obec,“ ale já jsem se mu vysmekl a pravil jsem: „Nechte si to, jo? Já vám taky nic nedělám,“ on však pořád křičel, že musím na tu obec, jelikož dávám špatný příklad a jsem černá ovce mezi bílými a já jsem pravil: „Náhodou jste ještě černější ovce“ a on pravil: „Podívejte se na něho, on má ještě hubu“ a strčil do mně a já jsem pravil: „Strkejte si do své babičky, dědku plesnivý,“ a on pravil, že to není ode mně žádné chování v chrámu Páně a honil mne sem i tam.

Viděl jsem, jak Éda Kemlink seděl jednomu generálovi na prsou a kroutil mu vší silou nos a ten generál těžce oddychoval a křičel: „Lidičky, kde jste kdo! Pomoc! Ten raubíř by jednoho zmrzačil!“ a když jsem běžel kolem, tak jsem k němu pravil: „Jste si sám tím vinen, proč nás nenecháte bejt?“ a generál odvětil hrdě: „Kroutíš ty mně nos nebo mně ho kroutí někdo jiný? Tak vidíš a koukej mazat než něco popadnu!“ Chtěl jsem mu na to něco odvětit, jenom že kostelník mne honil.

A ten křik a ten rámus byl čím dále, tím větší, cucky lítaly na všecky strany a byla to děsná mela. Všichni hoši potom říkali, že to byla nejkrásnější pranice vůbec. A jako by toho bylo ještě málo — zástup opic vnikl do chrámu a účastnil se rvačky. V tom chumlu jsem zpozoroval, jak Jumbo praštil chobotem maharadžova slona přes hřbet a pravil: „Na tebe, holomku, mám už dávno žízeň“ a maharadžův slon, divoce se zachechtav praštil zase Jumba chobotem přes hřbet a vece: „Ty Nácku jeden, já tě tak zmaluju, že uslyšíš andělíčky zpívat“ a tak se horlivě potýkali.

Veliký tygr, trochu už postarší byl skokem uvnitř a smál se: „Tohle jest mi pěkné vyražení, jsem zvědav, kdo si to se mnou rozdá.“ Sotva to dořekl, již mu skočil jiný tygr na záda a oni se váleli po koberci a strašlivě řvali. Připletla se do toho chumlu krajta tygrovitá a praštila ocasem jednoho ministra. Bylo to jako bejkovcem přes záda, pročež ministr ukrutně zaječel, popadl levorvér a střelil hada do břicha a had křičel žalostným hlasem: „Pánové, on mne načisto, ale načisto zavraždil a já jsem ho jenom trošku pohladil.“

Ono se to rvalo všecko, venku před chrámem se prali lidi, koně i krávy, prali se psi i ptáčkové na stromech, i motýli na zahradě a mouchy v kuchyni, a každý dělal, co mohl. A když to bylo v nejlepším, tak paní maharání pravila vysokým hlasem, že to musil každý slyšet: „Co se panstvo perete? Já se vám divím. Vždyť vším je vinen ten kluk Bajzův, ten je všeho původa a nikoho nenechá bejt.“ A pan maharadža odvětil hlubokým hlasem: „To je prauda praudoucí, pročež vzhůru na něho!“ A rázem ustala rvačka a všecko, lidi, šlechtici, kluci, dobytek, panstvo, kněz i kostelník, ano i princezna se řítili na mě, jako by sem já za všecko mohl a já jsem přece nic nedělal a ještě jsem jiné napomínal k slušnosti a teď to bylo všecko na mně. Potýkal jsem se udatně, ale co to bylo všecko platné, když jich byla přesila, všichni byli najednou proti mně, tak jsem chtěl utéci, ale ono to vůbec nešlo, nohy mne nechtěly poslouchat, jako by patřily cizímu a já jsem začal křičet: „Ať mě nechají, když jim nic nedělám! Oni sami začali, já jsem si hleděl svého a teď je všecko na mně!“ a řval jsem, čím dále, tím více, až jsem zpozoroval, že mne tatínek drží za rameno a praví: „Tak už dost a konec, my jsme u tebe a neboj se.“

Když jsem uviděl tatínka, tak jsem se upokojil, jelikož tatínek je ze všech nejsilnější a každého přemůže, takovou jim dá, no, uvidíte! a maminka pravila jemným hlasem: „Ale, ale, Petinko, kdo bude takhle vyvádět?“ A já jsem ještě trochu brečel, ale ne moc a pravil jsem vyčítavě: „Vy jste si šli pryč, jakoby nic a nechali jste mne tam samotného, abysem se pral se všemi“ a byl u mně taky pan doktor a ten pravil: „Nonono, junáku!“ a já jsem pravil zamračeně: „Nejsem u vás žádný junák a nechte si to!“ Jelikož jsem měl podezření, že pan doktor také patří mezi nepřátele, mně pořád připomínal toho generála, co mu Éda Kemlink kroutil nos. Pročež jsem pravil: „Můžete být rád, že vám nos ještě drží,“ čemuž se pan doktor zasmál silným hlasem: „Hohoho!“

Potom se pan doktor podíval na teploměr, zavřel svůj kufříček a pravil: „Nyní jsme z nejhoršího venku, hlavní věc jest klid, jenom klid a pořád klid,“ a podal našim ruku a ještě pravil: „Jsem váš nejuctivější sluha.“