ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Letos byla velice dlouhá zima, ani já, ani hoši o mnoho starší takovou dlouhou zimu nepamatují. Porád ten hloupý sníh, porád mráz, který tuze štípe a porád taková hrozná tma, už mne to vůbec nebavilo a ostatní hochy také ne a všichni jsme říkali, že jaro je o moc lepší.

Ale jednoho dne jsem se probudil a slyšel jsem, jak cosi na střeše šramotí a bubnuje a já jsem hned poznal, že se to obrací. Takovou jsem měl radost, že jsem sám s postele vyskočil, ani mne Rampepurda nemusila tahat a děsným hlasem jsem zpíval „Přijde jaro, přijde“. Tatínek to slyšel až v krámě a pravil, ať si to nechám.

A když jsem šel do školy, tak se udělal veliký vítr a chtěl mně vzít čepici a já jsem potkal Bejvalův stěhovací vůz, vedle vozu kráčel Jakub a měl pod nosem kapičku. A on se na mne šklíbil a pravil: „Á, vida ho, mudrce!“ a já jsem mu pravil: „Jakube, svezte mě,“ a on odvětil: „Bodejť“ a vysadil mne na vůz.

Tak jsem jel do školy na voze a Jakub mně půjčil opratě, já jsem křičel děsně hlubokým hlasem „hyjá, hyšta!“ a koukal jsem se, jestli se hoši koukají, oni se koukali a já jsem byl hrdý.

Ve škole jsem nedával pozor skoro vůbec nic, jelikož jsem musil mysliti na to, jak by to bylo krásné, kdybych jel méblákem porád pryč a porád pryč a navštívil všechny cizí kraje, pročež jsem musil stát na hanbě.

A pak se roztrhla oblaka a bylo všechno velice modré, prudce svítilo slunce a když jsme šli ze školy, tak jsme rychle běželi a velice jsme křičeli a ptáci také křičeli a jeden druhého nenechali na pokoji. Po ulici se hnaly stružky, malé děti si dělaly z bláta buchtičky, ale co jsme velicí, tak jsme pouštěli lodičky nebo jsme si stavěli mlejnky. Nebo jsme si hráli na pikolu a já jsem se schoval v betonové rouře a nikdo mě nemohl najít. A s Evou Svobodovou jsme si vylezli na strom a četli jsme si „Miloslava Vlnovského“ a pan Svoboda vyšel před kvelb a křičel: „Evo, Evo!“, ale ona se neozvala, jelikož to bylo velice krásné čtení. A náš Honza se začal toulat, porád něco sháněl a když přišel domů byl celý černý, jak lezl po těch vejškách a měl natržené ucho.

Brzy potom bylo docela hezky, na blátě si hráli bělásci, všechno se počínalo zelenat a pan učitel nám pravil, abysme si bedlivě všímali přírody, abysme potom každého živočicha a každou bylinu dovedli pojmenovat.

Jednoho dne se pro mně stavil Bejval Antonín a pravil, abysme šli k řece, jelikož plujou ledy a já jsem mu pravil: „Počkej“ a tajně jsem se vykradl, abysem nemusil dávat pozor na Mančinku, jelikož Kristýna nemohla, protože šla k vantrokám máchat prádlo. A tak jsme šli a šel s námi také Éda Kemlink, ale nemohl vzít s sebou Pajdu. Jelikož Pajda porád očumoval na stavbě a loudil u zedníků svačinu a spadl do vápna, spálil si kožich a nyní krempíruje. A šel s námi také Čeněk Jirsák a Zilvar z chudobince, tak jsme byli čtyři.

Když jsme přišli k řece, tak řeka strašně hučela a ledy se lámaly a z hloubek se ozývalo děsné ječení. To se nám velmi líbilo a my jsme se dívali s mostu a když jsme pak zdvihli hlavu, tak se nám zdálo, že země a všecko, co je na ni, s velkou rychlostí utíká dozadu.

A potom přespolní žáci nepřišli do školy, jelikož se voda převalila přes cestu. Taktéž nejezdil vlak, protože trať byla pod vodou a tam, kde byly luka, udělalo se velikánské jezero.

Jednoho dne pan Světelský, co je v továrně vrátným, byl v hasičském a utíkal po městě. I přiběhl také k našemu domu a zatroubil na trubku, pak utíkal k jinému domu a zase zatroubil na trubku a vůbec troubil porád. A lidé křičeli: „Velká voda jde!,“ já jsem také křičel a všichni hoši křičeli.

Byla nás velká síla, co jsme utíkali k řece a když jsme tam přišli, tak jsme viděli, že už jsou pod vodou městská jatka a mnohé domy měly vodu až po pás a některým domům šla voda až nad hlavu. A pak jsme také viděli, jak na vodě plovou umrlé slepice, almary a postele a hasiči pluli s loďkami oknem do příbytků, aby zachraňovali lidi, jakož i majetek. A my, co jsme už velcí hoši a máme sílu jsme taky pomáhali, aby se lidi neutopili. A pomohli jsme do loďky jedné stařence a dvěma dětem, co velice brečely a stařenka bědovala, že se jí utopí koza a my jsme šli pro ni do chlívka, šla nám voda až pod bradu, ale kozu jsme odvázali, ona se vzpouzela, ale nic jí to nebylo platné a my ji do loďky dostali. Já jsem pozoroval, že Čeněk Jirsák si počíná moc neohroženě, on se pořád křižoval a pak se vrhal do nebezpečí a tudíž jsem mu pravil: „Moc se tu nevytahuj, Krakonoši,“ načež on odvětil, že se nevytahuje a že mně toho Krakonoše omaže o hubu, jen co nebude ta velká voda a byl velmi hrdý, nejhrdější ze všech.

Všichni nás chválili, že jsme si statně počínali a taktéž od pana učitele jsme dostali pochvalu, jelikož pravil, že jsme se svými činy zapsali zlatým písmem a Čeněk Jirsák se hlásil a když byl vyvolán, tak pravil, že se nejvíc zapsal, protože všechny bližní zachránil. Pan učitel se zasmál, my jsme se všichni hlučně zasmáli a Jirsák měl děsného vzteka.

A když bylo po velké vodě, tak jsme se kamenovali, Jirsák začal a pak jsme se mlátili penálama a dospělí pravili: „Fuj, to jste školní mládež!“ a my jsme teda šli dál a pak jsme se zase mlátili.

A když jsme šli do houslí, tak mně Jirsák dal futrálem přes hlavu a pravil: „To máš za toho Krakonoše“ a já jsem mu taky dal futrálem přes hlavu. A dali bysme si víckrát futrálem přes hlavu, ale on se pan Rektorys, co k němu chodíme do houslí, díval s okna a křičel: „Kluci miliónský, jestli mně tu ránu se nepřestanete šťuchat, tak pošlu pánům rodičům pár řádků.“ Pročež jsme toho nechali a já jsem pravil Jirsákovi: „Máš to jenom půjčené,“ on taktéž pravil, že mám to jenom půjčené a my oba věděli, že se budeme musit prát, až do úplného rozhodnutí.

Pročež jsem se zařekl, že s Jirsákem už nebudu chodit, jelikož je takový a řekl jsem to Bejvalovi a ten pravil, že s ním taky nebude chodit a žádný hoch s ním nebude chodit, ať si chodí sám a když bude dolejzat, tak mu řekneme, ať nedolejzá.