ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A když nastal večer a přišla tma na celou zemi a na nebi svítily veliké hvězdy, tak jsme se vydali na cestu. Napřed kráčel pan Brabec a nesl přes ruku maharadžovy nové šaty, barvy červené se zlatými knoflíky a šňůrami. Byly to vznešené šaty a pan Brabec kráčel opatrně, aby tomu obleku nic neudělal. A já jsem jel na slonu a ostatní hoši kráčeli vedle mně a Eva Svobodová jela také na slonu, jelikož jsem jí dovolil a ona se mne držela. A tak jsme šli, bylo nás pět hošů a Eva a pan Brabec a mluvili jsme řeči.

A tak jsme šli porád pryč, až jsme uviděli ten veliký zámek a ten zámek byl o mnoho ohromnější než jest hraběcí zámek u nás. Ležel ten zámek v parku, kde rostly palmy, sykomory a blahovičníky a všelijaké jiné byliny, které jsme ještě ve škole neměli, takže je neumíme pojmenovat. A ty stromy voněly neobyčejně nádherně jako po vanilkovém cukru.

Když jsme přišli blíže, tak jsme slyšeli někoho zpívat tenounkou notou, jako kdyby skleničky v kredenci zpívaly: La-la-la. Už jsem se chtěl pana Brabce zeptat, kdo by to tak krásně zpíval, ale pak jsem sám poznal, že to zpívají vodotrysky a stříkaly při tom až k nebi, pročež jsem byl velice rád.

U vchodu do zámku leželi po každé straně dva velikánští lvové a když jsme šli kolem nich, tak se na nás podívali dosti přísně, ale neříkali nic. V korunách stromů poskakovalo veliké množství opic a ty opice si na nás ukazovaly prstem, hovořily rychlým hlasem, asi dělaly o nás klepy a také se na nás šklebily a vůbec dělaly všelijakou nezbedu. Měl jsem děsného vzteka, že se nám posmívají a myslil jsem si: Takhle popadnout klicana a mrsknout jím po nich, ty by se přestaly šklebit a dělat klepy. Jelikož však jsme šli k panu maharadžovi, tak jsem věděl, že se musím mravně chovat, aby to pak nebylo na mně.

Onou branou jsme prošli na první nádvoří a to bylo celé červené jako pátek, když hraje kolovrátek a maminka peče buchty a tam stáli na stráži dva vojáci a seděli na červených koních, měli obleky červené a na přílbách červené chvosty. A měli také vytasené šavle, aby jimi hned praštili, kdyby jako něco.

Potom jsme přišli do druhého nádvoří a to zas bylo krásně modré jako sobota, když nemáme odpoledne školu a teda se můžeme vztekat, jak chceme. Hlídali tam modří vojáci na modrých koních a měli modré vousy, což se mně velice líbilo. A měli taktéž vytasené šavle, ale vůbec nás nepraštili, jelikož jsme šli pomalu a koukali se ctnostně.

Avšak ani na modrém nádvoří jsme se nezastavili, ale hnedky jsme šli do třetího nádvoří, které bylo celé zlaté jako neděle, když není vůbec, ale docela nic žádná škola a já si můžu hovět v posteli a vystřihovat si panáčky a Kristýna má na hlavě obrovskou mašli a v troubě se peče vepřová a říká si při tom: „Fiú-fiú“. Tam zase vartovali zlatí vojáci na zlatých koních a měli zlaté vousy, které jsem jim strašlivě záviděl, jelikož v našem městě ani pan starosta je nemůže mít. I umínil jsem si, že poprosím tatínka, aby mi nechal narůst takové vousy, že budu za to příšerně hodný, jak ještě žádný hoch nebyl.

Jumba jsem však nechal stát venku, ono mu to nebylo vhod, ale já jsem mu pravil, že s takovým rypákem nemůže jít do královského zámku. On brečel, ale já jsem pravil: „Nejde to a dost a jak by to vypadalo, kdybys s tím rypákem promenádoval v maharadžově sednici.“

U dveří nás uvítal nějaký pán a měl zlaté hvězdy na kabátě a v holínce zastrčenou zlatou dýmku. Mluvil indickým nářečím, což znělo, jako když se drhne prádlo na valše: Ruch a ruch a ruchajdá, a vedl nás po mramorových schodech nahoru. Bylo to tam tak krásné, že to neumím ani povědět. Bylo tam ještě nádherněji než u Soumarů, kdepak! — to se pan Soumar musí schovat. Z toho jsem poznal, že pan maharadža musí být moc zámožný, asi má plné kapsy stovek, tisícovek, ano i miliónek a ještě má pytel plný pěťáků, takže si může koupit obtisky, kapsle a nůž, co je v něm šest želízek, pilníček na nehty, vývrtka a nůžtičky a ještě si může koupit sladké kaničky, mejdlíčko a foukací harmoniku a koně a automobil a může celý den sedět v bijáku.

A když jsme přišli nahoru, tak jsme stáli v tom velikém kulatém pokoji a byly tam zlaté hodiny pod šturcem a já jsem si chtěl na ně jenom šláhnout a kdyby se nikdo nedíval, tak bysem je chtěl otevřít, abysem se podíval, jaká mají kolečka. Jenom že se všichni koukali.

A ten pán se zlatými hvězdami a s tou dýmkou v holínce pravil, abysme jako počkali, že to bude hnedlinko a my jsme teda čekali, co jako bude. Najednou z ničehož nic zatroubil někdo na helikon a pak jiný zařval strašlivým hlasem: „Přišel krejčí na zkoušku!“

Hnedky nato zavířily bubny, do toho troubily trumpety a byl z toho děsný rambajz a pak se náhle otevřely dveře a jimi vstoupil do pokoje nějaký mužský a že to byl pan maharadža, to jsem poznal hned. Ani jsem si nemohl všimnout, jak vypadal, jelikož pan Brabec se vrhl na zem a praštil se hlavou o podlahu, my jsme udělali to samé, ale já jsem se vůbec nepraštil.

Když jsme zase povstali, tak jsem viděl, že maharadža jest statný, krásný pán a má šavli a za pasem zlaté levorvery a v nose má velké ďoury a z nich mu rostou kníry.

Usmál se vznešeně a pravil silným hlasem, zíraje na nás: „Čí jsou to hoši, pane Brabec?“

Krejčí odvětil: „Jejich indické Osvícenosti, to jsou hoši, co s nimi chodím.“

„Pěkní mládenci, čistí mládenci,“ pochválil nás pan maharadža, „a to ďouče, co je s nimi se také dobře vyvedlo.“

Eva Svobodová se celičká zapýřila a udělala asi čtyři poklony a pak se schovala za mne.

„A jistě se dobře učí,“ pravil ještě pán maharadža. „Jestlipak, hoši, umíte násobení s výhodou, měřictví, vlastivědu, ano i katezizmus?“

„Umíme,“ odvětili jsme a já jsem pravil: „A já umím ze všech nejlíp.“

To jsem si dal, že jsem tak zalhal! Pan maharadža hrozně zahejbal vousama a pravil: „Ty mlč! Já už tě dlouho pozoruju, že jseš ze všech nejhorší a ostatní navádíš.“

Tak jsem už mlčel, ale měl jsem děsného vzteka, že zas je všecko na mně, ačkoli vůbec, ale docela nic nedělám.

Pan maharadža ještě všelicos mluvil a při tom mu pan Brabec zkoušel obleček. Nejdřív mu pruboval kabát a dělal na sukno křídou čáry-máry a ryc!, utrhl mu límec u kabátu a pak ho zase přišpendlil a do toho mluvil starostlivým hlasem: „Neškrtí pod paždím, Jejich Osvícenosti? Jelikož to chce mít vůli, v pasu, myslím, že to bude akorát, teď se nosí sáčko spíš podelší a trošku vyšvajfnutý, ovšem někdo zas žádá kabát spíš kratší, a vzadu to uděláme nabírané, tu kalhotu trochu zkrátíme, u krku je to, myslím dobré, ráčejí se obrátit, Jejich indické Osvícenosti, ták, ták, já díky vzdávám, to bude obleček jako z cukru, dejž to nebeský Alah, aby ho pan maharadža ve zdraví užil.“

Když bylo po zkoušení, tak jsme se posadili ke stolu a mluvili jsme řeči. A pan maharadža mluvil s námi nejdřív dohromady a pak s každým zvlášť a na všecko se vyptával. Nejdříve se tázal Zilvara: „Čím je tvůj pan otec, synáčku?“

A Zilvar vstal a odpověděl celou větou: „Můj otec, prosím, jednostpane, jest almužníkem a chodí po domech žebrat, jelikož má dřevěnou nohu a jináč je také špatný.“

„To jest nesmírně zajímavé,“ pravil pan maharadža, „a přijde si na moc peněz?“

„To podle toho, prosím jednostpane. Nejvíc si vyprosí o funusech.“

„Nanejvýš zajímavé, pročež pozdravuj ode mně pana otce,“ pravil pan maharadža.

Potom vyvolal Kemlinka a Kemlink odpověděl silným hlasem, že jeho tatínek píše na berňáku a pan maharadža podotkl. „To musí mít tvůj tatínek moc práce, když se to tak vezme.“

Bejval vyložil, že vedou povoznictví a pan maharadža se ho ptal, kolik mají koní a kolik takový kůň spotřebuje ovsa a Bejval odvětil, že neví, že by se na to musil zeptat Jakuba.

Pak jsem přišel na řadu já a pravil jsem velice směle, dívaje se panu maharadžovi do očí, že máme koloniál a že můžeme zákazníkům posloužit vším druhem zboží, jelikož náš sklad jest dobře zásobený a pan maharadža na to pravil, že tento obor se pomalu nevyplácí, jelikož jest velká konkurence a ještě se tázal, kolik je nás dětí a já jsem odvětil, že jsme tři, Ladislav jest už kupecký mládenec a už mu rostou vousy, pak přijdu já a Mančinka je nejmenší a už se chytá a brzy bude běhat.

Pan maharadža na to pravil: „Cs — cs! Tři děti — to se tvůj pan otec má co ohánět“ a já jsem pravil, že se vůbec neohání, ale že stojí za pultem a odbejvá lidi.

Čenda Jirsák na páně maharadžovo vyptávání pravil, že doma mají výrobu čepic a papučí, že tatínek také v muzikantském sboru troubí bombardon a helikon a Čenda sám také troubí helikon a hraje na housle a chodí velebnému pánovi milistrovat.

A pan maharadža vážně pravil: „To rád slyším, můj synu, že jseš milistrantem a že pěstuješ hudbu, jelikož hudba zušlechťuje duši.“

I obrátil se na Evu Svobodovou a otázal se: „A co nám poví ta hezká panenka?“

Eva pravila, že mají cukrářství a pan maharadža pravil, že si to hned myslil, že Eva jest ze sladkého řemesla, jelikož je taková růžová slečinka, jako by byla udělána z mandlového těsta. Eva se děsně začervenala a zapípala po holčenčím způsobu.

Tak jsme mluvili řeči a jedli při tom cizokrajné ovoce, ale pan Brabec pil kořauku a byl na to hrdý, že dáváme správné odpovědi.

Odněkud přiběhly fialové a bílé tečky a to je vždycky, když na mě přijde to těžké myšlení, tečky se hemžily jako mravenci a já jsem zavřel oči, aby sem si mohl v hlavě srovnat, co jsem viděl a slyšel.

Když pak jsem oči otevřel, tak nade mnou stál tatínek a díval se, maminka se taky dívala a pan doktor mne držel za ruku a něco mluvil, čemu jsem nerozuměl, bylo to jako glu-glu-glu, jako když na plotně bublá voda.

A já jsem se otázal: „Je to pravda, tatínku, že máš velkou konkurenci?“

Tatínek se koukl na maminku, maminka se koukla na tatínka a oba se podívali na pana doktora a pan doktor zakýval hlavou. A tatínek odvětil velice pomalu: „Copak o to, konkurence by byla.“

Mlčel jsem, jelikož jsem musil přemýšlet, co by ta konkurence byla? Pak jsem se na tom ustanovil, že by to mohl být velikánský železný brouk, co děsně rychle lítá a při tom silně vrčí. Je to Brouk Vrčavka, ale já nevím, kde by se vyskytoval. Neviděl jsem ho ani v krámě, ani ve skladišti, ani v žádné bedně nebyl, ani v pytli. Možná, že je schovaný za regálem a odtud někdy vyletí a tatínek se musí proti němu moc ohánět, aby ho neštípl, jelikož Vrčavka náleží mezi brouky jedovaté.

I otázal jsem se tatínka: „Tak se máš pořád co ohánět?“

Tatínek odvětil: „O ohánění by nebylo, kdyby nebyly jiné starosti“ a maminka si vzdychla. Abych tatínka potěšil, tak jsem mu pravil: „Až budu veliký, tak ti pomůžu se ohánět, když budeme na to dva, tak konkurenci zaženeme.“

Tatínek se hlučně zasmál a pravil: „To jsem rád, takového pomahače si nechám líbit.“ Pak si něco šeptal s panem doktorem a oba se dívali na mne. Po chvilce jsem se zase optal: „Smím s panem maharadžou na lov tygrů? Budu za to děsně hodný a budu chodit do houslí porád pryč.“

„Můžeš beze všeho, jenom dej na sebe pozor,“ pravil tatínek.

„Budu dávat pozor. Pan maharadža mně slíbil, že mi půjčí lankasterku, abysem střílel. Všechny postřílím a oni budou mít vzteka. Bejval si myslí, že skolí tygra flobertkou. Že to nejde, tatínku?“

„Tygra flobertkou? To je k smíchu řeč.“

Pravil jsem si v duchu, že Bejval jest veliký vejtaha a že mu to také řeknu do očí. Pak jsem zavřel oči a myslil jsem na to, že přinesu mamince kožišinu z tygra a ona bude moc ráda. S touto myšlenkou jsem se vydal na cestu do maharadžova paláce.