ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1 Po milé vlasti, po dálné cizině, mladoučký pěvec s svou harfou chodívá, chod svůj obrací i k tiché dědině, i k hradům a tam písně svoje zpívá: Zpěv jeho ale vždy po něčem touží, však rty to tají — co mu srdce úží. Zpívá o předcích svých a dávných časech a struna vtedy žalně se potřásá, když cit rozčilen v toužby plných hlasech o zašlých časů, zašlé slávě hlásá; a vtedy dolů cez mládence skráně ze zraků mutných horká slza kane. Však to jen k mužům, v jejichž citech, mysli ještě ozívá se činnosti tíseň, od světa blesku jenž jsou neodvislí, zaznívá jeho toužby plná píseň: Neb on ač mladý, do jich mysli, lůna rád by naliti i síly Perůna. Než pannám, děvám když zpívává časem, které jen v citech lásky se kochají, to struny jeho přívětivým hlasem o čilé lásce též zahráti znají. Při harfě svojí jemně prozpěvuje i citem nežným srdce naplňuje. Zvlášt panně jedné na vysokém hradě, co se šarlátem a kmentem odívá, divný pěvec k svým harfu ňadrům klade, zvuky jemnými rád o lásce zpívá: A hlasu jeho jemné rozčilení v zvuky anjelů pějících se mění. Zpívá: „Jak dávno v nepamětném čase jinoch, z nizounké pošlý jen chalupy, v zpěvu trouchlého třesoucím se hlase po dívce z rodu vysokého upí a potom zrakem, zpěvem, slovy, vzdechy vyjevuje své milé dívce vděky.“ Zpěvem mileným děva jestit vzňata, rukou mu tleská i svou hlavou kývá a dáva pěvci plný měšec zlata: Neb neví, že on sám o sobě zpívá. A pěvec, anť mu slza z očí plyne, ubíhá z hradu i ve dálce hyne. 2 Zem tichá stojí, chladná, nepohnutá — jako zemřená zpočívá — aniž se jindy zbaví svého puta, jen když ji slunce zehřívá: Tak srdce pusté nikdo nerozhřeje k činům vyšího života. Jenom když pěvec svou píseň zapěje, pustotu srdce ztroskotá. Než pěvec ještě nemá na tom dosti, člověk prý chladný jest jemu, on svojí píseň, když se rozžalostí, zapěje slunci milému. A srdce slunce zkvělého horoucí k citu zpěvcovu se vznese i pěvci svému políbení vroucí v papršku svojem přinese. Než i teď ještě touha se rozmáhá, on by chtěl vidět slávu svou všudy, kde slunce blesk jasný zasáhá, i tam, kde žhoucí hromy rvou. Neb raz, když slunce lámalo moc noci, spatřil on v hustém ve mraku děvici krásnou — ona jej svou moci lákala k sobě k oblaku. V pravici krásné ratolest třímala zelenou, krásnou, spanilou, i prstem bílým ho k sobě volala i tváří svojí přemilou. On denně vzchodí, když na nebi záře na vrch vysoký chodívá — Tam očekáva děvy božské tváře i píseň slávy zazpívá. Ba někdy spánky i když jej obchází a zpěv v sně tichém umírá, to děva božská ku němu přichází: I zrakem svým naň pozírá, i líce svoje k jeho sklání tváři i šepoce cos do ucha, a on pocítí líc horoucí záři i rtíku šepot posloucha — — Od těch dob veždy srdce mu cos svírá, toužba mu nedá pokoje — — do šírého se sveta ubírá, nadějí slávy se koje. 3 V hájích, v dolinách tma hustá panuje, ve vsích i městách pustota se vzmáhá, bídu a žalost jen oko spatřuje, kdekoli peruť jeho bystrá sáhá, a lid ten bídný v své zaslepenosti hanobí sebe i svých předků kosti. Kdyže už slunce milené zasvítí nad těmito tu bídy dolinami? Však když lidé jak lidé nechcí žíti, nemám ani ja lítosti nad vámi, než nebe zbouří se v své hněvné době, že obraz boží ste zhanili v sobě. Než pěvec útlý nechce tak mysliti a srdce jeho se těší nadějí, že to navěky tak nemůže býti, že i zde záře vzkříšení zaskvějí: Nebo jen činem se pustota zléčí, když každý lidstvu se něčím zavděčí. Však chudý pěvec, což ten může dáti, by ve skutečost sen prošel naděje? Ničím nevládna, krom na harfě hráti, i dá, co může — při harfě zapěje — hlas jeho jarou čistou sílou dýcha, nebo od srdce čistého pospíchá. A luza pustá bez citu, bez víry, pěvce božského vysmívá, zlořečí, bláto naň háže, plije naň bez míry: Tak sa za dobré činy svět ten vděčí, neb lidé na zpěv, na čin nie nedbají, i když od žele skály se pukají. Pěvec od vraha, ba, pro živé bohy, i od své vlastní vlastnučké rodiny pronasledován, ubíhá ubohý do smutných hradů, do lesní pustiny: Tam rumy smutné slzami zrosuje i otcům zašlým své křivdy žaluje. V lesinách pustých skála se vypíná, pěvec tam sedí smutný bez naděje, harfa u nohů jeho smutně dřímá, struna se více na ní nezachvěje, jenom když vítř svevolně zaskučí, to i ve harfě cos bolně zahučí. Tak zašly zlatí mu mladosti snové, jak oblaky se věčně stěhující: Tam jsou naděje doby ružortové — Nic nevidí již oko v dál patřící. Zklamala láska jej, již vypěstoval, i lid, kterému život obětoval. Tak zpěvec božský trouchlí opuštěný! A vtom se ozvou od oblaků hlasy a děva známa v čilém políbení ověnčí slávou pěvce svého vlasy. „Neboj se, pěvče, čas i tobě vstane — choc všecko stratil, sláva ti zůstane.“ A slunce milé se v ten čas zasměje, i v srdci pěvce zas vzejde naděje!