ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nám střílet nekázano — vstoupil sem na dělo i pozřel sem na pole; zo dvěsto děl hřmelo. Artylerie ruskej valné pluky speší prosto, dlouho, daleko, jak mora pobřeží; i videl sem jích vudce; přibehl, mečem skynul i jak pták jedno křídlo vojska svého svinul. Vyléva se zpod křídla stisnutá pěchota dlouhym a černým pásem, jako blata slota, nasypaným iskrami bodaků. Jak supy černé korouhvě na smrt provádí zástupy. Proti ním trčí bílá, úzka a stisnutá, jak skála vprostřed moři, Ordona reduta. Šest jenom děl čítala, ty vždy dymí, svítí, i netolik prudkých slov z hněvných ust se řítí, ne tolik přejde citů přez duše zoufačů, kolik z tých děl letělo bomb, kul i kartačů. Hleď! granát ve vojska se středek ponořuje, puká vstřed dymu granát, pluk pod nebe letí, i ohromná lysina středu vojska svjetí. Tam kůle letíc v dálce hrozí, šumí, vyje, ryčí jak býk před bitvou, mětá se, zem ryje — Už dopadla, jak Boa v střed vojska se svíja, páli prsmi, rvě zubem, oddechem zabíja. Nejstrašnejší nevidet, leč slyšet po hluku, po válení se trupů, po raněných zvuku: A když pluky od konca do konca podrtí, jak kdyby středem vojska přešel anjel smrti. Kde je král, čo v boje ty tlupy vypravuje, či sdílí jich smělost, či sám prs nadstavuje? Ne, on sedí o pětset míl na své stolici, král velký, samovládník světa polovici. Smrštil brvy — i tisíc kybitek hned letí; podpísal — tisíc matek oplakáva děti; kynul — padají knuty od Nemna do Chivy. Mocnáři jak Bůh silný, jak Satan zlostivý, když Turků za Balkánem tvoje straší spíže, když poselstvo pařížské tvoje stopy líže: Waršawy před tvou mocí srdce se nesvírá, podnášaj na tě ruku, korunu odbírá, korunu Kazimírů,^[11] Chrobrých^[12] z tvojí hlavy, nebs’ jí ukradl i skrvavil synu Vasilovy. Cár diví se — strachem se třesou Petrovčané, cár hnevá se — ze strachu mrou jeho dvorané, ale valí se vojska, Bůh i víra, kterým jest cár; cár hněvný — umřem, cára rozveselím. Poslan vůdce Kavkazský s půl světa sílami, věrný, činný — jako meč kata nad hlavami. Ura! Ura! hleď blísko Reduty, juž s vladou svou se řítí na výspý, na ňe svůj šat kladou. Juž černí se na bílých palisadach místá, ještě reduta v středu od výstřelů čistá, červení se nad mráčnem, jak v středu mraviska vhozený motýl blýská — mravec ho natíská — Zhasl; tak zhasla Reduta. Či ostatní dílo ztracené navždy vojsku činnost pohřbilo? Či zápal krví ostatní bombardyer zalíl? Zhasl oheň. — Juž Moskál ohrady vyvalil. Kde ručná zbraň? — Tá více pracovala tady než na všeckých přehledách za knížecí vlády, uhodl sem, proč mlčí — bo skousil sem toho, když naší válčívali s Moskalami mnoho. Když už dlouho voláno dve slova: Pal, nabi, když oddech dymu pluky, trud raměná slabí; a vždy hřmí rozkaz vudců, vře žlnera činnosť, naposled bez rozkazu plní svou povinnosť, naposled bez rozvahy, paměti, učutí žoldnéř jako mlýn palný nabijá — hřmí — kroutí zbraň od oka do nohy, od nohy na oko; až ruka v kapse zbrojní dlouho i hluboko hledala, nenalezla, i žoldnéř poblednul, nenaleznul nábitku, juž zbraní nevládnul, i cítil, že ho pálí rozohněná ona. Upustiv jí i zpadl — nedobije, skoná: Tak sem myslel — a v šance nepřátelů kupa už lezla jak červíci na svížího trupa. Zatmilo mi se v očích — když sem slzy otjeral, slyšel sem, že cos ke mne mluvil můj jenerál. On přez troubku, na pleci jíž mem opřetou měl, dlouho na šturm i šaněc ve mlčení hleděl, naposled řekl: Ztraceno — a zpod troubky jeho spadlo slz nekolik — řekl do mně, druha svého: Zrak mladý od skěl lepší, pohleď tam na vale, znáš Ordona, či vidíš, kde jest? — Jenerale, či ho znám? — Tam stál vždycky, to dělo zřizoval. Nevidím — najdu — dozřem! — vstřed dymu se schoval, leč vstřed kotouču hustých dymu kolik razy videl sem ruku jeho, dající rozkazy — Vidím ho znovu — vidím ruku — blyskavicí vyvíjí, hrozí vrahům, drží palnou svící, berou ho — zhynul — ne — skočil dolu — do jamy — Dobře — praví jeneral — neoddá jim prachu. Tu blesk — dym — chvíla ticho — i huk jak sto hromů! Zatmilo se povětří od zemi výlomů, a dělá poskočily i jak vystřelené točili se na kolách — šnoury zapálené netrafily do svojích panev. I dym vanul prosto ku nám; i v husté chmouře nás ovanul. I nebylo nic vidět krom granátů blesku, i povoli dym řednul, opadal dešť pjesku. Pozřel sem na redutu: valy, palisady, dělá i našich hrstka i vrahů hromady, všecko jako zem zniklo. — Jenom kus se míchá s kusem zemi meřádně — jak mohyla tichá. Tam i tí, co bránili, i tí, co se vdřeli, první raz pokoj stály i věčný zavřeli, chocby císař moskevské kázal vstati duši, po raz první na rozkaz jeho se neruší. Tam zahřebané tolik jsou sta těl i jména. Kde duše? Nevím; leč vím, kde duše Ordona, on bude patron šanců! — Bo dílo zništění v dobré zprávě jest svaté, jak dílo tvoření, Bůh vyřekl slovo — staň se, Bůh i — zhyň, vyřeče, kedy od lidí víra i volnosť uteče, kedy zeme despotyzm i duma obvalí šílená jak redutu Ordona Moskáli — káraje vraždu vrahů plemena překrutou, Bůh bude bránit zem tou, jak on svou redutu.