Zlatý fond > Diela > Slovensko a Slováci


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Slovensko a Slováci

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Nina Dvorská, Katarína Tínesová, Andrea Jánošíková, Michal Maga, Jana Pálková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 77 čitateľov

V Liptově

Na místo: v Liptovské stolici říkají Slováci obyčejně: v Liptově. Zajeďme si do Liptova.[39]

Za Žilinou je Varín, odkud jsme odbočili do Těrchové, rodiště Janošíkova. Za Varínem je brzy hrad Strečno. Na příkré skále nad Váhem strmí zříceniny tuze vábivé. Mně je to nejmilejší bod na cestě z Těšína do Liptova. Strečno ozdobuje též dějepisná vzpomínka. Tu byli husité, Jiskra přistavěl kapli, do dnes dobře vidět gotická okna kaple. Strečno máš na pravo a na levo, na pravém břehu Váhu, vidíš zříceniny Starého Hradu. Váh valí se těsným údolím, stráně jej svírají — jsi v milé pohádce, ale už tě vlak zavezl do tunelu. Brzy za tunelem je stolice Turčanská a v ní nám známá stanice Vrútky. Tu se údolí Váhu rozšiřuje k jihu, za Sučany k severu, ale zase brzy vjedeme do těsného údolí, jímž Váh, silnice a dráha těžko se prodírají. Jsme to na chvíli v stolici Oravské, kde u Kralovan vpadá do Váhu řeka Orava. Hned za ní je stolice Liptovská (Liptov). Hory stojí jako hrady a věže nad samou řekou. Velká skaliska musili rozstřílet, aby vtěsnali dráhu. Kdo tu jede ponejprv, nestrhne očí s hor a je pln nadšení. A tu si myslívám: Počkej, až uvidíš Tatry! Před Ružomberkem je stanice Ľubochňa, madarsky od sedmi let Fenyőháza. Všecky tyto stráně a lesy po nich patří eráru (státní pokladně) a ten dává v překrásném údolí u Ľubochně lacino pozemek pro villu. A tak si tu boháči nastavěli vill a člověk, když sem vjede, je opravdu jako v pohádce. Za Ľubochní vznikla v posledních letech osada Rybárpole; je to veliká továrna na zboží bavlněné a při ní domky pro dělníky. Najdeš tu mnoho dělníků českých.

Však už jsme v Ružomberku, okresním městě. Kus města je dole, kus je ho na kopci, za městem zdvíhá se Kalvarie a za Kalvarií stráně, hory, oblaka… Pohled na město je krásný. Vnitřek slovenských měst nás neuspokojí, jsme zvyklí na města lepší. Ještě jsou v městech malé dřevěné chaloupky bez komínů, vedle nich třeba vysoký dům s věžičkou, po ulicích je množství prachu nebo bláta a nápisy bezmála všecky maďarské. Židé mluví na ulicích obyčejně německy, páni maďarsky, lid slovensky. Jako v Trenčíně.

V Ružomberku je gymnasium, rozumí se maďarské. Je na něm nápis: Rózsahegy város magyar közművelődésének, což znamená: Město Ružomberk maďarské osvětě. Tak vidíš: slovenské město v nejryzejší stolici buduje stánek maďarské osvětě. Neptej se víc, neboť víš všecko. Cestuje po Slovensku nepřestáváš opakovati si veršík z národní písně: Jak je ten svet zmotaný. Jednou jsem bydlel v Ružomberku přes celou zimu, půl roku, a tak jsem denně potkával studující mládež. Šuhajci slovenští, ale mluvili maďarsky. Oči smutné, na tváři žádný jas. Profesoři také maďarsky, někdy německy. Tak každý vzdělanec ve státní nebo stoličné nebo i obecní službě. Teprv někde za městem, když je nikdo neslyší a jsou tak dva, tři mezi sebou důvěrní, porozprávějí si po slovensku. Co je strachu pro slovenské slovo! O posledních prázdninách (1904) vypravoval mi studující z Ružomberka, kterak zvláště profesor M. hrozí vyloučením, jestli některý žák promluví slovensky. „Já byl Němec,“ pravil, „a teď jsem Maďar. I z vás, třeba jste Slováci, mohou být dobří Maďaři. Vezměte si ze mne příklad.“ Krajčí z I. třídy byl vyloučen, neboť psal příteli slovenský dopis (1903). I ředitel tohoto gymnasia, důstojný piarista, vlezl do příbytku váženého měšťana a prohledával v kufru studentově, má-li tam panslávské knihy. Prý mu to bylo nařízeno s hora. Kdybych vám tak vše vypravoval, co dělají páni profesoři vůči slovenským studujícím, tož byste plivali a nikdo byste mé knihy do konce nedočetl. Proto už nic o jejich špionství. Na gymnasiu oslavují den, kdy přišel Arpád, oslavují narozeniny Košutovy, památku povstání maďarského r. 1848 15. března, a slovenští občané, otcové ubohých studentů, přicházejí na slavnost a platí vstupné. Oddechněme si zase: Jak je ten svet zmotaný! A pojďme už z gymnasia, kousek výš, kde Kalvarie začíná. Cesta stoupá; kaplička na pravo, kaplička na levo a v každé obraz Trpitelův. Čtrnáct kapliček a nejvýše stojí kostelíček. Cestuješ-li Slovenskem, kolik to Kalvarií uvidíš! A pokaždé si pomyslíš, jak je ten slovenský život podoben životu Trpitelovu. Krásná příroda vyruší tě z bolného rozjímání. Tak i na Kalvarii ružomberské: obrátíš se a vidíš — Kriváň, tatranský Kriváň, tu horu nad všecky hory krásnou.

V Ružomberku je 8000 obyvatelův, z nichž 85 proc. přihlásilo se ke Slovákům. Je tu slovenská Salvova knihtiskárna, slovenská beseda, slovenská evangelická církev s jednotřídní školou slovenskou a několik vzdělaných rodin upřímně národních; zvláště jmenuji rodinu Petra Makovického, jenž má proslulou výrobu brynzy. Češi sem přicházejí na letní pobyt.

Při ružomberském nádraží je nevysoká a kupovitá hora Mnich. Za ní se údolí Váhu rozšiřuje a jsou tu dosti úrodná pole. Vidíme daleko, až k Liptovskému Sv. Mikuláši. Takto nemysli, že tě hory opustily, nikoli, na všech stranách je máš, ale jsou dále, nemáš je právě nad hlavou.

Mikuláš je město průmyslové, je tu velká výroba koží a kožešin. Pro Budapešť i pro Vídeň i pro cizinu pracují zdejší továrníci. Je to město stoličné; ve stoličném domě jsou úřední kanceláře a tu také rokuje stoličný výbor. A jak rokuje, slovensky nebo maďarsky? Před některým rokem vydobyli Slováci tolik, že který člen výboru maďarsky neumí, smí mluvit slovensky. Ale lékař, advokát, kněz ap., ti musí mluvit maďarsky. Zkoušeli mluvit slovensky, hrozili županovi pěstí, křičeli, tloukli židlemi, ale darmo, osvícený pán odňal jim slovo. A smí to být, dovoluje to zákon? ptá se čtenář. Nuž, milý čtenáři, hledejme v zákoně.

Zákonný článek 44. z r. 1868 praví v § 3. takto: Na shromážděních stoličného výboru může každý, kdo tam má právo mluvit, mluviti buďto maďarsky nebo svou řečí mateřskou.

Tedy zákon dovoluje slovensky mluvit, ale župan nedovoluje. Slyším, kterak si čtenář dupnul: Stěžuj si u ministerstva! Hia, milý čtenáři, v Uhrách největšími rušiteli zákona jsou páni ministři. Nebuď bláhový a nemluv o zákonech; v Uhrách zákony neplatí. Neplatí a neplatí. Tento jediný § 3. nás o tom přesvědčuje.

A v které řeči píší se protokoly o stoličných shromážděních? V § 2. čteme, že řečí státní (maďarskou), ale při tom mohou se psáti v každé jiné zemské řeči, kterou si pětina shromáždění přeje.

No, darmo, protokoly se píší jen maďarsky.

Maďarští vladaři filosofují takto: Zákon jsme si vydali my, a tak jej poslechnout můžeme, ale nemusíme; ve svém domě můžeme si přece dělati, co chceme. A magyar az úr. (Maďar pán.) A co si má Slovák počít, kam se odvolat, kde hledat právo? Ke králi slovenské deputace přístupu nemají.

V Mikuláši je od několika let národní knihtiskárna a knihkupectví. Majetníkem je Čech Klimeš s jedním Slovákem. Evangelickým farářem je Jur. Janoška, redaktor Cirkevních Listův, vůdce slovenských evangelíkův.

Při posledních volbách do sněmu (v únoru 1905) slovenský kandidát propadl, kdežto před tím zvítězil. —

To jsme si prohlédli dvě největší města liptovská, ještě se podívejme do vesnice, na př. do Likavky u Ružomberka. Skoro všecky domky dřevěné a šindelem kryté. Většina je bez komínův. Kouř valí se kde jakou děrou ve střeše. Okénka jsou maličká a to je známo, že v takových příbytcích je i světla duchovního maloučko.

Mnohé děti za „pánem“ vybíhají a žadoní o krejcar. I to nerad vidím, za to jsem nikdy na Slovensku neshledal, že by děti za cizincem pokřikovali nebo kamením házely. Když vstupujeme do příbytků, obyčejně musíme ve dveřích hlavu skloniti. Podlaha bývá často z hlíny vybitá. Se stropu visí truhlíček, to je kolíska (kolébka). Na lavicích rozloženo je všelicos: potraviny, oděv, ošatka a j. Na okně sklenka na kořalku, knihy nikde, leda modlitební. Na stole je neumytá mísa a v ní černé lžíce; snídali a odběhli k práci.

To líčím příbytky horší; jsou také domky už z venčí čisté a vnitř je čisto a úpravno. Všeobecně se málo provětrává; častěji dveřmi než okny. Z pravidla dědiny evangelické jsou výstavnější, čistější a též vzdělanější než katolické. Když v chatrné dědině uvidíš pořádnější domek, hádáš, že je to domek evangelíkův. A když rozmlouváš s občany na návsi nebo v hostinci, ten nejrozšafnější, nejvzdělanější je evangelík. Od samých katolických kněží slýchám, že evangelický lid slovenský je vzdělanější. Je také národu věrnější.

Co v Likavce jedí? Chudobní po celý rok zemáky s kapustou (zelím), někdy halušky (nudle hrubé) s kapustou nebo brynzou a třikrát do roka, na svátky, maso. Zámožnější jedí ráno mléko, zapraženou polévku nebo slaninu; v poledne polévku a halušky s brynzou nebo kapustu a strukovinu (luštěniny); večer kulašu, zemáky nebo zemáky se ssedlým mlékem nebo mléko nebo mléčnou polévku; někdy, jednou i dvakrát do týdne, maso.

A jak se oblékají?

Chlapi mají na nohou krpce, jakéž vídáváte u dráteníkův. V létě nosí mnozí jen kapce, obuv to ze sukna, již šije krejčí, tak za 70 kr. pár. V zimě nosí kapce vespod, krpce navrch. Bosého člověka uvidíte řídce. Nohavice jsou z hrubého bílého sukna, jež si doma utkají. V Liptově po vesnicích tkají ženy sukno i plátno, v mnohých vesnicích mají v každém domě stav. Nohavice jsou těsné, nad kotníky řemínky svázané. A proč těsné a proč soukenné? Myslím proto, že se hodí do práce se dřevem; volné plátěné kalhoty brzy by dřevorubec rozedral, takové hodí se do žatvy. Košili mají z režného plátna, doma utkaného, bez límce, rukávy velmi široké, tak že předloktí je obnaženo. Kol pasu mají řemen, a sice jeden všitý v kalhotách, kterým se spínají a ani ho nevidět, druhý je volný, dvojnásobný a jen tak pro parádu. Na hlavě černý širák z hrubé vlny.

Tak chodí chlap v práci.

Krom práce má na sobě ještě vyšívaný lajblík, to je místo naší vesty, je to kabát bez rukávů. Na ramena přehodí si halenu. V Osadě říkají haleně suknice, jinde kabanice. V Liptově a v Turci (rozuměj v Turčanské stolici) mají kabanice bílé, od Budatína k Čaci a ke Slezsku černé, od Varína do Oravy (roz. Oravskou stolici) černé, od Rajce k Prievidzi bílé kabanice a černé nohavice. Každý kraj jiný kroj; vždy přizpůsobený podnebí, zaměstnání lidu a zámožnosti. V Liptově oděješ chlapa za 19 zl.; kapce za 70 kr., krpce za zl. 1.20, nohavice za zl. 2.80, řemen 1.20, košile 1.30, halena 6, lajblík 4, klobouk 2.

I kde je hora vedle hory, lid hledá výživu především z půdy. Kol Likavky není půda tak zlá, ale přece k výživě nedostačí. Chalupníci i sedláci chodí na pltnici;[40] jde otec nebo synové, nebo otec s jedním synem, aby vždy byl někdo doma a někdo aby ve světě zarábal (vydělával). Po Váhu jde plť za pltí, tak také po Hronu. Ve středních a dolních Uhrách je málo lesů, a tak Slovensko zásobuje zvláště stavebním dřívím Budapešť a jiná města i kraje podunajské. V Hrádku (za Mikulášem), v Ľubochni (co jsme krásné villy viděli) i jinde jsou veliká skladiště dříví; klády skládají se v plti a pltníci plují s nimi až do Komárna nebo ještě dále po Dunaji do Budapešti i do Bělehradu v Srbsku, ba ještě dále na Balkán. Dva pltníci, plující s malou pltí z Ružomberka do Komárna, dostanou dohromady 10-12 zl. a plují, dá-li Bůh dobré počasí a uvaruje-li před nehodami, pět dní. Zpět jedou po dráze a hodný díl svého zárobku dají za železnici. V létě za pěkného počasí je pltnice příjemná, ale v jaře a v podzimku, kdy voda Váhu je jako led (neboť vody stékají s vysokých hor) a pltník musí po kolena i po pás ve vodě se brodit, nebo když pluje v dešti a mlze, nebo za velké vody, kdy zápasí s víry a voda naráží na skaliska, ach, tenkrát je pltnice robotou těžkou a věru skrovný zárobek pltnický je zaplacen i četnými životy.

Z Liptovské stolice vycházejí do světa též skláři (sklenáři), a to z Borového a Hut, a po celých Uhrách jsou známi murári (zedníci) ze Sv. Petra. Také tesaři liptovští mají dobrou pověst. Nádherné budovy budapešťské vystavěly většinou ruce slovenské. Ať při stavbě, ať na poli, ať v továrně, po celých Uhrách vidíš robotníka slovenského. Hledá jej velkostatkář i malostatkář, hledá jej stavitel i továrník; jeť slovenský robotník vytrvalý, poctivý a má menší nároky.



[39] Myslím si, že milý můj čtenář má stále mapku na očích!

[40] plť — vor; pltnica — všecka práce s pltěmi





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.