ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rozběhněme se po slovenských farách, ale velmi spěšně. Tak navštivme jednu v drátenické dědině. Pan farář je maďaron a nemá žádné radosti z mé návštěvy. Věděl jsem to dřív, než jsem k němu vstoupil. Ale řekl jsem již, že cestuji za zkušenostmi, třeba mi i maďarony poznat. „To asi maďarsky neumějí, když jsou z Moravy?“ optal se farář. „Neumím; vždyť nám netřeba maďarsky mluvit, jsmeť oba Slované, já Čech, vy Slovák.“

„Nejsem Slovák, jsem Uher,“ řekl farář.

„Tedy Maďar?“ optal jsem se s chladností.

„Ano, Maďar, jím maďarský chléb,“ řekl chladně farář.

„Maďarský chléb ze slovenské mouky a Maďar ze slovenské matky,“ řekl jsem a povstal k odchodu. „Nemínil jsem obtížit; poroučím se.“

„Alá szolgája,“ řekl už po maďarsku farář, což mne trochu podráždilo, tak že jsem ještě ve dveřích zabroukal:

„Národové jsou z vůle boží. Cti otce svého i matku svou. Jednou budete umírat a účtovati s Bohem, nikoli s Maďary.“

„Dobre, dobre,“ zabrblal farář, už zase po slovensku.

Za Váhem navštívil jsem faráře evangelického. Skromná chaloupka zděná pod šindelem. Pan farář starý a sivý jako holub. Vedle něho velebná matka, též již nahrbená. Církev (farnost) je malá a chudobná a chudobný jest i dvojctihodný (velebný) otec. Na očích má černé brýle a knihu před sebou. Rád mě uviděl a mluvil se mnou česky, jen místo ř říkal r. Čtyřicet let je v té malé farce farářem, ba se v ní i narodil. Čeká smrt a nebojí se jí.

„Chudoba má dvojí stránku,“ pravil mi, „zlou a dobrou.“

Potom vykládal, že chudoba udržuje člověka spořádanějším a zbožnějším.

„Co jsem měl dělat ve své chudobě? Myslil jsem na Boha a tak se těšil. Něčím se člověk musí těšit.“

Do pokojíčku vběhla rozhněvaná žena. Položila na stůl několik desetníkův a žádala pana faráře, aby se modlil „černou omšu“.^[68] Byla to katolička.

„Urobějí to tak, co by s něho maso padalo, anebo co by mu všecky zuby vypršaly (vypadaly).“

Farář ženu poučil, kterak Ježíš kázal odpouštět, nechť i ona odpustí zlému sousedovi. Ale žena neodpustila.

„Nech mu všetky zuby vypršia a ráčia za to slúžiť čiernu omšu.“

V Honťanské stolici je Šťávnice, o které již byla zmínka, že se tam dobývá zlato a stříbro; 8000 dělníkův kope pod zemí a hledá drahé kovy. Poblíž Šťávnice jsou dva nejlepší katoličtí kněží slovenští. V Teplé, malé vesnici severně Šťávnice, je farář Frant. Rich. Osvald. Vydává a rediguje „Kazateľnu“ a k ní přílohu „Literárne Listy“; obojí se tiskne u K. Salvy v Ružomberku. Uvážíme-li, že slovenští kněží vzdělávají se na školách maďarských, oceníme hojné sbírky kázání, pěknou slovenštinou podané, náležitě. Jinde by takový kněz byl biskupem, Osvald žije v horské dědině v nemilosti biskupské.

Jižně Šťávnice je vesnice Prenčov a tam žije farář Ondřej Kmeť, zakladatel slovenského musea v Martině, jeho předseda a duší musejní společnosti. Učenec v dobrém významu slova, národovec nadšený, člověk ryzího snažení, pracovník jako včela pilný. To je druhý biskup v chaloupce pod šindelem.

Na jedné slovenské faře vznikla knížka „Co hatí Slováky?“ Je to přísná sebekritika, podepsaná jménem Meakulpínský. Je napsána česky a spisovatel v jednom článku Slováky přesvědčuje, že by se měli navrátit k češtině. To snad přivedlo jistou redakci v Martině na myšlenku, že knížku napsal Čech a prohlásila za autora mne. Nikoli já, na slovenské faře vznikla knížka, a to dříve, než jsem pana faráře poznal a jeho faru navštívil.

Na evangelické faře v Lipt. Sv. Mikuláši jest Jur. Janoška. Vydává a řídí Cirkevné Listy, je proslulý řečník, jeden z těch šťastných řečníkův, kteří si získávají posluchače již svým lahodným, chvějícím se hlasem. Na Mikulášskou faru přišel po biskupovi Baltíkovi; vlastně Janoška stojí na čele slovenských evangelíkův konaje dílo, jež by měl konat biskup.

Čím dále na východ, tím řidčeji najdeme kněze národně uvědomělého. V Hnilci ve stolici Spišské je Štěpán Mišík, jenž vám rád vyzná, že v něm národní vědomí probudil český profesor Hlaváček a že jeho nejšťastnější chvilka v životě byla na jubilejní výstavě v Praze r. 1891, kde vida sílu českého národa, nabyl víry, že i Slováci budoucnost svou zachrání.

V Šarišské stolici navštivme kněze uniatského, kdesi za zříceninami Kapušanského hradu. Milý, dobrý prevelebný pán. I on je žák českých profesorů v Levoči, kteří v něm vypěstovali slovanské vědomí, ale dnes už je stár, uprostřed analfabetův,^[69] neodbírá žádného ruského nebo slovenského časopisu a knihy slovanské, co byly, pomaloučku pálí pečlivá hospodyně. Zemřela mu žena, zemřel syn, biskup ho nemá v lásce a nechce ho udělati kanovníkem, tož je všecek disperátní, sedí na chudé faře, trápen od židů a úřadů… Ale české hosty uviděl rád. Vzpomínka na české profesory budí v něm vzpomínky na zlaté mládí. Umí rusky, říká o sobě, že je Rus (nikoli Rusín), ale nejlépe se mu mluví slovensky. Věřící jeho také mluví slovensky, darmo je napomíná, aby mluvili rusky a když káže, tož prý ruštinu přizpůsobuje slovenštině, inu káže slovensky. Řekl jsem už v předu, že se Rusové v těchto končinách poslovenšťují.

Národně smýšlejících knězi katolických je na Slovensku hrstka. Přijímací zkoušku do středních škol koná slovenský chlapec po maďarsku. Gymnasium je maďarské; slovenský mladík je tu pro slovenské slovo pronásledován, lid slovenský je tu snižován jako národ pastevců, pltníků a sluhův. V seminářích kněžských je duch týž: i táži se, jaký může býti kněz z takových škol vyšlý? Pošlou jej mezi lid, aby kázal, zpovídal a malé děti učil, a on jakživ ani slovenské evangelium nečetl, on nezná slov: svátost, pokání, rozjímání, pokora, on neumí ani tolik slovensky jako jeho čeledín, jenž pěkné písně zpívá a pohádky vypravuje… Ba posílají do slovenských dědin kněze maďarské, kteří i otčenáš s papírku se modlí. Kněz má učiti křesťanské lásce a jej ve škole učili lid nenáviděti, pronásledovati ho, pohrdati jím, spílati mu… Styďte se, vy apoštolé křesťanství na biskupských residencích, styďte se, vy vladaři na křeslech ministerských! Je to nikoli surovost, ale zhovadilost zanášeti nemravnou politiku do kostelů. Palacký dobře řekl, zbude-li za tisíc let jeden potomek maďarský, bude se za své předky stydět. Katolický slovenský kněz se chlubí, že na jeho stole ještě neležel slovenský časopis. Chlubí se, že dává panslávy do novin, že udal panslávského učitele, chlubí se, že v matrice všem novorozencům píše jména maďarským pravopisem, chlubí se, že na stěně kostelní zamazal panslávské svaté Cyrilla a Methoděje… Vzdělání má ze škol cizinských chatrné, mysl je sesurovělá, zrnečko křesťanské ušlechtilosti v ní není: nuž, snadno si představíš člověka ošumělého, od vína rozjařeného, od tabáku páchnoucího, v požitcích zabořeného… Nepravím: všickni, ale přemnozí; viděl jsem je, poznal jsem je. Hle, pyšná Maďárie, co pášeš! Nejen hubíš jazyk, ale podkopáváš mravní základy. — Vždy násilné odrozování vleče za sebou 1. úpadek vzdělanosti, 2. škodu na mravech a 3. ochuzení národu potlačovaného. A tato zkáza koná se v Uhrách i pod rouškou křesťanství.

Kněží evangeličtí nejsou též v bohoslužebném jazyku (češtině a slovenštině) připraveni ani dostatečně. V theologiích přečítají Kralickou bibli; to tuším je všecko cvičení v bohoslužebném jazyce. V Prešově vyloučili několik studujících theologie, protože se dali hromadně fotografovati a pod své podobizny jeden druhému slovensky se podepsali.