ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Z Trenčína přijedeme do Nového Města nad Váhem. To již je v Nitranské stolici. Nové Město má mnoho židů. Všecky domy na velkém náměstí, až na dva, patří židům. Židé tam mají školy obecné, nižší reálku a vyšší dívčí školu. A kde je mnoho židů, tam je Slovákům zle.

V katolickém kostele mají zajímavý maďarský nápis; je vyšit v plátně, které lemuje oltář Panny Marie, a v doslovném překladu zní: „Maďarská velká ženo (roz. patronko), pros požehnání na svou říši.“ Tak vidíme: v Čaci je magyarok istene, v Novém Městě maďarská Panna Maria. Maďaři to tak umějí, že i v kostele se má člověk čemu zasmát.

V Píšťanech se zastavíme, neboť jsou tam proslulé lázně. Prýští tu jako v Karlových Varech horké prameny a léčí se tu rheumatismus. Každého léta shledáme se tam i s Čechy. Za Píšťany se údolí Váhu trošku zúží, ale brzy se opět rozšiřuje, víc a více, až vjedete na požehnanou rovinu. Na polích vidíte kukuřici, řepu, pšenici, boby… Je vám tak, jakobyste z hornatého Valašska vjeli na Hanou. To jsme už ve stolici Prešpurské a blížíme se Trnavě. Do Trnavy si zajeďte v neděli nebo ve svátek. To se množství okolního lidu nahrne do města a naplní všecky kostely. Z kostela pak zaplní náměstí i ulice. Lid je zdravý a silný, veselý a smělý a oděn v krásné a drahé národní kroje. Jaký je to rozdíl: lid kol kostela v Čaci a v Trnavě! „Jinak v horách, jinak v pláni: v horách žebráci a dole páni.“ (Heyduk.)

Zajděme si také napřed do kostela a potom teprv se projdeme mezi lidem.

V kostele sv. Mikuláše visí pokladna s německým nápisem, jímž se věřící žádají, aby složili Peterský peníz „pro našeho svatého otce“. V pravo je kaple se zázračnou Pannou Marií, jejíž oko kdysi krvácelo. Je uzavřena mříží. Na mříž zavěšují lidé jednotlivé údy těla z vosku. Koho bolí srdce, zavěsí se tu na niť voskové srdce, koho bolí oči, ten oči, koho prsa, ten zase trup od pasu nahoru. Nejvíce tady visí noh. Při samém oltáři visí takovéto předměty stříbrné, za sklem uzamčené. Venku při kostelních dveřích stál starý vysloužilý voják. Optal jsem se ho, pomůže-li to, když voskové údy na mříž zavěsíme. „O hej (ano), dakedy pomôže.“ Člověku je líto, že slovenský lid jest ještě tak pověrčivý. A ještě více toho želíš, že pověrčivost pěstuje se i v kostelích, na místě, kde by měla vévodit jen čistá boží pravda.

A nyní mezi lid.

Chlapi, vysocí, pružní a pěkní, mají na hlavách černé kloboučky s uzoučkou a přiléhající stříškou. Za kloboukem dva kosáky.^[19] Z dálky vypadá klobouček jako sokolská čapka. Košili mají z plátna lněného, hrubšího, s rukávy velmi širokými. Okraje rukávů jsou vyšity hrubou vlnou, nejčastěji černou a žlutou. K rukávům jsou přišity čipky,^[20] obyčejně výrobek tovární. Čipky dělají-li se doma, dají mnoho práce. Košile sama, když ji kupuje, stojí 5 — 10 — 20 zlatých. Obyčejně šijí a vyšívají ženy svým mužům, sestry bratrům. Nemají prý beztoho co dělat, kdežto ženy v horní Trenčanské dřou jako mezci, ještě i tenkráte, když mužové za kamny si hovějí. Na košili oblíká si muž bruslak; je to taková vesta, hedvábná, s pestrými květy, nejvíc růžemi. Šest až osm barev je na bruslaku. A je krátký, tak že mezi ním a kalhotami je viděti košili, kterou povytáhnou, aby zakrývala okraj kalhot. Bruslak zapíná se jen při krku, aby bylo vidět náprsenku. Na bruslaku jsou gombíky (knoflíky), někdy každý jiný; také na zádech má bruslak trojúhelník z gombíkův.

Nohavice jsou soukenné, černé, těsné, černými šňůrami cifrované; boty s holínkami, jako vidíme u našich Sokolů.

To jsem měl na očích šohaje. Vedle něho stojí děvčice, šumná jako růže květ. Ta má krátké sukýnky a má jich hodně, jako makový květ lístkův. Sukně je řasnatá a skoro celou kryje černá zástěra se zelenými čipkami. Bílé rukávce jsou široké a též s čipkami, lajblíček pestrý. Na hlavě bílý, kvítkovaný šáteček s třásněmi, na nohou boty s vysokými holínkami a ještě i podpatky jsou cifrované (ozdobené).

Nelze podati popisu úplného, neboť v každé téměř dědině je kroj jiný, tak že už dle kroje poznávají, odkud kdo je.

Kol Trnavy jsou nejkrásnější kroje slovenské a nejkrásnější výšivky. O trnavských výšivkách povím něco zajímavého. R. 1890 byla světová výstava v Paříži a uherské oddělení dostalo tam „grand prix“ (velikou odměnu) za výšivky, prý maďarské ze Sedmihradska. Výšivky ty zalíbily se i presidentovi Loubetovi, z čehož maďarské noviny dělaly velikou slávu národu. Ale tyto krásné výšivky byly slovenské! Arcikněžna Isabela povšimla si, tuším r. 1886, slovenských výšivek. I byla pro ni vyhlédnuta znamenitá vyšívačka Tomášková z Dechtic u Trnavy.^[21] Ta si kreslila výšivky pomocí peníze a její práce tak se arcikněžně líbily, že je posílala i španělským infantkám do Madridu. Arcikněžna zjednala si potom v okolí Trnavy výšivkárky a práce jejich zasílala na výstavy. Její péčí dostaly se slovenské výšivky i na výstavu do Paříže, ovšem s vignettou maďarskou, a „grand prix“ dostali Maďaři. I tato maličkost potvrzuje, že Maďaři pozbyli smyslu pro pravdu. Jaké mravní zvrhlosti je potřebí cizí plod prohlašovati za svůj!

Zámožný lid v kraji trnavském je také sebevědomější než v jiných krajích; při volbách r. 1901 sedláci přemohli všecky nástrahy vládní a zvolili si za poslance národovce, katolického faráře Kollára.^[22]

Podle mého mínění hodila by se za duchovní ústředí národní Trnava. Lépe než Zvolen neb Turč. Sv. Martin. Až se slovenský národ dodělá svobody, z Trnavy přirozeným chodem vyvine se národní osvětové ústředí.

Z Trnavy pojeďme do Prešpurka. Cestou uvidíme k jihozápadu nevysoké pohoří. To jsou Malé Karpaty. Ty chrání kraj před severními a severozápadními větry. Kraj je teplý, úrodný a celé lány jsou posázeny vinnou révou. Radost je tím krajem cestovati. Ctitelé vína znají zajisté města Modru, Pezink a Sv. Jiří. První je nám v cestě Modra. Tam se ještě před několika léty vykvasilo 50 000 okovů vína a okov má 56 litrů; násobte a napočítáte 2 800 000 litrů. A kdybyste počítali za litr jen 20 kr., tedy urodilo se v Modře za 560 000 zl. vína! Hoj, to si Modřané podpírali boky. A stejně v Pezinku a v celém tom kraji. A najednou se jim do vinohradův uhnízdil révokaz, jehož nelze vyhubiti, všecko lidské přičinění má jen nepatrný výsledek.

Provedu vás po náměstí Modry, pobavíte se.

Před jedním domem stojí prázdná židle; ta znamená, že v tom domě mají právě na prodej mléko. Před jiným domem stojí židle a na ní talíř; tam prodávají huspeninu. Jinde židle a na ní talíř překlopený; tam mají na prodej vepřové maso. Židle a na ní slaměnka vzhůru dnem znamená husacinu (husí pečínku). Židle a na ní síto — třešně; židle a na ní okurka — okurky; židle a na ní těkvice — těkvice (dýně); na vratech nebo na domě seno — seno; před domem otýpka slámy — slámu. Homolka v okně — proč ji nedali také ven na židli? — znamená, že tam mají na prodej homolky. Fazole v okně — fazole. Vích na vysoké tyči znamená víno, jež smějí prodávati jen tři měšťani, každý den jiní.

Z Modry není daleko do Pezinku; obě tyto obce jsou královská svobodná města. Pezink je z polovice německý a z polovice slovenský; děti německé už v útlém věku přiučují se slovenštině, kdežto slovenské děti německy neumějí. Právě jako v Modře. Schůze zastupitelstva zahájí se maďarsky, rokuje se německy, protokol se píše maďarsky a německy a schůze se uzavře státní maďarštinou. Takové to mají na radnici; a jaké je to ve škole? Tam chodí děti slovenské a německé a učí se po maďarsky. To v první třídě. V druhé třídě zůstává vyučovací řečí maďarština, ale začíná se též učiti jazyku mateřskému, totiž němčině a slovenštině. Je tedy v Pezinku převrácený svět: od cizího jazyka přecházejí k mateřskému. Babylon! Pojďme pryč.

Z Pezinku není daleko do Prešpurka. Město veliké jako Plzeň, tak veliké jako Paříž byla, když do ní putoval Karel IV. Druhdy to bylo hlavní a korunovační město království uherského. Na kopci nad Dunajem strmí velké zříceniny královského hradu. Sem spěchal jsem nejdříve. Lidé zlatí, to je milý pohled! Stojíte nad samým Dunajem, řekou širokou, jakou nevidíte v Čechách nebo na Moravě a před zraky vašimi rozděluje se na dva proudy obepínaje ostrov plný dubův a jiných stromů listnatých. A pode hradem rozkládá se veliké město, jemuž je konec teprv tam a tam… Jednu čest mohu vzdát králům, knížatům, rytířům a zemanům: uměli si pro své zámky vyhledat pěkná místa.

Modra má zvláštnost, Pezink má zvláštnost a Prešpurk ji má též; jeť ráno slovenský, v poledne maďarský a večer německý. Ráno přijde na tržiště hromada Slovákův a Slovenek z venkova a mluví se slovensky. V poledne na ulicích a v hotelích vévodí státní maďarština; večer, když lidé popijí, hlásí se k svému právu přirozenost — mluví se německy. Jeť Prešpurk soused Rakous, z pěti šestin německý a jednou šestinou slovenský.

Z Prešpurku zaveze nás vlak brzy na Moravu, domů.