ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ve dvanáctém roce odešel jsem na studie, a již potom starý Ondřej a mladý Jožko nikdy mi na oči nepřišli. Ale dráteníci mne zajímali nadále; kolikrát jsem poslední „čtyrák“ vtiskl dráteníkovi a vždycky jsem toužil vlastníma očima Ondřejovu a Jožkovu domovinu uviděti. Dráteník! Kdo jiný na světě žije život tak zvláštní a krušný? Po celé zeměkouli hledají živobytíčko! Jaká je ta jejich vlast, že jich nemůže uživit?

R. 1885, maje 25 let, ponejprv jsem vstoupil na půdu slovenskou, a to do kraje drátenického, v nejsevernější části Trenčanské stolice. Tuto svou cestu jsem popsal v jiné knížce, tady povím jen, že jsem navštívil i Vysokou, rodnou dědinu Ondřejovu a Jožkovu. Ve Vysoké je hostinský Fr. Polanský, rodem Moravan. S ním jsem se domluvil o Ondřejovi i Jožkovi. Ondřej již toho roku nežil. Jsa stár nechodil už po celých Čechách a Moravě, nýbrž usadil se v Novém Jičíně na Moravě a drátoval po městě a po okolních dědinách. Žil nuzně; nebyl to řemeslník zručný a neměl pražádné podnikavosti. V starobě dostal tuberkule do nohy, koleno mu velmi zapuchlo a zemřel v nemocnici novojičínské. Polanský všecko to věděl, neboť k němu lidé přicházejí, aby jim došlé dopisy přečetl, anebo aby jim dopisy do světa napsal.

Jožko nebyl doma, a já bych jej byl tak rád uviděl! Tak jsem zatoužil míti v těch místech přítele z dětství a porozprávěti si s ním o rodném svém kraji, pamatuje-li se naň a na naši vesničku a na mou rodnou jizbu, kde jsem mu svůj talíř s polévkou několikrát nabídl a u kamen se s ním ohříval… Darmo, nebylo ho. Odbyv si vojnu, šel s jedním pořádným drátenickým mistrem do Pruska, a sice do Erfurtu. Ne všickni dráteníci jdou od města k městu, od dědiny k dědině. Jožkův mistr měl v Erfurtě vlastní dílnu a platil daň jako kterýkoli živnostník. Měl osm tovaryšův a čtyři učně, samé to Slováky. Šest tovaryšův pracuje v dílně, dva tovaryši s učni rozejdou se po okolí blízkém a dalekém, aby vyrobený tovar rozprodali. Rozprodávají plechy na koláče, bábovky, litry, půllitry, nálevky, samovary, mísy, lavory, hrnce, ceďáky, pokličky, struhadla, formy na cukroví, šumovačky, lopatky na smetí; z drátu pak pasti, háčky na klíče, košíčky, lištvy, metličky na cukrový sníh, drátěné lžíce, vytahováky na zátky, vařečníky, věšáky na kartáče, kartáče na čištění sklenic a hadic, drát pod žehličku a j. Vesměs to výrobky potřebné v každé téměř domácnosti. Choditi od dědiny k dědině a v každé zdrátovati hrnec nebo dva, tři nebo i nic, to je opravdu řemeslo malicherné, ba nicotné; ale rozhlédnete-li se po výrobcích, jež jsem výše vyjmenoval, tu uvidíte drátenické řemeslo výše.

V Erfurtě začal Jožko tak, že výrobky, ještě se dvěma učni, po okolí rozprodával. Vždy v pondělí mistr výrobky mezi tovaryše a učně rozdělí, oni se rozejdou, tři na tu stranu, tři na onu, a rozprodavše v sobotu se zase navrátí. Někdy dá mistr lhůtu dvounedělní. Kdo úplně nevyprodá, pokládán je za méně schopného a dostává menší mzdu. Doma pracující tovaryši dostávají na týden 4 — 6 zl. v našich penězích a stravu; kteří jdou do světa, 3 — 4 zl. A z čeho ve světě žijí? Počítají výrobky o některý krejcar dráž, drátují hrnce, začež je výdělek jejich, a nějaké sousto dají též dobří lidé. Účtování tovaryšův s mistrem je velmi přísné. Neporušujž nikdo drátenickou poctivost! Shledal-li mistr, že jej tovaryš o 5 kr. ošidil, pokutuje jej až 10 zl. Takový je obyčej, taková smlouva.

A jestliže drátenický tovaryš nepije a šatů nekupuje, nahospodaří za půl roku 120 — 150 zl., jež může poslati rodičům nebo ženě domů. Mistr, má-li aspoň pět tovaryšův, může si do roka vydělati čistých 400 — 450 zl. Některý mistr zajede si domů na krátký čas už za půl roku, jiný až za rok, ještě jiný za dva, tři, ba až za osm roků. Někteří, jakmile se jim v cizině dobře vede, píší si pro ženu a děti a pobudou několik rokův, daň domů posílajíce a dluhy splácejíce. Mnozí si vymohou v cizině občanské právo a synkové jejich konají tam vojenskou službu; takoví mistři platí menší daň, pobudou v cizině mnoho let a mnozí se již nikdy nenavrátí. Zemře-li některému v cizině žena, stává se, že se tam ožení s cizinkou, a v takové rodině vymizí ovšem i slovenský jazyk. Celkem nejvíce dráteníků navrací se domů jednou za rok, a to na podzim, v září. Toto poučení podav mně jistý farář dodal, že mívá v květnu a červnu mnoho roboty — hromadné křtiny.

Dráteničtí mistři jsou podobni našim zámožným řemeslníkům; mají čistý byt, často též krámek a v něm vyložené výrobky, šatí se městsky, mluví řečí cizích spoluobčanův — zcela nepodobní dráteníkům s dlouhými vlasy a v hrubé haleně. Za takové se tito mistři stydí. Vidíme tedy, že jsou obyčejní drátěníci a páni drátěníci.

Jožko po roce postoupil: nechodil již s výrobky do světa, nýbrž pracoval v dílně s mistrem svým. Vyrobil denně 50 lopatek na smetí, kteréž mají cenu 15 zl., kdežto plech na ně stojí toliko 6 zl. Z těchto lopatek rostlo Jožkovo sebevědomí; umělť vypočítati, kolik to vydělává pro svého mistra. Chtěl větší plat, a když mu mistr odepřel, šel domů maje úmysl pracovati někde na Moravě. Chodě s otcem po Moravě a Čechách plichtil se k českým chlapcům a od nich všelicos pochytil. Naučil se podepsati se, také trošku slabikovati; a rátať (počítat) naučí se každý dráteník ve škole života. Jožko nabyl i slovanského vědomí a proto mu „v Prajskej“ nebylo tak volno. Po půldruhém roce byl z Erfurtu doma, na Vysoké, a za několik dní odcestoval do Kunovic u Uher. Hradiště. Tam měl jistý mistr dílnu — a má ji dosud —, v níž tři, čtyři tovaryši pracovali a mistr s desíti tovaryši rozprodávají výrobky po světě. To dělají tak: Na dvoukolový vozík naloží výrobků za několik set korun. Každý z tovaryšů vezme si jich na hřbet aspoň za 60 korun, a rozejdou se po dvou, přidržujíce se jednoho směru, na př. severního. Mistr se drží vždy vozíku, sám neprodává, ale jakmile se někde zastaví, přidělává výrobky, kterých je nejvíce potřebí. V sobotu v určitou hodinu sejdou se na ustanoveném místě všickni. Mistr přijme stržené peníze, přesně všecko súčtuje, vyplatí mzdu tovaryšům, rozdělí zase výrobky, nařídí cestovní plán, a v pondělí se opět rozejdou, aby se v sobotu zase na ustanoveném místě sešli. Doma pracující tovaryši posílají výrobky za mistrem po železnici. A tak projdou Moravu od jihu k severovýchodu a potom zase jiným pořadem měst a dědin navracejí se do Kunovic. Tovaryši tohoto mistra pěkně se šatí, i perečko za kloboukem nosí a prosti jsou žebrácké pokory.

U tohoto mistra byl Jožko po dva roky. Polanský věděl, že je velmi usilovný a že ukládá do záložny. Ještě rok pobyl u jistého mistra kdesi u Brna a pak se usadil jako samostatný mistr v Polské Ostravě. Koupil si tam domek, měl pěkný krám a se čtyřmi tovaryši a dvěma učni pracoval usilovně. Tu je hned vedle sebe několik velkých obcí, kupujícího lidu je množství, nebylo potřebí s výrobky obcházeti. Jožko tu žil jako pán: měl obálky a papíry s tištěnou firmou, pansky se šatil a v neděli nosil zlatý řetěz, mluvil česky a držel s Čechy, s Poláky mluvil polsky a s Němci se též domluvil. Chodě častěji do Polské Ostravy poznal jsem i jeho firmu, ale kde bych se byl nadál, že je to Jožko, s kterým jsem se za dětství v rodišti svém seznámil!

R. 1897 zašel jsem si do drátenického kraje s jiné strany, totiž od Rožnova přes Karlovice. Po pěkné silnici stoupá se mírně k hranici, pořád při prameni Horní Bečvy, do níž drobné potůčky, pro pstruhy upravené, stékají s obou stran. Jsi na hranicích. Les krásný končí a pěkná silnice mění se ve špatnou cestu a za okamžení cesta se propadá ve strouhu. Jsme to na půdě Makova, nejchudobnější drátenické dědiny. Brzy objevila se mi první chalupa. Na okraji střechy mají hromotresk (netřesk), a to proto, aby hrom netřískl. Vstoupím dovnitř, nerad, neboť se štítím nečistoty, zvláště otravného puchu, ale chci viděti bídu, jaké jsem ještě nikdy neviděl! Uvítala mne žena, matka, skoro nahá, nečistá, s vlasy rozcuchanými, hubená… Chtěl jsem otevříti okno, ale bylo přibité, tož jsem otevřel dvéře, abych se neudusil. Věda, že slovenský lid „panův“ se bojí, řekl jsem jí, že nejsem exekutor, že jsem z Moravy a že jdu jen tak poznat svět. „Aha, svet zkúšať,“ pravila žena a tak se jí ulehčilo. Stálo tu jedno lůžko, bez peřin, jen černá sláma v něm, stolu žádného. Chorý syn leží před domem, jedno děvče je blbé a němé, druhé jako divoch špinavé a rozcuchané. „Co jíte?“ „Ach, pane můj, měli jsme kukuřici; zemáky došly nám už v zimě, nyní žijeme jen na kukuřici.“

Celkem se lid v drátenickém kraji živí takto:

K snídaní navaří brambory neb kvačky nebo kapusty (roz. zelí); navaří toho více, aby zbylo i na oběd. Čočka, hrách, knedlíky a polévky náležejí na stůl zámožnějších. O velikonocích zásoby vyjdou, mnohým už v lednu, a potom žije lid téměř ze samé kukuřice, jíž železnice přiváží ze středních a jižních Uher plné vozy. Kukuřice nakoupí žid a je téměř celé dědině živitelem, vše se k němu hrne a vyprošuje si v těžké té době jeho přízeň a záchranu. Žid je dobrý, laskavý, všem v nouzi pomůže, nikoho neopustí. Jeden mu bude celé léto za kukuřici pracovati, druhý, maje krávu stelnou, slíbí dáti mu tele, až se jen kráva otelí a tele povyroste, třetí slíbí ječmen atd. Za hotové kupuje málokdo. Z kukuřičné mouky se navaří kaše na celý den; kde mají, polejí kaši mlékem neb nějakou polévkou, nebo si ji přimastí. Také posušky (placky) pekou z kukuřice. Nejeden ubožák prožije den bez jakéhokoli sousta.

Jdouce Makovem najdeme některé chalupy bez oken, bez nábytku a neobydlené. Zadlužený židovi chudák chalupu věřitelovi prodá a odejde do Ameriky nebo kdo ví kam, a žid, nemaje na chalupu kupce neb do ní nájemníka, nechá ji tak opuštěnou. Zděná stavení v Makově jsou židovská, také fara, v níž je i škola, je zděná. Kostel je pěkný, jako vůbec na Slovensku i v nejbídnějších dědinách jsou obyčejně kostely veliké a pěkné. V Makově je i křesťanský hostinec, ale já jsem o něm tenkrát nevěděl a šel jsem na noc do hostince židovského. Večer pozoroval jsem lid v krčmě a četnou čeleď u večeře. Pili všickni šam, t. j. nejsprostší kořalku, vodou rozředěný líh, decilitr za 3 krejcary. Dva „chlapi“ seděli vedle sebe a popíjeli, přišli ze světa před některým dnem, takto se neznali. Konečně se domluvili, že jsou sousedy. Za dětství se znali, ale už od desátého roku oba se toulají po světě drátujíce. Když jeden přijde domů, druhý je pryč, až si vyšli z paměti, a teprv po 30 letech sešli se v krčmě při šamu. Hodně pozdě přišli jiní dva „chlapi“. Šli z Vysoké a jdouce vedle krčmy vykonali svou povinnost — zašli na šam. Jeden ochutnav pravil: „Pa bú“ (rozuměj: pas bon, není dobrý). Mnou trhlo; ti dva muži mluví světovou řečí francouzskou, řečí diplomatův a králův, zde, v bídném Makově! Rozbřesklo se mi: byli to dráteníci, kteří drátujíce po Francii, přiučili se francouzštině. Přihlásil se tu ke mně kominík z Bytče, takto rodem od Vys. Mýta; má prý po dědinách mnoho běhání a málo práce — chalupy jsou bez komínův, kouř se valí půdou a z půdy kde jakou děrou, v šindelové střeše. Komíny mají tady jen zděné příbytky, z dřevěných málokterý.

Čeleď měla k večeři rozemletou kukuřici; byla toho mísa veliká a přibírali vždy ke lžíci kukuřice lžíci sbíraného mléka. Po večeři milkoval se pacholek s děvečkou a dělal při tom mnohé nedovolené prostocviky, ale nic se nehanbil, aniž to pohoršovalo diváky — tady to neberou tak na vlas.

Ulehl jsem do jizby dosti čisté, do bílých peřin. Ale co bylo platno, gazdina sušila tu houby, jejichž vůně byla mně za chvíli velmi odporna. Otevřel jsem okno a spal tak až do rána. Ještě několik zpěváků přešlo vedle. Jedni zanotili německou, jedni českou: Boleslav, Boleslav, překrásné město, neplač holka, nenaříkej, moje nevěsto!

Ráno jsem šel do kostela. Byl tu toliko jeden muž a pět žen. Mše byla bez varhan, neboť organista (učitel, varhaník) byl na vojenském cvičení. Ministroval starý kostelník, oděný tak, jako vídáme u nás dráteníky, a v jeho ústech byla mně latina tak zábavná, že mne nemálo z pobožnosti vyrušovala. Pan farář i kostelník latinčili hlasitě a zpěvně a theatrálně gestikulovali. Jiný kraj, jiné obyčeje. Před samým oltářem klečela žena, hlavu hluboko skláněla, až na zem ji kladouc, a bolestně a nepřetržitě vzdychala. Tuto formu pobožnosti znám, je obyčejně theatrální, bez hlubšího hnutí srdce.

Pojďme od chalupy k chalupě, otce rodiny najdeme málokde — jsouť ve světě. Na louce viděl jsem, jak hrabaly otavu samé ženy. „Žádný muž a tolik děvčat,“ zažertoval jsem, a ženy volaly na mne, abych šel mezi ně, že je o chlapa (muže) nouze. Jedna praví, že má muže ve světě už rok, druhá dva, třetí čtyři, čtvrtá šest, pátá osm. Není-liž pravda, podivné manželství?

Čtenář ví, kde prýští Horní a Dolní Bečva; je to v nejvýchodnější Moravě. Naproti Bečvě na slovenské straně prýští řeka Kysuce (slovensky Kysuca).

První vesnice na Kysuci je Makov a druhá je Vysoká. To jsou divné vesnice! Tu stojí chalupa nebo dvě, pak je maličký lesíček, potom loučka a pole a pak zase několik chalup. A tak jdeš jednou dědinou hodinu i dvě. Teprv kol kostela je stavení více, jádro to vesnice. Podle řeky jde vždy cesta. Nad řekou a silnicí zdvíhají se po obou stranách stráně. Nejníže jsou kamenitá políčka, rodící brambory, oves, žito, někde i kousek ječmene. Výše jsou tu a tam loučky, nejvýše je les. Před lety byly lesy vykáceny, a psával jsem o holých stráních. Roku 1904 zase jsem tím krajem cestoval a potěšil jsem se vida stráně osázeny. Ne všude, ale většinou V Uhrách, tak jak u nás, zákon nařizuje vykácené lesy opět osaditi. Až povyrostou, bude milo tím krajem cestovati.

Když z údolí vystoupíte nahoru, uvidíte jen hory, údolí, rokle, kotliny a žádných dědin. Tu tam je chalupa a při ní bídné políčko. Bloudíce horami přejdete čtyři pět mil a dědiny není. Příbytky lidské jsou tam dole, podle celé Kysuce, od jejího téměř vzniku až k ústí do Váhu, tam, co je město Žilina. Ovšem jsou také příbytky na stráních a nad Kysucí, někdy na stráních tak příkrých, že políčka nelze orati, nýbrž se kopou a hnůj vynáší se na ně v nůších. Říká se takovým poličkám kopanice neb i lazy, protože se na ně lazí (leze). Ó, lidé, lidé, na kopanicích je bída! Brambůrky jako hrášky, oves nízký a řiďoučký. Míra osevu dá dvě míry sklizně, někdy tři, když Pán Bůh dá. Ptejte se dráteníků, povědí vám, a vy potom porozumíte, proč lid prchá do světa.

Jdouce pořád po silnici s řekou Kysucí přijdeme z Vysoké do Turzovky, dále do Olešné a Podvysoké, do Staškova, Rakové, do městečka Čace. Čace (slovensky Čaca) je blízko Slezska, první slovenská stanice, když jedeme z Těšína na Slavensko. U Čace se Kysuce obrátí k jihu a jsou podle ní, vždy s nějakým přerušením, stále příbytky lidské. Kraji při řece Kysuci říká se Kysuce (číslo množné, ty Kysuce) nebo na Kysucích, a to je domovina dráteníkův. Oni říkají, že jsou od Trenčína, ale do Trenčína je z Čace daleko, asi tak jako z Tábora do Prahy nebo z Jihlavy do Brna. Jednou jsem viděl drátenický kraj s vysoké hory, totiž s Tatranského Kriváně, 1669 metrů vysokého, který vidíme dobře z nádraží ve Vrútkách. To byl pohled! Samá hora, samá hora. A přece v drátenickém kraji je poměrně více lidí než v jiných krajích a přes chudobu platí zdejší lid nejlépe daně.

Vraťme se opět k Jožkovi.

Když jsem byl r. 1897 ve Vysoké, šel jsem rovnou k hostinskému Polanskému. Je rodem z Frenštátu pod Radhoštěm, kteréž město bylo té doby mým působištěm, tož mě rád uviděl. Dozvěděl jsem se, že notáři (obecní tajemníci) mají uloženo dávati na mne pozor, nekonám-li panslavské (všeslovanské) rejdy. Zajímalo mne to, ale nebál jsem se; cestuji tiše a také nikdy, chodě po Slovensku, nebyl jsem od nikoho pronásledován, leda že konduktéři a kasíři na železnicích se surově zachovali. Jožko byl tentokráte doma; Polanský rád mi to oznámil věda, že jsem se před lety naň ptal. Ale to už nebyl Jožko, to byl pan Josef Hrnčiar, továrník v Moskvě…

Oddechněme si.

Z dráteníka továrník v matičce Moskvě!

Zkušený a podnikavý Hrnčiar spojil se s Ďurišem a zřídili si v Moskvě drátenickou dílnu. V Rusku mají odbyt zvláště samovary na vaření čaje. To vtipný Hrnčiar věděl a v tom byla jeho naděje. Oba, Hrnčiar i Ďuriš, byli po drátenicku poctiví, po drátenicku skromní a takovým lidem Bůh požehnává. R. 1897 měli už dílnu se 75 rozličnými stroji a pracovalo v ní 80 drátenických dělníkův, vesměs z Kysuc. Jejich plechové a drátenické zboží rozesílá se od Varšavy až k Omsku a po čínské hranice, od Astrachaně až po Archangelsk, v kterýchžto městech mají své filiálky. Oba tito dráteníci špatně čtou a nedostatečně píší, mají účetního z Rovného, též dráteníka, jemuž platili 500 rublů ročně. Roku 1897 měl každý z nich nahospodařeno 35 000 zl. čistých.

Tyto zprávy o Hrnčiarovi maje šel jsem k němu s velkou zvědavostí. Míval chaloupku v lesíku, na stráni nad Vysokou. Zbohatnuv vystavěl si tam zděný rozložitý dům a vedle něho kostelíček. Jeden rok je doma on a továrnu v Moskvě řídí Ďuriš, druhý rok si to zamění. Polanský šel se mnou a stojíme již před pěkným domem Hrnčiarovým. Vstoupíme. Pan Hrnčiar je muž vysoký, silný, je oděn městsky a má dvojitý zlatý řetěz. Pokoj jeho je čistý, na podlaze laciný koberec.

„Já vás znám, vlastně znal jsem vás, když jste s otcem svým, v létech šedesátých, chodil po kraji Táborském,“ řekl jsem srdečně.

Hrnčiar též srdečněji na mne pohlédl, ale celkem s klidem, s takovým klidem, jaký shledáváme u lidí, kteří mnoho zažili, kteří zkusili svět. To vida nepoddal jsem se zcela dojemným vzpomínkám na zlaté mládí. Ale přece jsem Hrnčiara vedl ve vzpomínkách z Tábora po silnici do Vopařan a do Bernardic, až i do svého rodiště, a on se rozpomenul i na mou matku, která jej a otce jeho vždy nasytila, rozpomenul se na několikeré housle na stěně visící, i na mne, kterýž jsem mu od stolu nesl svůj talíř polévky.

„Tak, tak, pamätám sa, pamätám,“ pravil srdečně a klidně vaře při tom čaj ve velkém ruském samovaru. Bylo to v jedné srpnové neděli ráno, žena jeho a syn byli v kostele. Polanský pospíchal dolů, aby se navrátil, než vyjdou lidé z kostela. A tak jsem s Hrnčiarem poseděl sám. Jeho životní filosofie jest nespouštět se Boha a usilovně pracovat. Skromně žít, pravil mi, to potom těší majetek, těší práce, těší život. Jak se pustíte v pití a hodování, už vás nic netěší. „Já jsem pořád dráteník, ačkoli mám peníze. Nejsou takoví všickni; dráteníci a všickni Slováci, když mají, tož hodují. Vy Češi též jste takoví, Rusové též. Je to chyba.“

Hrnčiar šel mne kousek doprovodit. Ubíral jsem se k Rovnému, největší drátenické dědině. Na jednom místě jsme se obrátili a já poznal Lysou Horu ve Slezsku, Smrk a Kněhyni na Moravě. Radhošť viděti odtud nebylo.

„Tamto je Rovné,“ ukázal mi Hrnčiar a rozloučil se se mnou krátce, klidně, přece srdečně.

„Buď s vámi Bůh,“ řekl a již se neobrátil. Ale já naň myslil celou cestou a od té doby často naň vzpomínám. Život jeho skýtá látku pro román. —

Šel jsem s kopce a brzy jsem byl na silnici, s řekou Rovňankou k Váhu se ubírající. Údolí je pěkné, ano krásné, protože stráně jsou zalesněny a pod lesy jsou svěží lučiny, pěkně doplňujíce krásu lesův. Po silnici spěchá lid k Rovnému do kostela, skoro jen ženy, a to ženy hezké a vkusně oděné. Mají sukně z jemného bílého plátna vzadu řásnaté, černou zástěru a tak širokou, že asi tři čtvrtiny sukně kryje, krátké soukenné kabátky, černé neb temněmodré, a to v létě bez rukávů, v zimě s rukávy. Ženy a dívky jdoucí vlídně pozdravují, jdu s nimi a rozmlouváme. Dívka slovenská je v lásce hned, třeba i o spaní s frajerem vypravuje, ale to je žert, ona je při tom ctnostná, ačli nějaký ten bozk (polibek) a přitulení za hřích nepokládáme.

Rovné v okolí kostela má tvářnost pěkného městečka. Říčka Rovňanka má tady břehy vyzděné, při ní je stromořadí akátův a kaštanův, a je tady i několik lavic na sedění. Kolem kostela je hřbitov se starými lipami, vedle je v jednom domě fara a škola. Z kostela vycházejí téměř samé ženy nesouce si svazky léčivých bylin. Je právě neděle a svátek na nebe vzetí Panny Marie, a tu si starostlivé gazdinky přinesly zeliny do kostela, aby jim je pan farář svěcenou vodou pokropil. V Rovném spadne s vás všecka tíha; není tu zjevné bídy, není nečistoty; lid je vzdělanější, údolí do rovna se tu rozšiřuje, je dosti úrodné a návrší jsou lesnatá. Z kostela šly nejvíce ženy, do hostince ponejvíce muži, dráteníci, vlastně sluší se říci: páni dráteníci. Někteří měli zlaté hodinky a zlaté řetězy, všickni byli po městsku oděni, pili pivo a víno — to vše vymáhá titul „pan“. Ale nejen to; někteří dráteníci mluvili německy, jiní francouzsky, za jedním stolem anglicky (ti se navrátili z Ameriky) a ještě jiní rusky. Jako v největším hotelu velkoměstském. Navrátili se z ciziny s penězi, s vybroušenějším chováním i se znalostí cizích řečí, jimiž se rádi před sourodáky zalesknou. Svým ženám přinášejí dráteníci cizí lesk, na př. deštníky i slunečníky, prsteny, řetízky a j. V tomto hostinci — u pana Buchcára — neviděl jsem člověka opilého a večer byl hostinec prázden. Milý dojem, milý…

Ale vystoupíme-li na stráně, hledí nám vstříc opět chudobné drátenické chalupy, jaké jsme poznali v Makově, na Vysoké, v Turzovce a j.

Z Rovného odjížděl jsem poštovním vozem do Bytče. Sedě chvilku na poště a rozmlouvaje s paní poštovní, rozhlížel jsem se po dopisech právě přišlých. Byly tu listy z Čech, z Německa, Švýcarska, Francie, Ameriky a Afriky.

Vím, že čtenář má pro mne důvěrnou otázku, jsou-li si totiž dráteničtí manželé, na dlouho od sebe odloučení, věrni?

Přeptával jsem se na to leckde a dostával jsem nestejnou odpověď. Polanský na Vysoké míní, že velmi malé procento věrnost poruší. Co jsem tak s ním o věci mluvil, vstoupil i se ženou zámožný dráteník, jenž byl nedávno z Pruska přišel. „Povedz, ženička moja, bol som dva roky v Prajskej, či veríš, že som na inú ženu nepomyslel?“ A žena se vším přesvědčením: „O to nemám najmenšiu starosť.“ — „Aj ja tebe verím, ženička moja.“ A tak mile si pohlédli do očí.

Jeden dráteník zdržoval se hodně let ve Frenštátě, v mém působišti. I jemu jsem dal onu důvěrnou otázku, a ten hned zdvihl tři prsty a přísahal, že byl od ženy sedm let pryč, ale že nehřešil. A hned mi také pověděl prostředek.

„Nemyslit na to, ani nepomyslit a je dobře,“ tak pravil dráteník a věru žádný filosof nedal by rady lepší.

Jiný dráteník, když jsem se ho otázal, jsou-li ženy doma mužům věrny, odpověděl: „Kdož tam ví? Židáci nám ženy svádějí.“ Mnohý dráteník přijde za několik let domů a ženu shlédnuv pozná její hřích a zoufalý běží zase do světa. Ovšem veliká většina žen je mužům věrna; říkávajíť manželům svým: „Veď (vždyť) som neprísahala ani kameňu ani stĺpu (sloupu), ale těbe (tobě).“ Muž je ve světě a žena s dětmi políčko obdělává, krávu pase, nuzně žije, na muže vzpomíná a modlí se za něj, aby mu dal Pánbůh zdraví a štěstí, aby ho nikdo neokradl a zbojníci nezabili.

Úcty hodna jest láska dráteníkův k rodné kopanici. Vlast skýtá jim jen samé strádání, ale oni v cizině stále na domov pamatují, teskní a s touhou navracejí se domů, až je zase bída z vlasti vyžene. Jest ku podivu, že i tento uhnětený lid tvoří krásné písně; z pravidla slýchávám tu zpěvy dvojhlasé.

V Turzovce zpívají:

V Zarieči zase takovouto:

Jedna píseň praví: „Tvoje děti po světě sa túlajú, bo výživy doma němajú“. V drátenickém kraji slyšíte pořekadla: Vrch robote a konec chleba. Počátek vody a konec chleba.

Pan Hrnčiar pověděl mi pověst o původu drátenictví. Žili totiž za dávných dob dva manželé velmi nesvorně, stále se jen „hryzli a korunovali“. I utekl muž od ženy zlé a ve světě uviděl, kterak člověk jakýsi drátuje hrnec. „To bych já také dovedl,“ pravil si, a zkusil a dovedl to, a když se tomu dobře naučil a hodně peněz zarobil, zatoužil velmi po domově, navrátil se a naučil své krajany drátovati. Potom i druzí chodili do světa a přinášeli peníze domů.

Jakoby to pravda byla, dráteníci doma nedrátují, i sobě neradi co popraví. Učeň jde s otcem nebo mistrem do světa a tam se teprv naučí drátovati.

Drátenické dědiny jsou: Rovné (3800 obyv.), Makov (2600 obyv.), Zákopčie (2600), Zárieč-Keblov (250), Svederník (370), Kotěšová, Nesluša, Čaca (městečko, 4600), Krásno (2300) a j. Za Váhem snad už jen Plevník, jinak z krajiny zavážské přicházejí sklenkáři.

Až k vám přijdou dráteníci a řeknou, že jsou od Trenčína, jmenujte jim jejich rodiska; budou zajisté překvapeni.

Kdybyste kdy do drátenického kraje cestovali, tedy jeďte z Těšína do Čace. Nebo putujte na Radhošť a odtud lze zcela pohodlně pěšky, horami a lesy, s laciným průvodcem, ku hranicím slovenským, a to buď k Turzovce nebo k Makovu.

A kdybyste potřebovali jakých poučení a rad z toho kraje, tedy se obraťte na p. Fr. Polanského, hostinského na Vysoké (Trenčanská stolice, Uhry) nebo na p. Buchcára, hostinského v Rovném (Trenč. stol., Uhry).