ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Putujte se mnou po slovenských školách.

Prvního slovenského učitele jsem poznal na silnici za hromádkou kamení. Měl vlasy dlouhé až na ramena, košili z režného plátna a na hlavě širák. V zimě učil a v létě tloukl kamení. Ovšem, to i ono jest kulturní práce. To bylo v kraji drátenickém, na cestě z Moravy do Turzovky, v srpnu r. 1885, kdy ponejprv noha moje na půdě slovenské stanula. Za hodinku dorazil jsem do Turzovky a tam při silnici na zděném domě byl nápis: Iskola. To se čte iškola, v kterémž znění je slovo to ovšem i srozumitelnější. Škola přede mnou, já učitel; vejdu tam, což se mi může zlého přihodit? Pan učitel oslovil mne maďarsky. „Neumím,“ řekl jsem mu. Spustil po německu. „Neumím,“ zase já. Tož promluvil slovensky. Byla to státní škola, pan učitel byl státním učitelem, jmenovaný ministrem vyučování, a v takové škole vane duch maďarské státní idey. Magyar állam eszme! Éljen a haza! Vstoupili jsme do třídy. Na stěně visela mapa, jakéž jsem nikdy na školní stěně neviděl. Bylo to království uherské, samojediné, bez zemí předlitavských, bez toho drahého nám čtyřúhelníku českého. Tenkráte jsem ještě nevěděl, že Maďarům, pánům Uher, nic po zemích předlitavských není, to že je jim cizozemskem. Že mapa byla maďarská, ač pro slovenské děti, netřeba dokládati. Ví-li čtenář, co to je Magyar Hradistya a Magyar Brod? To je, prosím, Uherské Hradiště a Uherský Brod; toho jsem se dověděl z této mapy. Tenkráte jsem byl nováček a nevěděl jsem, že Uhry už nejsou, že už r. 1844 úřední název Hungaria (Uhry) zaměněn byl názvem Magyarország (Maďarsko). A tak se ovšem Uherský Brod proměnil v Maďarský Brod.

Byly tedy první moje dojmy o slovenské škole velmi smutné. Nemohl jsem se vynadivit, že vláda uherská ani v tom případě, kde lid utíká z hladu do ciziny, nemá svědomí. Nepochybuji, že prostý stařec, jenž na silnici kamení tloukl a v zimě v bídné chaloupce učil děti číst, psát a počítat, více naučil a lépe vychovával, než podnapilý učitel státní, mluvící k dětem jazykem nesrozumitelným.

Jednou jsem si zašel do drátenického kraje přes Rožnov a Velké Karlovice, sedlem o něco jižnějším. Již v začátku knihy jsem se o této cestě zmínil, ale nepověděl jsem první svou příhodu. Překročiv hranice uviděl jsem děvče, ano páslo čtyři krávy. „Čí jsi, děvčátko, a komu paseš?“ „Já som učitelova, tady na Kopaniciach, a slúžim u ferštra. Tá biela kráva je naša a tie tri sú ferštrove. Preto že u ferstra slúžim, smiem pásť i našu krávu na myslivcovej lúke.“ Tak pěkně odpovědělo mi hovorné děvče. Vypravovalo ještě, že dříve krávu neměli, že ji mají teprv rok a že ji koupil bratr ze svého zárobku (výdělku).

„Kdo je tvoj brat a čím je?“

„On je v Prajskej a je drotárom.“

Otec této pasačky a mladého dráteníka je tedy učitelem. Kdysi tkal. Tkalcovina ho omrzela, tož byl sluhou ve studentském semináři. Nevydržel tam, odešel a „cestoval“ tři roky po Uhrách, až se dostal do Turzovky, kde na faře v kuchyni pěkně za almužnu poprosil. Pan farář jej oslovil a shledal, že chudobný host jeho je člověk světa zkušený a rozumný. „Tři takové chlapy bych potřeboval,“ řekl farář.

„Za pacholky?“ otázal se radostně vandrovník maje toulání světem už po krk. „Ne za pacholky, za učitele,“ odpověděl farář. Ve vandrovníku radost splaskla. V tom už pan farář předložil vandrovníku evangelium. „Čtěte!“ A vandrovník plynně četl a též napsal — s mnohými ovšem chybami — několik nadiktovaných vět ze svatého Písma a také i příklad početní rozřešil. „No, vidíte, umíte číst, psát a rátať, budete u nás učitelem. Dojděte si domů pro svědectvo, že jste katolík a zachovalý člověk.“ Zkouška hotova, z vandrovníka je pan učitel.

Co píši, vím z úst dotčeného učitele, jenž mě častěji ve Frenštátě pod Rodhoštěm navštívil. Přinášíval mi předpisy a kresby žákův, nikoli špatné, a říkával, že nejednou rodiče vzali dítě ze školy státní a zavedli do školy k němu, aby je naučil slovensky číst a psát. V dřevěné chaloupce bez komínu je jedna jizba s malými okénky, v té pan učitel s rodinou bydlí a u něho shromažďuje se v zimě přes padesát dětí a tam sedíce na lávkách a na zemi čtou a píší slovensky, rátají, z biblie učí se Boha znát…

Obrázek pro naše oči smutný, ale pravím vám, že je mi tato škola milejší než škola státní v pěkné zděné budově s učitelem diplomovaným. Čistě slovenské školy jsou jedině ty, ve kterých učí tkalci, krejčí, chalupníci a p. Učitelé maďarsky neumějí, tož nemaďarisují. Ale neřekli byste, že i do takovýchto škol vtírá se maďarština. I drátenický pan učitel, jejž jsem právě čtenářům představil, vyplňuje formuláře maďarské, podpisuje se maďarským pravopisem, říká si János (čti: Jánoš) a kde jaké maďarské slovíčko ví, pochlubí se jím. Zkoušel kolikrát učit maďarštině, ale omrzelo jej to. Ale v červnu r. 1902 vyšlo nařízení, kladoucí znovu důraz na maďarštinu, ukládající, aby se i na církevních školách učilo aspoň 18 hodin po maďarsku, a tak milý pan učitel znovu se chopil maďarské knížky a na stará kolena trápí se státní řečí a souží jí drátenická ubožátka.

Putujme zase kousek dále.

V Rovném, velké to drátenické dědině, je vedle fary škola a v ní tři vzdělaní učitelé, muži řádní. Jeden je národně uvědomělý, hovorný; druhý vážný člověk, ale národně vlažný, opatrný. Když jsme mluvili o věcech národních, tento druhý sklopil oči, ani slova nepromluvil; nečte nic slovenského. Když jsem ho navštívil, zahrál mi na klavír: Já jsem v Čechách narozený. „Zahrajte nějakou národní z tohoto kraje,“ požádal jsem ho. I zavřel nejprve okno a teprv zahrál. Což kdyby ho uslyšel notár (obecní tajemník) a pověděl to služnému, na němž je takto církevní učitel nezávislý. „Děti, vy jste Slováci, milujte svůj národ!“ tak, myslím, nepromluví k dětem slovenským žádný učitel. Byl by výrok takový i proti zákonu, neboť zákon uznává v Uhrách toliko jeden národ a Slováci jsou dle zákona toliko národností, nikoli národem. „Milujte lid!“ to může říci a mnozí také řeknou, ale pěstovati zvláštní národní sebevědomí slovenské, to je vlastizrada. Teplý dech národní na děti slovenské plným přirozeným proudem nezavane; jen tak úkradkem podají zrnéčko národní, a to jen ti nejlepší. Onen vlažný učitel v Rovném jistě pěstuje vlastenectví ve smyslu maďarském.

Překročme Váh.

Za Bytčí, jihozápadně od Žiliny, jsou překrásné skály Súlovské. V Súlově navštívil jsem evangelického učitele K., stařičký otec jeho byl tam farářem. Ve škole není žádné mapy, žádného obrázku ani počitadla, žádné knižnice. Rozvrh je slovenský a pan učitel tvrdí, že na církevních (konfesijních) školách každý učitel může takový rozvrh vyvěsit; má-li rozvrh maďarský, že je to slabošská ochota k maďarisaci. Školáci platí 20 krejcarů zápisného a 80 kr. školního platu, jejž si učitel sám musí vymáhati; někteří rodiče zůstávají mu dlužni až i sedm let, někteří si to jdou na učitelovo pole odrobiť.^[51] Všeho příjmu, na penězích i plodinách, má učitel tak na 300 zl. Děti přicházejí do školy otrhané (mnohé vůbec do školy nemohou, nemajíce ani hadrů, do nichž by se oděly). Mnoho dětí má bolavé oči. Mají tu v příbytcích zhusta ještě ohniska místo kamen, a to se dýmí po celé jizbě, z čehož se oči zapalují. Duše dětí, do školy přicházejících, je skoro prázdna. Ve škole učí se jen hlavním předmětům; přírodopisu, fysice a p. se nevyučuje. Na konfesijních školách zaberou mnoho času předměty náboženské. Věnuje se jim každodenně první hodina a vyučuje jim učitel; jednou je katechismus, po druhé bible, po třetí evangelium, po čtvrté písně, po páté modlitbičky. Farář, ať katolický neb evangelický, je představeným učitelovým. Ze Súlova šel jsem k jihu, do kraje, z něhož pocházejí známí nám sklenkáři. Zeptejte se jich, odkud jsou, a řeknou vám, že od Beluše. Tam kdesi zašel jsem jednou na faru. Pokoje byly zotvírány, ale nikdo v nich. Šel jsem tedy na dvůr, kde jsem v kolně uviděl člověka dřevo rúbať. „Jano, kde je pán farár?“ zeptal jsem se. Rubár pozdvihl ke mně oči, ale neodpověděv rúbal dále. Snad se nejmenuje Jano, zavolám jinak, pomyslil jsem si. „No, paholku, povedz mi predsa, kde sú pán veľkomožný?“ Rubár se vzpřímil a uraženě odpověděl: „Nech si to dobre zapamätajú, ja nie som paholok, ja som pán učiteľ!“ — „Pán učiteľ, taak —, nuž, odpusťte, pane bratre, ja som tiež pán učiteľ,“ — i couval jsem zpět a už nikam se neohlédaje spěchal jsem z fary pryč.^[52]

Někteří kněží opravdu si přejí učitele hodně nevzdělaného, kterýž je potom pánu svému poníženým služebníkem, dohlédaje mu na pole, k dobytku, ano i dřeva narúbe. Kdysi redaktor Salva tvrdil v Domu a Škole naproti jistému katechetovi, že je učitele nedůstojno, aby zvonil. I dostal za to od katolických kněží mnohé poučení. Nebožtík farář Tomkuljak, takto muž vzdělaný a demokratický, psal Salvovi, že jeho učitel smetá v kostele pavučiny a jemu že obléká kabát, a že to činí rád věda, že tím slouží Bohu a služebníku Páně. Je to karakteristická drobnůstka, kterou nechci nikoho uraziti, zvláště pak nemám úmyslu dotknout se památky zesnulého národovce.

Jednou jsem přišel, také ještě ve stolici Trenčanské, do školy, dopoledne, když se pan učitel chystal na pohřeb. Vida jeho rozpaky pravil jsem: „Nic nedělá, já půjdu s vámi; kdysi jsem též chodil na pohřby, ještě i pohřební latinu umím.“ Šli jsme. Byl jsem rád, že uvidím pohřební obyčeje. Cestou mi pan bratr vypravoval, kterak v tom kraji umírajícího člověka položí na podlahu na slámu nebo na čečinu (chvojí), aby lehčeji zemřel. Když ducha vypustí, „vyplácajú“ ho. „Ja ťa vyplácam, synu môj z tvojho majetku,“ říká otec a tiskne mu do dlaně krejcar nebo dva. Někde říkají, že dávají mrtvému krejcar na převoz. K mrtvému chodí se lidé z blízka i z dálky modlit. Jeden z domácích chodí s krčahem (džbánkem) neb flaší pro pálené a modlícím nalévá deci (decilitr) nebo dva. Lidé pláčí, modlí se a popíjejí. Pálené musí být při všem. Je-li mrtvý daleko od kostela, pozvou na odber^[53] vedomkyni. Ta se modlí z knížky nebo zpívá, ať je co je. Tentokrát přišel na odobierku kněz, učitel a já s ním. Učitel zpíval a já, třeba písně neznaje, statečně mu sekundoval. Což pak nedovede český muzikant. Lid se k nám připojil a zpívali jsme jako na kůře. Potom pan učitel přečítal verše, jimiž zemřelý syn loučí se s rodiči, přáteli, všem děkuje a všecky odprošuje. Při tom ženy velmi plakaly. Patří k slovenským obyčejům na pohřbech plakati přes míru a truchlivé řeči, někdy naučené, nad mrtvým míti. Po verších jsme zase zpívali a pan farář se pomodlil. Potom vynesli rakev z jizby a třikrát jí mírně udeřili o práh, aby nebožtík nepřišel pokoušet. Když vyšli s rakví z domu, žena jedna vylila za ní putnu vody, aby Bůh nebožtíka tak očistil, jako ta voda očisťuje. A hned také přibili na rám každého okna kolečko z červeného sukna, jako krejcar veliké, aniž uměli obyčej ten odůvodnit, leda tím, že tak dělali staří. Když přijdou s pohřbu, červená kolečka strhnou.

Čtenář poznal již různé školy a různé učitele. Celkový dojem je smutný. I zavedu jej nyní k Riznerovi, aby pookřál. V jižní Trenčanské, za horou Javořinou, je v údolíčku teplém a úrodném Zemanské Podhradí. Tam je učitelem Ludevít Rizner, spisovatel. Jeho knižnice čítá na 6000 svazků. Najdeš tu přes 50 ročníků Katolických Novin, Štúrovy Slovenské Noviny, Palkovičův Týdenník, Bernolákův Slovár, všecky spisy Kollárovy a Hollého atd. Rizner pracuje o Rukověti slovenské literatury, již, tak doufám, vydá Česká Akademie. Rukopis obsahuje přes 500 archů. Najdeš tu životopisná data všech slovenských spisovatelův, jejich pseudonymy a značky, všecky jejich knihy, články a článečky po časopisech rozptýlené. Jsou tu též životopisná data českých a jiných spisovatelův, Slovenskem se obírajících. Chtěl-li bys na př. studovati životopis Kollárův neb jeho činnost, Riznerova Rukověť poradí ti až sto pramenův, a to slovenských, českých, ruských, polských, srbských, německých a maďarských. I to tu najdeš, kde co o Slovensku napsáno jest. Bude tedy kniha pro každého, kdo bude chtít Slovensko studovati, bude pro redakce, kde narychlo potřebují vyhledati různé prameny, ale bude zvláště pro literárního historika. Maďaři by nejraději smetli slovenskou literaturu s povrchu země: tu je kniha, která ti poví téměř do článečku, kolik literatury slovenské a o Slovensku jest a kde ji máš hledati.

Rizner učí ve dvou třídách, z jedné jizby chodí do druhé. To je učitel evangelický. V čítankách pro evangelické školy jsou pěkné články o Husovi, o Českých bratřích, o Komenském… Až ti srdce zaplesá. Vyučování začíná českým otčenášem. Otče náš, jenž jsi na nebesích… A všecky modlitby a všecky nábožné písně jsou české.

V Riznerově škole by se člověk rozradoval, kdyby nevzpomněl, že i tento národní učitel slovenský musí aspoň 18 hodin týdně slovenské děti maďarisovat. Je-li vyučování 24 — 28 hodin týdně, zbývá na slovenské vyučování 6 — 10 hodin.

Od Riznera není daleko do Bzinec; Bzince jsou již v Nitranské stolici. V Bzinecké škole mají — poetku. Je to slečna Ludmila Riznerová, dcera učitelova, neť Ludevíta Riznera, jež si po Javořině dala jméno Podjavorinská.

V Nitranské stolici navštivme slovenské město v sousedství Moravy. Tam je, rozumí se, škola státní. Vyhledejme si státního učitele, vklouzněme do jeho příbytku, aby nás, „panslávy“, nikdo neviděl a přísahejme mu, že ho nevyzradíme: potom promluví s námi pravdivě. Já jsem se jen protekcí dostal k státnímu učiteli.

„Povězte mi, pane bratře, jak velké procento státních učitelův na Slovensku slovensky cítí?“

„Na prstech je možno spočítat.“

„A kolik jich veřejně národní přesvědčení slovenské projevuje?“

„Takového vůbec není.“

„S kým si přece porozprávíte slovensky?“

„Jen s osvědčeným Slovákem, který též ví, že mne nesmí vyzradit; k nejlepšímu příteli, je-li to slovenský národovec, na veřejném místě se nepřihlásím. Politické smýšlení vpisuje se do kvalifikace.“

Potom dále vypravoval mi, že většina státních učitelův učí tak zv. direktním (přímým) způsobem, t. j. rovnou hned maďarsky, bez použití jazyka mateřského. Jen někteří vypomáhají si slovenštinou, není-li ředitel neb inspektor příliš přísný.

„Přikazuje se žákům, aby mluvili maďarsky před vyučováním a na ulici?“

„Ano, přikazuje se jim rozprávět maďarsky i s rodiči. V kostele děti zpívají a modlí se maďarsky. Učitele pozdravují: alászolgája a kněží: dičirtešik a Jezuš Kristuš.“

„Jak bývají děti trestány, promluví-li přece slovensky?“

„Prašivé ovce slovenské, buta tót (hloupý Slovák) a p. jim učitel vynadá i nafackuje jim. Jednou si chlapec přinesl do školy slovenský slabikář a učitel mu jej hodil do kamen.“

„Povězte spravedlivě, naučí se slovenské děti ve státní škole tolik maďarsky, aby dovedly správně něco napsati, na př. krátký dopis?“

„Tolik se nenaučí; úřednímu stylu maďarskému vůbec nerozumějí, často mu nerozumějí ani žáci na gymnasiu. Jen ty děti, co chodily do óvod (opatroven), rozprávějí dost dobře, když vyjdou ze šesté třídy lidové školy.“

„Rozumějí-li děti maďarské knize?“

„Málo; berou si knihy z knižnice, ale nečtou jich.“

„Kterým jazykem vyučuje se na vaší státní škole náboženství?“

V I. a II. třídě slovenským, tu mají děti slovenský katechismus, v ostatních třídách maďarsky. Mnoho závisí od katechety a faráře; někde už v I. třídě učí se i náboženství po maďarsku. Kněží jsou slabí, mnoho je lakomých, ničemných, nevzdělaných, po hodnostech toužících, kterýmž je jedno, kdyby se děti i čínsky modlily, jen když oni mají z toho prospěch.“

Rozmluva byla u konce. Pan bratr vyprovodil mne k vratům a tu ještě jednou důtklivě mne požádal, abych ho nevyzradil, že by mohl býti zbaven chleba. V tom se kdosi mihl kolem vrat; pan bratr rázem začal mluvit maďarsky a s pozdravem „alászolgája“! ode mne odskočil. —

Jižně od Nitry navštívil jsem školu evangelickou, kde byl kněz a učitel v jedné osobě. To shledáváme na Slovensku častěji, ovšem jen u evangelíkův. V obci je totiž evangelíků málo, rádi by měli kněze i učitele, ale na oba platit nestačujíce spojí oba úřady v jedno. Pan farář se honem připravuje ke zkouškám učitelským, získá si diplom a má potom dvojí způsobilost. Když je ve společnosti učitelů a ti šinfují na kněze, tož prý šinfuje též. Je více učitelem než knězem, neboť s úřadem učitelským má více práce. Maličký domek je farou i školou. Farářův byt má podlahu dřevěnou, ale školní jizbička — malá, jen pro dvacet žákův — je vydlážděna cihlami; vždyť i to je mnoho, neboť jiné chudobné školy mají podlahy hlínou vybité.

V téže dědině na slovenské katolické škole je učitelem Maďar, který do dědiny přišed neuměl slova slovenského. Nikdo na něm nežádá znalost slovenštiny, na tu se nezeptají žádného úředníka. Kdo umí maďarsky, může býti učitelem a úředníkem po celých Uhrách. Toužil jsem velmi s takovýmto učitelem si porozprávěti. Už prý slovensky umí, nuž tedy k němu. Uvítal mne srdečně a srdečně se mnou rozmlouval. Začal s tím, jaké je to somárstvo (oslovství) dáti Maďara za učitele dětem slovenským. „To sú somári,“ stále s trpkostí opakoval.

„A co soudíte o tak zvaném direktním způsobu vyučovacím?“ otázal jsem se ho.

„To je somárstvo, pane bratře; vždyť děti těžko chápají, když jim to vykládám jejich řečí mateřskou; jak mohou co pochopit, když řeči nerozumějí!“

„Věru tak, pane bratře,“ přisvědčil jsem. A pan bratr potom vypravoval, jak se pustil do slovenštiny, vida nezbytným, aby učitel slovenských dětí uměl slovensky. Naučiv se učí více slovensky než maďarsky a nikoho se nebojí. „Veď (vždyť) som učiteľ a nie somár: slovenské děti musím predsa učiť slovensky,“ znovu opakoval hledě na mne, jestli tuto přirozenou zásadu pochopuji.

„Já pochopuji, pane bratře, ale měl byste to říci pánům ministrům a inspektorům,“ řekl jsem.

„Ale prosím vás, to jsou somári; ti nic nemyslí a nerobí. Tak je dát do slovenské dědiny, aby to zkusili: potom by se buďto zbláznili anebo by zmoudřeli. To musí člověk zkusit jako já, potom jinak myslí a jedná.“

„Pane bratře, vy byste měl být předsedou uherského ministerstva, za pár let byl by z Uher ráj.“ Pan bratr se rozesmál a pravil, že by věru takové somárstvo nerobil, aby chtěl ze Slovákův nadělati Maďary. Nechť je každý, čím je, jak jej Bůh stvořil. Potom mne pan učitel doprovázel do školy evangelické a nebál se slovensky mluvit jako onen učitel ze školy státní. Potkaly nás děti a pozdravily: „Jó napot kivánok“ (dobrý den), nač já žertem jejich maďarštinu poslovenštil: Jano pod Kriváňom. Pan učitel se rozesmál a já rovněž byl rozveselen z ustavičného učitelova úsudku: „To je somárstvo, to sú somári.“

Maďarští učitelé slovenských dětí tak netrápí jako odrodilí učitelé slovenští. Maďarský učitel se nebojí, že ho inspektor bude podezřívati z panslavismu, když k dětem nebo k lidu mluví slovensky. Inu, je věc jistá, že pomaďařování provádějí hlavně Slováci, Slováci odrodilí neb úplatní, po lepších místech toužící. Od Maďarů vychází povel, oni jsou prvními vinníky, ale smělý, surový rozmach maďarisace je umožňován měkkostí, poddajností slovenskou. Slovákům je potřebí trochy českého vzdoru, tvrdých českých lebek. —

Pokročme do stolice Prešpurské, do měst nám už známých, do Modry a do Pezinku.

V Modře je mezi učiteli veselo. Dostávají ke služnému 11 sáhů dříví ročně, tak že jim ještě zbude; dokud se dařilo, dostávali 30-40 okovů vína^[54] darem. Hoj, dům, pole a peníze má jeden modřanský učitel. V Modře dobře. Na cestě z Modry do Pezinku je Trlinek. V Modře je evangelická církev matka, v Trlinku církev dcera (filia); tato druhá je vždy oukropeček. Pan učitel v Trlinku dostává 150 zl. od církve matky, od církve dcery jen 30 zl. a školní plat od 25 žáků po 2 zl. Potom dostává deset prešpurských měr rži, ale on, maje šest dětí, potřeboval by 25 měr; dále ještě 4 okovy vína (což to je proti bratrům modřanským!), sáh dříví, 31 jitra pozemku. Pole si musí sám obrábět. Syn K. učil se obuvníkem, řemeslo mu šlo tak dobře, že mu mistr svěřoval i boty vojenského kapitána klinkovať, ale cosi vyvedl — takto větší chyba byla na straně mistrově — a byl za to osm měsíců před vyučenou propuštěn. Pan učitel nevidí na pravé oko sedmnáct let docela nic a na levé málo; smutno jest jeho nářky poslouchati.

V Pezinku se zase zotavíte. Tam je výborný učitel Jan Zigmundík, spisovatel a vynálezce zvláštního telluria, dobrého a laciného. Rizner evangelík, Zigmundík katolík. Přiřaďme k nim Řehoře Urama z Mikuláše, tož máme trojici nejlepších učitelů slovenských, zcela se podobajících i nejlepším učitelům českým.

Kdysi jsem dal Zigmundíkovi otázku, jak se má? „Hm —, já, Slovák, učím německé děti po maďarsku; rozeberte si to — tak se mám.“ Prosím i čtenáře, aby si to rozebral. —

Nyní budeme jen tak lítat, aby se článek o školách příliš neroztáhl.

Turčanská stolice je pokročilejší a také školy má lepší. V Martině je evangelická škola v budově bývalého slovenského nižšího gymnasia. Je to rozložitá přízemní budova, nízká, pod šindelem; u nás v takových budovách gymnasia nebývají, ale i ta byla dobrá a tisíckrát žel, že už tam gymnasia není. Strašný život! Národ si za své peníze zřídí školu, zcela dle zákona, a zpupník ministerský kopne do ní a je po škole. A na blízku stála Matice, též to majetek chudobného národa, zpupník škrtne pérem a je po Matici.

Pana učitele v Mošovcích, v rodišti Kollárově, už jsme trošku poznali. Je to Zgúth. Výborně učí, rozšiřuje knihy a též píše. Z gymnasia byl vyloučen pro — panslavismus, což je čestné znamení. Ve slovenských školách hříšně se slovenština zanedbává; když přijde na rozvrhu slovenská řeč, tož se na většině škol čte. Pravopis, mluvnice a sloh jsou na přečetných školách slovenských předměty neznámé. U Zgútha jsem viděl sešitky žáčkův pěkně pravopisně napsané. „Učíte-li také národním písním?“ „Učím, ale jen pět do roka, více se bojím.“ I do církevních škol dochází státní inspektor, jenž má tu právo přihlédati toliko k tomu, jak se vyučuje státní řeči a vyhovuje-li škola zdravotním podmínkám, ale on si své právo rozšíří: dává dobrý pozor, nezahnízdil-li se do školy — panslavismus. Kdyby vypátral, že se učí též písním národním, a řekne-li mu učitel: „jen pět,“ nebude snad zle. I na školách nejlepších učí se dějepisu a zeměpisu řečí maďarskou a v duchu — vizte školské čítanky — maďarském. Názorné vyučování v první třídě, jímž u nás učíme mluvit, děje se též v jazyku maďarském. U těch nejlepších učitelů je míchanina slovenského s maďarským. Stol, maď. asztal, kniha — könyv. A v mluvnici se takto mluví: Hora je podstatné jméno — fönev; velká je přídavné jméno — melléknév.

Navštívil jsem mnoho škol, zápiskův mám plné sešitky, v paměti také hodně, ale článek se rozšiřuje a já mám kromě škol ještě mnoho povědět. Přeskočíme mnohé stolice. Z Liptovské zachyťme súbeh^[55] na kántorsko-učiteľskú stanicu mladšej školy cirkve evanjelickej a. v.^[56] vo Važci.^[57] Povinnosti: vyučovať dietky III. a IV. triedy (roz. oddělení čili 3. a 4. škol. rok) a konať každý druhý týždeň kántorské funkcie. Dôchodky: byt, gazdovské stavy (roz. hospodářská stavení), pivnica (sklep), zahrádka, 345 K 20 h v hotovosti, 25 prešporských meríc jačmeňa, 25 starých centov slamy, 25 starých centov sena, 50 centov zemiakov, 25 funtov sýra, 1 urb. sessie pašienky (pastviska), štoly, kantária, sabatálie, 3 offery, oblácie, zápisné, sviatočné, ohrev a quinquenálky. Spolu 1100 korún. Prosbopisy svedectvami opatrené prijme do dňa 4. novembra 1900 evanjelický farský úrad do Važci (Liptó-Vazsec).

Vesničtí učitelé mají obyčejně hospodářstvíčko a mají také dosti času k němu dohlédnouti; podle zákona jsou v městech a v městečkách prázdniny dvojměsíční, na vesnicích čtyřměsíční, ale ve skutečnosti trvají vesnické prázdniny pět i šest měsícův i více, od začátku sněhu do konce sněhu.

Jako kdysi u nás, tak na Slovensku dosud jsou učitelé církevní, evangeličtí i katoličtí, podrobeni veřejné zkoušce čili prúbě. Místní školní stolice (rada), jíž předsedá farář, vybere ze žadatelů terno a pozve je na prúbu. Ta je v kostele. Žadatelé organují (hrají na varhany) jeden po druhém, zpívají, potom s kancle (kazatelny) káží na citát z písma, jejž jim byl před tím farář určil, a naposled katechisují mládež. Potom je volba, jíž se účastní každý dospělý mužský člen církve. Zvolený bývá pak za krátký čas slavnostně uveden v úřad, asi jako u nás farář.

Prúba katolického učitele spočívá ve hře na varhany a ve zpěvu, o ustanovení jeho rozhoduje zpravidla sám farář. —

Čím dále na východ, tím hůře. V Němcovicích, za Prešovem v Šarišské stolici, chtěl evangelický farář Maliarik zavésti do školy slovenštinu. Farnost má právo vyučovací jazyk ve škole sama si ustanovit. Církevníci radostí plesali. Ale učitel Dzúrik odporoval, že nikdy slovensky učit nebude, a že není toho pána, který by mu to rozkázal. Farář mu praví, odpírá-li usnesení církve (farnosti), že tato má právo odepříti mu plat. Ale učitel křičí, zuří, krobianí faráři i škol. stolici, ano i bitkou vyhrožuje. Velká vřava, ale maďarština zvítězila. Odrodilý učitel ví, že v Uhrách zákony nic neplatí, on ví, že má za sebou celý maďarský stát, nebojí se. I hůl a revolver vezme na občany, také oni jej, diplomovaného učitele, do syta zbijí. Jiný kraj, jiné obyčeje.

A ještě učiňme malý skok na východ, do Maťašky, už při samé hranici Šarišské stolice. Tu jsou Rusi, náboženstvím sjednocení,^[58] mluví slovensky. Učitelem je murár (zedník), největší opilec v dědině. Takto člověk zkušený, bylť v Rusku a Americe, proto si ho udělali učitelem. Děti jdou do školy až po Novém roce. Učitel mluví ve škole slovensky, učí kyrillici i latince. V kyrillici čtou modlitby a písně, latinkou píší, aby dovedli napsati z Ameriky psaní. Když jdou děti do školy, nesou pod paží dvě tři louče, aby bylo čím zakúriť (zatopit). Ze starých lidí neumí nikdo číst a psát, ani rychtář. Ale děti už čtou, píší i počítají. Ó, šťastný muráre, zakladateli osvěty v šarišské dědině!

*

Škole obecné říkají na Slovensku ľudová nebo pospolitá (obyčejná). Jsouť pak školy obecné: 1. církevní čili konfesijní, 2. státní, 3. obecní (obcí vydržované). Konfesijní se zase dělí na katolické (jichž je asi 2014) a evangelické augšpurského vyznání (596), evangelické helvetské (351), řeckokatolické (410), židovské (117). Státních škol je 342, obcí vydržovaných 190. Všech dohromady 4089. Z těch bylo vyučováno jazykem slovenským v 519, ruským v 35, slovenským a maďarským v 1189, ruským a maďarským v 192, maďarským v 2076 (v celé polovici škol!), německým a maďarským v 170.

Všech učitelů a učitelek na Slovensku bylo roku 1899 5809, z těch 946 (čili 15 proc.) nediplomovaných (nezkoušených). Z nediplomovaných asi 500 neumí maďarsky docela nic, a tak jedině jejich školy jsou čistě slovenské.

Nejlepší prospěch — pokud se týká škol církevních — je na školách evangelických, menší na katolických, nejmenší na uniatských. V tom poměru je také vzdělání lidu. Na státních školách děti slovenské prospívají nedostatečně a mravně pustnou; vyzkoušel jsem si slovenské děti ze státních škol a přesvědčil se, že neumějí na př. násobilky, že neznají světových stran, že neznají hodin. Umějí slovensky mluvit (roz. z domova), ale neumějí slovensky číst a psát; umějí maďarsky číst, neumějí maďarsky mluvit. Vidíš-li běžet ze školy děti zdivočile, věz, že jdou ze školy státní. Co je svět světem, srdce dětské zušlechťovalo se vždy jen jazykem mateřským.

Na Slovensku jsou ponejvíce školy jednotřídní; jeli dědina rozsáhlá, raději zřídí dvě tři školy jednotřídní (aby děti neměly daleko), než jednu dvoj třídní neb troj třídní.

Mechanické učení z paměti je těžkou nemocí slovenských škol; také názor Komenského nedochází platnosti.

R. 1900 umělo v Uhrách čísti a psáti toliko 49,4 proc; Slováci při všem útisku stojí nad tímto průměrem.