ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jsem z kraje Táborského. Za mého dětství přišel k nám jednou v zimě starý, vlasatý dráteník s chlapcem asi osmiletým, o rok starším, než jsem byl já. Otec i chlapec vypravovali, jaká byla u nich bída v uplynulém roce. Mínili rok 1866, ve kterémž jsme měli válku s Pruskem. V čas války dráteníci do světa za výdělkem nešli a měli velkou nouzi, nebylo co jíst.

„A co jste jedli?“ ptali jsme se jich.

Starý i mladý vypravovali, jak na lukách kde jaký kmín ze země vytahovali a kořínky pojídali. Na neštěstí toho roku nebylo hub. Nyní železnice přiváží lacinou kukuřici, tenkráte železnice do jejich kraje nejezdila.

„A co ještě jste jedli?“ vyzvídali jsme.

Žali mladé kopřivy a vařili z nich bryji (kaši). Také mlieč (mléčí) skýtá listí, jež chuďasi vařili a s roztřepkou jedli. Otec i synek měli z takové stravy ruce a nohy zapuchlé a byli tak slabí, že nemohli na kopec vylézti.

Od té doby přicházeli k nám pravidelně každé zimy. Vždycky jsme od nich něco vyzvěděli.

„Povídejte nám, jak se vypravujete do světa a jak se doma rozloučíte.“

První starostí dráteníka je připravit si kapsu (kabelu) a do ní náčiní, jež jest: nožnice (nůžky), kladívko, babka, pajka (litkulba), sekyrka, přídržka, kleště na drátování a kleště k výrobě plechových výrobků, přetínka, láhvička na kyselinu solnou a salmiak.

Všecko nám dráteník po lavici rozkládal. Jak se co jmenuje, zapomněli jsme hned, ale já se tomu zase naučil v pozdějších dobách. Drát a plech kupují dráteníci ve světě. Přes rameno mají řemen, zdobený gombíky (knoflíky), a obyčejně jest na něm též křížek a Panna Maria. Řemen má na obou koncích háky, na háky zavěsí se kabela a výrobky. Celou továrnu nosí dráteník s sebou. Umí-li číst, béře si knížky (modlitby), neumí-li, vezme si pátričky (růženec). Bez knížek nebo pátriček sotva některého dráteníka najdete; modlitby a růženec jsou jeho útočiště v trudné cizině.

V podvečer rozloučí se dráteník se sousedy a příbuznými, Pánu Bohu je poroučí, oni zase jemu šťastlivou cestu přejí a aby se zase zdráv domů navrátil a v cizině na ně nezabúdal.

Ráno nastane loučení s rodinou.

Starý Ondřej a chlapec Jožko stoupli si do prostřed jizby. Máma smetla kolem nich smetí. Potom vzala léčivé zeliny, namočila je do svěcené vody a oba pokropila. Mladší děti přiskočily k otci, on vybozkává jedno po druhém, poroučí jim matku poslouchati, udělá každému tři křížky a s Pánembohem jde do světa, neví kam, kamsi na Moravu a do Čech. Ani Ondřej ani Jožko zpět se neobrátí, aby za domovem netesknili. Máma jde za nimi; pláče a modlí se, jde hodný kus, až na moravskou hranici, kde se jí muž i dítě brzy v lese ztratí. „S Pánembohem!“ volá opuštěná žena a matka do lesa a se vzdechy a pláčem spěchá domů.

Když starý Ondřej vypravoval příhody z cest, bylo to pěkné jako pohádky. Spávali s Jožkou v chlévích na slámě a často se jim přihodilo, že když ráno procitli, dlouhé vlasy jejich byly přimrzlé k mokré dlažce. Jednou spali ve stodole. Když se Ondřej probudil, shledal, že mu někdo pytlík s penězi uřízl. Půl osmé zlatky tam bylo, velké to peníze, zárobek za celý měsíc. Plakal Ondřej, plakal Jožko. Věděli, že to urobil mrzký pacholek, ale báli se to vyslovit, aby je nezabil. Modlili se a Bůh jim zase pomohl; za čtyři neděle potom vydělali celou desítku.

Ondřej chodil k nám jako domů. Jinde říkával, že je od Trenčína, ale nám pravil, že je z Vysoké, to že je dědina v horách, že chodí domů přes Rožnov, a Vysoká že je blízko moravských hranic. Já již jsem uměl rozhlížeti se po mapě a hledal jsem Trenčín a Rožnov a všeliká města na Moravě a v Čechách, kterými Ondřej s Jožkou cestovali. Pravili, že u Králové Hradce je lid dobrý; dá zadarmo přespati, dá pojísti a nestrhuje. Také kol Prahy, ó jé! tam je lid dobrý. I u Písku a Tábora je dobrý lid, ale již ne tak zámožný. Znají jen jeden zlý národ, a to je národ Hanácký! Jožko hned dokládá, kterak na Hané jim jednou hospodář ukázal oknem knedlík na vidličce. „Žral bes, ale nedám,“ pravil. A v hospodě jim řekli: „Nemáš-li peněz, do hospody nelez.“ Otevřeli dvéře a vyhnali je. Ó jé! zlý je ten národ Hanácký.

Nemíním úsudkem dráteníkův Hanáky uraziti. Přece soudím, že kde je blahobyt, je méně soucitu s trpícími.

Ondřej s Jožkou šli od vesnice k vesnici, od města k městu. Jedli ponejvíce jen chléb; někdy si koupili slaninu nebo sádlo, nebo slanečka, nebo tvarůžek. Rádi vypili skleničku pálenky; Jožko také pil, starý jej tomu naučil. Teplou polévku měli, jen když se někdo slitoval. Nikdy nežebrali, ale dal-li jim kdo sám od sebe něco, přijali rádi a děkovali dárci i Pánu Bohu dobrotivému. Měli jen po jedné košili. Už doma si ji vymastili dobře špekem a vytřeli rtutí, aby se jim do ní neusadil hmyz. Uléhali oblečení a ráno vstavše umyli se zhruba nebo nic a šli zase dál, do dědiny sousední, do té neb oné, vše jedno, často se ani nezeptali, jak se dědina jmenuje. Za půl roku dolehla na ně tesknota. Zatoužili po matce, po Vysoké, po stráních a řekli si, že půjdou domů. Šli, odkud slunce vychází, z Čech na Moravu, čím dál rychleji, 14 — 16 hodin denně, až konečně zahlédli Radhošť, a když se na úpatí Radhoště nasnídáš, jsi-li dobrý chodec, jsi na oběd v drátenické dědině. Když Pánbůh přál štěstí, přinesli za půl roku čistých padesát zlatých. To jsou peníze! To je radosti v drátenické chatě! Když se králové do jednoho paláce sjedou, není tolik plesání. Tu vidíš, jak veliké je štěstí chudých.

Ale nic netrvá věčně, a radost v drátenické chatě brzy se převrátí. Notár (obecní tajemník) vymáhá porcie (daně) a žid chce interesy a dluh. Půl roku střádal, a obratem ruky nemá nic, je zase chudým dráteníkem.