ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Úmyslně zavádím čtenáře do krásné přírody; aby po obchůzce slovenských škol ducha svého zotavil. Vedu jej na Tatry, na překrásné Tatry… Já už těžko spočítám, kolikrát jsem byl v Tatrách, nicméně půjdu zas a rád bych tam svedl všecky své čtenáře. Na Tatry, na Tatry…

Na Tatry zavedl jsem si družku života, hned po svatbě, a milému Miroslávkovi, což jsem mu toho o Tatrách navypravoval a jak jsem se těšil, až bude mít deset nebo jedenáct let, že s ním půjdu na Tatry. V létě r. 1904 byli jsme na letním bytě v údolí Revúce, které jsem již vpředu popsal. Jednou v podvečer vyšel jsem s chlapcem na vysokou horu.

„Pohleď, Miroslávku!“

„Jeee, jeee! To jsou Tatry, Tatry…“

Uviděl ponejprv hory, o kterých od dětství slýchával. Je rodem z hor, z krásných Beskyd, ale Tatry jsou nad všecky hory krásné. Slunce se klonilo k západu a krásně osvětlovalo Kriváň, rozložitý, křivolaký, s vrcholem jakoby nakloněným. Hleděli jsme dlouho, až paprsky sluneční počaly opouštěti patu Kriváně a roztodivná hora odívala se víc a více ve tmavý háv, až konečně i ostrý hrot zčernal. Za světla slunečního jsou Tatry světlošedé, třpytivé, za večerního šera jsou neobyčejně působivé svou černí.

Druhý den jsme jeli v šest hodin ráno vsedli jsme v Ružomberku do vlaku a asi za dvě hodiny byli jsme ve Štrbě, stanici pod Tatrami. Na nádraží slyšeli jsme mluvit maďarsky, německy a česky. Po ozubené dráze jeli jsme ke Štrbskému plesu.^[59] Ještě jsme nevystoupili, cikánská kapela spustila. Vystoupíš a před očima zaleskne se ti velké jezero. Kde se vzalo, tu se vzalo. Dole, pod nohama, vidíš širý kraj, od hor k horám; u paty máš pleso a za plesem strmí žulové štíty ještě tisíc i přes tisíc metrů nad hladinou jezera. Jste jako v pohádce, jenže tato pohádka je pravdivá. Sto a více lidí chodí tu s námi, všickni veselí, bezstarostní. Jste ve výšce 1351 metrů, už tu i kosodrevina (kleč) roste. Vzduch čistý a vonný a vodička v plese jako křišťál. Na loďce plují výletníci, tam druzí, tamto třetí, zpívají, smějí se, mávají klobouky… Každý svůj raneček nechal doma, tu je místo radosti a veselí. Také jsme si sedli na loďku a projížděli se; mé oči byly nejvíce na zářivých očích dítěte. Cestujte s dítětem, budete mít radost dvojí.

Od Štrbského plesa šli jsme k Popradskému. Jiní výletníci šli na Kriváň, jiní jeli na kočáře do Smokovce. K Popradskému plesu jde se z části chodníkem upraveným, vonným lesem, tu vysokým, tu nízkým. Za krátko přijdeme k Mengusovskému údolí, jímž teče Poprad, tu ještě útloučký potůček. Jak je tu krásně! Dole slunce pálilo, ale tady, ve výšce, je příjemno. Žulové hory v levo a před tebou, v úžlabinách vidíš sníh. Uděláš pár krokův a divadlo se mění. I žula se drtí, kusy odpadávají a řítí se dolů. Všude je vidíš naválené a porozumíš, že tu není radno cestovati, když sněhy tají nebo když je liják. Padlé shnilé kmeny sem tam leží, květena je bujná, tráva tučná… Přece jen nejvíce těkají oči po horách. Proti nám jde pán a paní a mluví francouzsky. Pohlédneme na ně vesele, jako oni na nás. Vive la France! pozdravili jsme a oni: Na zdar! Podali jsme si ruce, také trošku se domluvili; kýváním všelijakým a ukazováním doplnili jsme, k čemu nestačila řeč. Vive la France! Na zdar!

Už jsme u plesa Popradského. Jako když prohlížíte krásky: Každá má zvláštní lesk očí, zvláštní úsměv, zvláštní perleť zubův…, každé tatranské pleso má svou zvláštní krásu. Popradské je malé, těsně horami sevřené, inu, krásné, tak, že je mnohý vynáší nad Štrbské. Při Štrbském je stanice, pošta, hotel, kavárna, bazar, koupele a villy, při Popradském jednopatrový, vzhledný dům dřevěný a kol něho pavláčka nad samým plesem. Tady, na té pavláčce, si odpočineme. Hostinský nabízí nápoje i jídla. Zase všickni lidé hovorní, veselí; zamračených a smutných tváří tady nevidět.

Před několika roky také jsem seděl na pavláčce nad Popradským plesem. Vedle seděl nižší poštovní úředník z Budapešti, takto rodilý Slovák národní smýšlení tající, který uměl několik evropských řečí. Sklepník položil na stůl pamětní knihu a já, obrátiv novou stranu, napsal jsem na vrch: Krásná příroda smiřujž národy. Po chvíli jsem odešel na horu Ostervu (1926 m), která trčí hned nad plesem. Když jsem se navrátil, kniha ležela na témž místě a vedle dosud seděl poštovní úředník. „Přečtěte si, co napsali druzí,“ pravil mi, „já jsem jim překládal vaše slova, i vám přeložím jejich.“ Němec napsal: Jedna hora je vysoká, druhá nízká; ta vysoká je vysoká, ta nízká je nízká. Rozumím, Čecháček chce rovnoprávnost, což je tolik, aby byly všecky hory tak nízké, jako je ta jeho. Také vrabčák čimčaruje lásku a smír, když letí orel.

Maďar napsal: Až bude po celé vlasti maďarské hlaholit jediný jazyk maďarský, potom budiž mír. Až potom! Do té doby Magyar az ur (Maďar pán). Nekaž nám, cizozemče, naše svaté dílo.

Francouz: Krásná slova napsal Čech. Styďte se, barbaři! První přikázání boží jest: humanita.^[60]

To se stalo, opakuji, před několika roky. Tentokrát tam byla pamětní kniha jiná, nová, ale do té jsem se nepodepsal. Cestuji po Slovensku potichoučku, věda, že moje jméno není u Maďarův a odrodilců v lásce. Chlapce jsme poslali s přátelskou společností na Ostervu. Žena moje zůstala sedět na pavláčce a já vyšel nad jezero míně pozorovati, jak Miroslav můj po zákrutech stoupá na Ostervu. Chlapec měl bílou čepici a dle té jsem jej poznával; byl stále napřed. Obrátil jsem se, co je za mnou a za řídkým stromovím zdálo se mi býti krásné údolí. Jdu, jdu, a ono tu něco tak krásného, že jsem nemohl jinak, než jíti dál — dál. Nikdy v životě se mi nepřihodilo, aby mne příroda tak neodolatelně táhla. Obrátiv se na Ostervu, vždy jsem ještě bílou tečku, čepici Miroslávkovu, zahlédl, ale hned jsem zase spěchal za cílem svým. Vědělť jsem, že tam kdesi na hoře jsou Žabí plesa a ještě výše pleso Hyncovo. K plesu Hyncovu! A letěl jsem zrovna, nikoho nepotkávaje. Cesta je vyznačena, netřeba průvodce. Hory nabývaly vždy za několika skoky jiných tvarův, zjevovala se mi sněhová pole, ponejprv jsem zahlédl tatranskou kozu… Cesta se stává neschůdnou, stoupání je větší a větší. Ostervu již nevidět, jiná hora ji zastoupila. Ale už už doufal jsem uviděti Hyncovo pleso. Kdosi jde proti mně. Zeptám se ho, jak ještě daleko jest k plesu, pomyslil jsem si. V tom milý turista spadl mezi balvany. Cosi brouká. Ale, jakým to jazykem? Anglickým, zdálo se mi. Vstal a stojí přede mnou, já před ním. Smál se na mne, já naň. Chtěl jsem honem nějaké anglické slovo promluvit, ale žádné mi nešlo na mysl, neumímť anglicky docela nic. V tom přece vyletělo z úst: Ól rajt.^[61] Angličan se dal do smíchu a já honem poznal nepřípadnost svých slov. Cosi vypravoval anglicky, já česky a tak nám to dobře šlo… „Ól rajt,“ zakončil řeč ruku mi tiskna a já rovněž po něm se smíchem: „Ól rajt.“

Už jsem i já u Hyncova plesa! U cíle! Jsem tu sám. Sedím na balvanu vedle plesa a hluboce oddychuji. Cítím i slyším, jak mi srdce buší. Je-li také již Miroslávek můj na Ostervě? Co dělá žena na pavláčce? Nic jsem jí neřekl, že kamsi odcházím. Je tu krásně, krásně je v horách a v Tatrách nejkrásněji! Tatry! zvolal jsem a od skal letěla ozvěna zpět. Na zdar! Ól rajt! Zavanul chlad, rychle jsem si oblekl kabát, jejž jsem cestou měl svlečen. Nevysoko nad plesem jsou sněhová pole. Voda v plese je studená, nevydržíš v ní ruku. Napít se jí není ani pomyšlení. Jsem ve výšce 1961 m, odtud ten chlad v parném dni. Nad plesem jsou žulové štíty, jako zdi hradu strmé, ještě asi 400-450 m nad hladinou vodní. To jsou již hranice, za nimi je Halič a bylo by možno putovati tady do Zakopaného. Ale já se vracím zpět k plesu Popradskému, letím s kopce, lehce jako pták, někde s balvanu na balvan, až přijdu zase na cestičku upravenou.

Už jsem zas u Popradského, ve výšce 1501 m. Žena má jakoby našla ztraceného muže; hledala mne v okolí, vyvolávala, vzpomněla si na medvědy, na propasti… Nuž, návrat všecko napravil. Miroušek právě schází po posledním zákrutu k plesu. „Už je zase celý trojlístek pohromadě,“ řekl jsem ženě na utišení. A žena předložila mi pamětní knihu, do níž byla nakreslila dvojlístek a pod něj trojlístek. Dvojlístek měl datum naší svatební cesty a trojlístek datum posledního dne. V každém lístku křestní jméno. Lehká hádanka. I synáček jí porozuměl a dal rodičům svým otázku: „Která ta cesta je vám milejší?“ Uchopili jsme se jeho rukou a nežádal slovní odpovědi. —

Čtenář by asi rád věděl, jestli jsme v Tatrách také něco jedli?

Ovšem, a to hodně.

A je-li tam draho?

Ovšem, a to hodně.

V hotelu při Štrbském plese je společný oběd. Kdysi jsem tam obědval v neděli a to nás bylo sto. Jídlo za jídlem, každý se dosytil. Cikánská hudba hrála kus za kusem. A kolik jsme platili? Tři koruny za osobu a na hudbu 20 haléřů. Káva stojí 70 hal., rohlík 6. U Popradského je levněji. Ve Smokovicích je velmi draho. Kdo je tu na zotavení koupaje se též a lékařské rady hledají, 10 zl. za den utratí. Za skleničku mléka, ovšem dobrého, platíš ve Starém Smokovci 20-24 kr.; jakž mi mohlo chutnati, když je mám doma za 2. kr.? Vajíčko na měkko stojí až 18 kr., a já jich mám doma za desetník šest!

Tu je dobrá rada: Nechoď, kde je nejdráž; jsou též hostince levnější, při tom čisté a dobré. Cestou sejdeš se s lidmi, kteří tě poučí a jsa v Tatrách samých ptej se průvodců a j. lidí. Půl hodiny od Starého Smokovce jsou Kolbašské vodopády. Při nich je hotel a v něm lze se předplatiti. To platíš na týden za byt, snídani, oběd, večeři a posluhu 18 zl. (36 K). A žiješ v koutečku tak krásném, že nad něj sotva kde co krásnějšího v přírodě uvidíš. Je tedy potřebí poptati se.

Mně nečiní vyhazování peněz žádnou radost, a chodě na Tatry častěji, třeba i s rodinou, žiju tam dosti levně. Dole, v některém městě, dám si usmažit kuře, koupím něco šunky nebo uzeniny, oštěpek nebo brynzy^[62] a hodný kus chleba. To uložím do batožku, zavěsím na záda a jdu. Na omšeném balvanu poobědvám poslouchaje ptáčka místo cikánův a tatranskou vodičkou zapiji. Chci-li přece něco teplého, dám si kávu, která je tady všude chutná. Do druhého dne zbude mi sýr, chléb, třeba i ovoce, a třetího dne jdu domů. —

Již tedy čtenář ví, co jsme na Tatrách jedli. Proto pokračujme v cestování, a to pěkně rychle.

Od Popradského vrátili jsme se ke Štrbskému. Slunce zapadlo za Kriváněm. V šeru a noční tmě působily Tatry dojemně. Večer je chlad a zahaluješ se v plášť. Záleželo mi na tom, aby chlapec můj viděl odtud východ slunce. Vstali jsme časně a šli na vyznačené místo, odkudž je východ zvláště krásný. Slunce vidíme stále, je nám všední, a přece východ jeho je vždy dojemný, až úchvatný. Stáli jsme nemluvíce a hleděli na stranu východní. Zář! Kde? Tamto dole. Ano při úpatí Gerlachu byla zář. Tajil se nám dech. Už se objevil zlatý oblouk a ten rostl a ve chvíli velké zlaté kolo zdobilo stráň Gerlachu, tam dole, pod námi… Já zase pohlédl v oči milého dítěte, jež zářilo štěstím a vztahovalo ruce k šíji otcově. Jděte tam též a jděte tam s dětmi! Šetřte a cestujte s dětmi; to jim poskytnete školu a zajistíte si milou, vděčnou vzpomínku. U nás pořád nevědí, že cestování neobyčejně vzdělává. Hledáme zábavu v začazených, dusných, ničemných hospodách, promarňujíce tam zdraví, ohromný kapitál, čas, jasnou mysl a přečasto i mravnost. Zanechejme hospod a ušetříme tolik, že můžeme každého roku s celou rodinou cestovati. —

Do Štrbského plesa jeli jsme po koči^[63] Klotildinou cestou do Starého Smokovce. Smokovce jsou tři: Starý, Nový a Dolní.^[64] Jsou to v našem smyslu lázně, v širokých lesích pod rozložitým Slavkovským štítem. Tu je roztodivných vill, starých i secesních, hostinců, kaváren, bazarů… I kostelíky jsou tady. Samá nádhera a v ní samí boháči. Starý Smokovec je 1018 m vysoko, právě jako radhošťské Poustevny a v té výšce léčí se dýchací ústrojí, nervy a dostavuje se — poněvadž je menší tlak vzduchu — bezstarostnost. Juchuchu! Veselo, bezstarostno je v Tatrách!

Ze Starého Smokovce jsme šli ke Kolbašským vodopádům pod Lomnickým štítem a potom ještě kousek výše do hluboké, těsné kotliny, kde je pohostinská villa Kamzík. Je to jedno z nejúchvatnějších míst v Tatrách. Hory tě přímo svírají a stojí ti jako věže nad hlavou, ještě pres tisíc metrův nad kotlinou.

Odtud jsme jeli do města Popradu. Při Popradě je veliký Husův sad, zvaný po bývalém majetníku Janu Husovi, a v sadě hostinec a villy. Sto lidí tu najdeš, z různých končin a z různých národův. Cikánská hudba hraje a všecko je ve veselém hovoru. Z Popradu je nejkrásnější pohled na Tatry. Vidíš je od Kriváně až do Huncovského vrchu. Na nádraží stojí lidé jako před velikým obrazem jmenujíce si jeden štít za druhým. Vyjmenujme si je též. Kriváň (2496), Ostrá, Solisko, Bašta, Tupá, Končistá, Gerlach (2662), Veliký vrch, Polský hřeben, Starolesnický vrch, Starolesnická graň, Slavkovský štít (2453), Malý Lodový, Lodový, Prostrední chrbet, Baranie rohy, Durný štít, Lomnický štít (2633), Kolový štít, Kežmarský štít, Huncovský vrch a ještě několik menších štítův. Kdysi byl považován za nejvyšší Lomnický štít, ale při novém měření byl svržen a za krále Tater nastolen Gerlach. Takto nejkrásnější je Kriváň a Lomnický štít. Rozumí se, že Tatry čítají více hor, než jsme z Popradu vypočítali; jest jich ještě množství v nitru a na straně haličské. —

Kudy se na Tatry jde?

Z Prahy do Čes. Třebové, odtud přes Olomouc do Přerova, odtud do Bohumína a tu usednuv nepřesedáš již a vlak tě zaveze pod samé Tatry, na Štrbu, nejvyšší stanici v Uhrách (989 m).

Vyjedeš-li z Prahy rychlíkem ráno o 7. hod. 25 min., dojedeš do Čace o 8. hod. 9 min. večer. Komu jsou cílem Tatry, ať jede až do Vrútek (9 hod 40 min) a tam se v hostinci vedle nádraží vyspav, vyjede ráno o 4 hod. 30 min. a je o 7 hod. 38 min. na stanici Štrbské. Tedy ráno vyjedeš z Prahy a druhé ráno už jsi v Tatrách.

A kolik stojí cesta z Prahy na Tatry?

Použiješ-li z Prahy do Čes. Třebové rychlíku, tož celá cesta stojí K 19,50; jedeš-li celou cestou vlakem osobním, tož toliko K 16,40. Myslím III. tř.

A jakého času je potřebí?

Za jeden den uvidíme tolik, že máme pojem o Tatrách. Z nádraží Štrbského vyjeď ráno po ozubené dráze ku Štrbskému plesu, odtud k Popradskému, odtud na Ostervu (1926) nebo k Žabím plesům (1931). K večeru se vrať ke Štrbskému plesu, sjeď před 8. hod. večer dolů a už se můžeš ubírat zpět. Nebo zajeď na noc do Popradu a ráno pokochav se pohledem na celé Tatry, jeď domů.

Účelem tohoto článku nebylo podati úplný, sytý obraz Tater, nýbrž čtenáře trošku navnadit.