ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vraťme se z Těrchové zase do Žiliny a odtud cestujme podle Váhu do Trenčína. To je cesta pro turistu! Málo řek v Evropě má tak krásné údolí jako Váh. Hory strmí nad řekou jako hrady, lysé a příkré to skály, na něž nikdy lidská noha nevstoupí. A zase jsou stráně zalesněné a lučinaté. Dole valí se prudká voda, barvy nazelenalé a vždy chladná, proto chladná, že přijímá vodu s vysokých hor, dlouho do jara, ba i do léta zasněžených. Po břehu jde silnice i železnice a po vodě pluje vor za vorem. Veselo je na březích Váhu, celou cestou budete pozpěvovat. Nikde jste tolik hradů neuviděli, jako je jich na březích Váhu. Ze Žiliny přijdete do Bytče. Tam je zámek se čtyřmi věžemi, co na něm Janošík sloužil a s Uherčíkem se poznal. U Ilavy se údolí Váhu trošku šíří. Na polích uvidíte řepu, a to řepu výbornou. S obou stran padá do Váhu mnoho říček a ty všecky mají teplá a obyčejně i úrodná údolí, kde se daří ovoce i obilí. Žně jsou tam o něco dříve než u nás, také ovoce dříve dozrává. Ale to jen v údolích, kdežto vrchy jsou chladné a neúrodné.

Máme cestu do Trenčína. Vlak zastaví pod strmou skalou a na skále vidíte obrovské zříceniny hradu, jaké jste sotva kde uviděli. A pod hradem je město Trenčín, který nám dráteníci připomínají. Dráteníci jsou chudobní, a tak byste si myslili, že Trenčín je město chudobné, chaloupka na chaloupce. A zatím je to město výstavné a čisté. Okolí je úrodné, jenže nesmíme se rozběhnouti daleko; údolí Váhu je v těch místech 4 — 6 kilometrů široké, za ním zdvíhají se vrchy a jest po úrodě.

Když se po ulicích trenčanských procházíme, slyšíme dvojí nebo docela trojí řeč; páni mluví maďarsky, židé německy nebo maďarsky, lid slovensky. Projdete celé město a nenajdete slovenského nápisu. Hledáte hostinec, hledáte lékárnu neb obchod se střižným zbožím, darmo, podle nápisu nenajdete nic, jakobyste byli v Babyloně. Když jsem před některým rokem byl v Trenčíně, toliko okresní lékař měl nápis maďarsko-slovenský. Slovenská jména jsou pomaďarštěna, tak místo Štúr je Stúr, místo Jan Stodola je Sztodola János (čti Jánoš), místo František Ďula je Gyula Ferencz. Jako v jiných slovenských městech jest i v Trenčíně Kossuth Lajos utca (ulice Ludvíka Košuta), největšího slovenského odrodilce.

Když jsem se po ulicích trenčanských procházel, pomyslil jsem si, že to chodím po stopách Palackého a hned mi bylo jaksi tepleji. R. 1809 — 1812 Palacký studoval v Trenčíně na evangelické škole latinské. Z trenčanské školy přešel do Prešpurka na evangelické lyceum. R. 1813 pěšky se vracel s prázdnin do Prešpurka a protože pršelo velmi, zastavil se na noc v Trenčíně. Mínil přenocovati v jedné hospodě u Váhu, ale rozmyslil si to a šel k měšťanu Bakošovi, otci svého spolužáka. Nad širým krajem byl strašlivý déšť, v noci Váh zaplavil Trenčín i celé údolí od hor k horám. Lidé vystupovali na střechy a Palacký s mladým Bakošem vyšli na Trenčanský hrad. Odtud Palacký viděl, kterak po Váhu plují domy a mlýny, na střechách jejich často celé rodiny zoufale volaly o pomoc. Uviděl též, že hospoda, v níž podle prvního úmyslu hodlal nocovati, byla povodní odplavena. Pomysleme si, kdyby byl Palacký do hospody té šel, nebylo by „otce národa“ a slavných „Dějin národu českého“! Celý týden pozdržel se Palacký v Trenčíně; nebyloť člunův a tak nemohl přes Váh přejeti. Bakoš byl měšťan vzdělaný. Měl mezi jinými českými knihami Jungmannův překlad Ataly a odebíral Hromádkovy noviny s Prvotinami českých umění. Některým novočeským slovům nerozuměl, i tázal se Palackého na to a ono slovo a Palacký rozuměl ještě méně. Do hloubky duše zastyděl se mladík citlivý a umínil si cvičit se v češtině, aby se mu něco podobného podruhé nepřihodilo. Ještě u Bakoše přečetl některé spisy Komenského a Atalu a cítil se, jak sám vyznal, zaujat obsahem knih i krásou řeči české.

Pamatujme si tedy, že v Trenčíně, na půdě slovenské, probudilo se v Palackém národní české vědomí, zásluhou Slováka Bakoše. Naposled jsem byl v Trenčíně r. 1899. Tenkráte jsem se kohosi na ulici optal, je-li v Trenčíně ještě jméno Bakošovo; pravil mi, že nikoli. Ale r. 1904 slyšel jsem od jistého sazeče českého, jenž v Trenčíně několik let pracoval, že tam to jméno dosud jest, a sice jmenuje se tak jistý obuvník. Až přijdu zase do Trenčína, vyhledám jej a budu vyzvídati, jsou-li v rodině jaké tradice o Palackém.

Stoupejme na hrad a cestou povězme si kousek slovenských dějin.

Na tomto velikém hradě vládl Matouš Trenčanský, pravým jménem Matouš Čák. Ten byl ve slavném poselstvu uherském, jež po vymření rodu Arpádovského (r. 1301) nabídlo královskou korunu uherskou českému králi Václavu II. Král český nabídl jim za krále svého syna Václava a Matouše jmenoval palatinem, nejvyšším to úředníkem celého království a dal mu k dědičnému užívání Trenčanskou stolici. Za dva roky Matouš se od Václava odtrhl a přešel ke Karlu Robertovi, jenž mu dal mnohé hrady a práva přímo panovnická. Později rozešel se i s Karlem Robertem, opanoval bezmála celé Slovensko a vedl si jako samostatný panovník. Měl svou vládu, své vyslance, samostatně vyjednával s cizími státy a razil své peníze. Byl to duch mocný, samostatný; deset let byl v klatbě od papežského legáta, ale nedbal.

Tenkráte Slovensko učinilo náběh k vytvoření samostatného státu a Trenčín byl hlavním sídelním městem.^[18] Vidíte, po jaké historické půdě stoupáme. Matouš zemřel 1321. Neměl dědicův a země jeho poddala se uherskému králi. Ale název „země Matouše Čáka“ udržel se po staletí. Ve velkém titule císařském čteme ještě dnes „pán kraje slovenského“, což rovněž poukazuje na jakousi historickou individualitu Slovenska.

Dlouho jsem chodil zříceninami, až konečně vystoupil jsem na vysokou věž. Hoj, to byl rozhled!

Jděte tam též.