ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Povím nejprve skutečný případ, jeden z nesčetných. Stalo se v drátenickém kraji.

Sedlák udělal v krčmě 10 zl. dluhu. „Hia, Jano, ty můžeš pít, máš vysokou horu (les),“ řekl krčmář žid sedlákovi. „Tobě netřeba platit; pusť mne do své hory, já si tam za těch deset zlatých nakácím dřeva.“ Jano nezná cenu dřeva, je chatrně vzdělán, je lehkomyslný, jakož jest lehkomyslnost v povaze všech Slovanův a Slovákův zvláště, tož pustí žida do lesa a ten si nakácí za 30 — 40 zl. Jano pije dál, a když nadělal zase 10 nebo 20 zl. dluhu, pustí žida do lesa znovu a znovu, až je tuze prořídlý, nejpěknější kusy jsou vysekány. Konečně řekne žid sedlákovi: „Jano, víš ty co? Nač ti je ta hora (les), vždyť je to všecko dolámané; jsi mi dlužen, já to od tebe koupím do šesti coulův, neboť když se to hrubší vybere, to tenké bude mít více místa, vyroste rychle a bude zase hora.“ Když se sedlák napije, možno s ním vyjednávati; žid navrhne cenu a přísahá svaté Trojici a Panně Marii, že mu les přeplácí, že na něm bude škodovati, a tak se dojednají. Žid vyseká les a těch několik podrostkův, které ostaly, za dva tři roky vítr vyvrátí. Tak si Jano pogazdoval. Jitro jeho lesa dalo za 600 až 700 zl. dřeva a on stržil sotva 100 zl. Nyní nemá čím podstýlat, čím topit. V rovinatých krajinách je základem hospodářství pole, v hornatém kraji les.

Sedlák Jano má na neštěstí starou, už shnilou chalupu. Lesa svého nemaje nucen je obrátit se k svému příteli židovi, jenž jest i stavitelem (t. j. podnikatelem staveb), a zjednati s ním chalupu za 600-700 zl., nač mu vydá „obligátor“, slíbiv platit 12 proc. úroků. Nyní je náš Jano již nadobro v rukou krčmářových. Kde pak, lesa nemaje, vezme na úroky, kde na jistinu? Tu řekne žid: „Jano, už jsi mi druhý rok interesy dlužen; slož peníze, nebo tě zažaluji.“ Jano vidí, že je zle; prosí, prosí úpěnlivě, přijde i žena a pláče. Tu se žid smiluje a řekne: „Jano, víš co? Potřebuji peněz nevyhnutelně, ale abys viděl, že tě nechci zkazit, protože nemůžeš interesy platit, budu kosit tvoji syhlu (louku), pokud mi nezaplatíš. Vidíš, tobě by přišlo od 600 zl. po 12 proc. platit ročně 72 zl., s tvé syhly nenaberu ani čtyři fůry sena, ale abys viděl, že mám srdce, spokojím se syhlou.“ A Jano se slzami v očích děkuje svému dobrodinci, že s ním tak milosrdně zachází, jak by neudělal ani žádný křesťan.

Les je pryč, syhla pryč.

Janovi zůstává špatná rolička, která jen oves a švábku (brambory) plodí. Nemá steliva, nemá čím krmit, nemá čím topit a žízeň má čím dál větší. I smiluje se nad ním žid a řekne: „Jano, vidím, že nemáš z čeho žít; sice mnozí pýtají (žádají) si u mne robotu (práci), ale já už raděj dopřeji zárobku (výdělku) tobě, budeš mi šindelky strúhať. Však už je dřevo — roz. dřevo z Janova lesa — suché, jdi tam a strúhaj.“

Jano ve vlastním lese strúhá židovi šindele a dostane za tisíc kusů 1 zl., nejvíce 1 zl. 20 kr. Tu se učí i pomaloučku počítat; počítá, kolik tisíc šindele ze své hory ustrúhal, kolik za něj dostane žid a kolik dal žid za dřevo i robotu. Ze škody se Jano učí, ale už je pozdě. Janovi synové chodí do světa drátovat, on v létě šindelky strúhá, v zimě židovi dřevo sváží, ale zárobek všech sotva vystačí na výživu, na pálenku a daně, 600 zl. dluhu u žida vězí, — no, jisto jest, že starý Jano umírá jako žebrák, neboť chalupa jeho, syhla, jalová rolička i stráň holá (kdysi pěkný les) jest majetkem jeho — dobrodince.

A jako hospodařil Jano, tak hospodařil i Ďuro, Jožko, Palko a j.

Nechť se čtenář zamyslí a rozvinuje obraz dále.

Hlavní živností židů na Slovensku je krčma. Po dědinách je křesťanský hostinský řídký jako bílá vrána; též hotely v městech a lázních mají na nepatrnou výjimku židé, uspokojujíce křesťanské hosty tím, že si najímají křesťanské kuchařky a sklepníky. Obchod s lihovinami je téměř všecek v rukou židův, a tak mají též v rukou strašlivý prostředek lid ochuzovati a — znemravňovati. V dědinských krčmách bezmála všecek lid pije na rováš (na dluh), v počítání je nedostatečný a nedbalý, za to žid je počtář tuze dobrý a musí též dobře počítati, protože stát ukládá obchodům ohromné daně, z litru líhu 24 haléře, z litru piva 12 a z vína 10, a tak, má-li žid zbohatnouti, nestačí ani dvojitá křída. Krčmář žid prodává z pravidla také kupecké a střižné zboží, velmi často bývá i řezníkem, má obchod s dřevem a s obilím. Krčma je jako tržiště. Žid nalévá pálenku, je veselý a družný a za dobré nálady svých hostí umlouvá s nimi koupě. Sedlák si na příklad postěžuje, že nemá na daň. „Hia, což to mluvíte,“ těší ho žid, „sklízíte sto metrických centův pšenice, komu je tak blaze jako vám?“ — „Ano,“ odpovídá sedlák, „ale nyní nemám a musím hned daně a interesy platit.“ Tísně sedlákovy žid využije a nabídne se, že mu zaplatí pšenici napřed, zaváže-li se mu rolník dodati v září sto centů po 5 zl. Ale v umluvené době stojí cent 8 zl. Sedlák želí své hlouposti, ale už je pozdě, soud podle bursovních pravidel přizná právo židovi. A tak přemnozí sedláci už v zimě všecku úrodu příštího léta prodají židovi, a to nejméně o čtvrtinu levněji. A právě tato čtvrtina je čistý zisk — ten dal sedlák židovi.

Obchod s obilím jest na Slovensku jako výsadou židů.

Rovněž nepoctivým způsobem skupují židé ovoce, len, konopí, vlnu, vejce a j. Dávají za plodiny sůl, kávu, cukr, střižné zboží, nebo je tajně kupují od hospodyň a selských synkův za pálenku, za tabák neb za některý krejcar. Jsou-li po jaru stromy v květu, zvláště švestky, židé už vyjednávají, zaplatí napřed a pak dostanou uzrálé ovoce polo zdarma.

Přijde-li pole na prodej, obyčejně v celé dědině není kromě žida člověka, jenž má hotové peníze, a tak pole, třeba i celý statek koupí lacino žid. — Z pozemků nejvítanější je židům les, na druhém místě louka, potom si berou od zadluženého sedláka nejlepší pole a konečně jej odevzdají fiškálovi, jenž dá zbývající hubené pozemky a stavení na buben. Stává se, že v horských dědinách koupí žid na veřejné dražbě zpuchřelou chalupu za 20, za 10, ba i za 5 zl. Celá dědina se křižuje, ale pomoci není, jiného kupce nebylo. Žid podepře stavení sloupy, trošku je opraví a příležitostně, až se na příklad vrátí některý dráteník s dobrým výdělkem, prodá je za několik set.

Židé drží v Uhrách 70 proc. vší půdy, a to buď vlastní nebo najaté. Ale na zbývajících 30 proc. je pojištěn ještě veliký židovský kapitál. Na Slovensku má kromě toho mnoho pozemkův erár,^[78] hojnost jich mají biskupové. Kolik potom zbývá Slovákům?

V malé této knize nemohu se rozepsati, jakým způsobem si židé zjednávají dobytek. V mnohých obcích nemají sedláci ani svého potahu, 50-60 párů volů mají židé na chování u sedlákův. Ba i takové dědiny jsou, kde všecek dobytek, jejž po stráních a po dědině vidíte, patří židům.

Obchod s dřívím mají židé. Po Váhu a Hronu plují pltě jedna za druhou, všecko to majetek židů. Vůbec všecek obchod a velký průmysl jakoby byly výsadou židův. Hostince, trafiky, mýta, speditérství, střižné a kupecké zboží, obchod s dobytkem, se dřevem, obilím, parní pily, parní mlýny, palírny, výroba vína atd. jsou na nepatrnou výjimku židovské. Snad 95 proc. průmyslu jemnými a drahými výrobky mají židé.

Také i malá řemesla opanovali. Žid má peníze, umí mluvit, je podnikavý, i najme si z velkého města tovaryše a provádí v menším městě krejčovství neb obuvnictví ve velkém. Kdo ví kde nakupuje levné látky neb kůže, prodává výrobky na oko vzhledné, a tak již všickni krejčí neb obuvníci v městě upadají. Žid sjezdí Vídeň a Pešť, nakoupí klobouků na oko jemných, nakoupí stuh, košil, pořídí si velkou výkladní skříň, vábí a prodává na dluh a již domácí kloboučník, poctivý Slovák, propouští tovaryše své a vyrábí potom jen hrubé širáky pro sedláky a pltníky. Chudobné švadleny též s ním nemohou soutěžit.

Jiný žid skupuje zase lacino obilí a mouku, najme si křesťanské tovaryše a provozuje živnost pekařskou, a to zase tak vychytrale, že křesťanští pekaři živoří. Tak provádějí i cukrářství, koželužství, kožešnictví, mají holírny, jsou fiakristy…

V Uhrách podle zákona smí být nejvyšší úrok 8 proc. Jisto je, že židé na Slovensku lichvaří, až to do nebe volá. Rádi půjčují menší sumy a na krátký čas, tak že nevzdělaný lid výšky úroků tak snadno nepostřehne. Deset zlatých na měsíc a za úrok 1 zl., což je úrok 120 proc. Z jara půjčí žid sedlákovi dvě míry obilí k setí a vymíní si za ně po žních tři. Také berou od peněžních půjček obilí neb víno, neb ovoce, což jsou veliká procenta. Lid slovenský tuze nerad vydává z ruky peníze, ale s lehkostí vyhazuje plodiny. Říkává: „Veď (vždyť) nám to Pán Boh požehnal, veď sme za to peniaze nedali,“ a židé umějí této slabosti dobře vykořistit.

Nebo též za půjčenou desítku dvě Slováci židům orají, sváží dříví, a pod. a při všem tom strašlivě lichvaří. Slováci říkají lichvě úžera, název to zajisté příhodný.

Na Slovensku je 21 peněžních ústavů slovenských a 133 židovskomaďaronských, jež Slováci obecně židovskými nazývají, protože je ponejvíce řídí židé. I jest v těchto židovských peněžních ústavech 100 milionů kapitálu. Avšak to není kapitál židovský (neboť židé dají raději peníze do obchodu), také ne maďaronských úředníkův a zemanův (ti nosí peníze do židovských hostincův), nýbrž jsou to peníze slovenského lidu, bláhového, ale židé a maďaroni maji z těchto slovenských peněz velký užitek hmotný, a skrze tyto peněžní ústavy mají také vládu nad svými dlužníky a té vlády užívají při politických volbách a všude jinde ve smyslu maďarisace a tužeb židovských, jakož vidíme i u nás, že záložny mají též význam národní a politický.

Židé mají velikou moc politickou. Všickni vládní činitelé, od obecního notáře, od služného až do předsedy ministerstva, bojí se židův.

Když žid, svážeje dříví, rozdrtí cestu, řekne slovíčko obecnímu notáři (tajemníkovi) a ten se již postará o to, aby sedláci cestu opravili.

Na volbu zastupitelstva vždy mají židé vliv. V zastupitelstvě je polovice virilistův, občanův to největší daň platících, a mezi nimi jsou ovšem vždy židé, kteří v zastupitelstvě pomocí notářovou snadno svá přání provádějí. Uprázdní-li se místo lékaře, jistě židé o to pracují, aby je dostal žid. Na lékařské fakultě v Budapešti bývá přes polovici židů, po vesnicích slovenských jsou lékaři zpravidla židé. Také židovských advokátův je na Slovensku rozhodná polovice. Všickni pak židé navzájem se podporují. Přijde-li sedlák s maďarskou obsílkou k židovi krčmáři, ten jej poukáže na žida advokáta. Židovský lékař a advokát v zastupitelstvě, notář a ostatní židé k nim, toť je hybná síla obce.

V stoličných výborech zasedá opět polovina virilistův, občanů to největší daně platících a to jsou opět židé. Před několika roky kandidoval v Lipt. Sv. Mikuláši do stoličného zastupitelstva evangelický farář Janoška, již čtenářům známý. Ale propadl a zvolen byl žid, ovšem i hlasy slovenského lidu. Všude se židovská moc ukazuje nepřekonatelnou.

Při volbách do sněmu podporují vládu nejvíce židé. Židovi dlužníci — a to bývá často celá dědina — volí, jak káže mohoucí věřitel, zvláště když je za vládní peníze opíjí a nasycuje.

I sami mocní ministři, než co počnou, dají si otázku: Co řeknou židé? Židé věnují maďarisaci důvtip i kapitál, ale za velké úroky: jsou pány Uher. Žida se bojí i katolický kněz a na sněmu bylo kolikrát vysloveno, chce-li kněz postoupit na kanovníka nebo biskupa, tedy se uchází o přízeň židův.

Mezi žurnalisty (novináři) maďarskými je 90 proc. židův. V Budapešti je 40 nakladatelův, z nichž je 30 židovských; 60 knihkupectví, z nichž 40 židovských; 38 antikvariátův (prodej starých knih), z nichž 32 židovských. Židé v Uhrách řídí 68 rozličných živnostenských časopisův. Křesťanští spisovatelé mají spolek o 150 členech, který živoří; židovští spisovatelé mají čtyři spolky, jež podporují židé, křesťané, vláda i katoličtí biskupové.

Konečně docházím ku kapitole nejsmutnější: židé kazí mravy slovenského lidu. Jak hojné jsou případy, že židé kazí věrnost slovenských žen a panenskost dívek. Nejprve je opíjí a pak svedou, zvláště svádějí ženy, jejíchž mužové jsou za výdělkem ve světě. A tak bývá majetkem žida nejen les, louka a pole sedlákovo, ale často i jeho žena a dcera… Znám případ, že syn židův chodil do své ložnice přes ložnici služčinu; každá služka odcházela odtud samodruhá, nad čímž si rodiče nemravného syna jen vesele zavtipkovali. Jaký pojem mravnosti mají takovíto rodiče?

Židé dávají v palírnách robotníkům svým píti jakési odtoky, špinavé a smrduté, ale i v krčmách prodávají kořalky jako petrolej páchnoucí, v krku a žaludku jako žíravina pálící, a každý slovenský lékař má tu zkušenost, že mnoho lidí umírá předčasně pálenkou se otrávivše. Tu lze namítnouti: Vinen je lid, proč do krčmy chodí? Ano, jest vinen, ale kdo má vinu větší? Dle zákona z r. 1879 hostinský pod pokutou nesmí dáti člověku nápoje, jestliže se opil; ale židé propouštějí každodenně z krčmy opilce, často takové, kteří leží po cestách jako mrtvoly, tváří do bláta neb do prachu zabořeni. Dle zákona z r. 1883 nesmí hostinský dáti na dluh více nápoje než za sumu stolicí ustanovenou, t. j. za 2 — 8 zl.; ale který žid tohoto zákona dbá?

Pozoruje-li člověk po celý život žida, an bohatne a veliké moci společenské nabývá klamem a lichvou, snadno se kazí, poklesá v něm totiž cena pravdy, poctivosti a čestnosti. S lítostí vyslechl jsem nejednou od velkých průmyslníkův českých, že slovenští obchodníci se kazí a já, znaje život v Uhrách, porozuměl jsem, že je to následek zlého příkladu. Zemané, židé a maďarisace splodili na těle uherském bolavý vřed, který se rozežírá po celém těle a ohrožuje jeho život, míním zvláště život morální. Celá tato trojice, příživnická, požitkářská, prostopášná, a každý její člen zvlášť budují svůj život na základech nemravných. Neobávám se tak o slovenský jazyk jako o slovenskou mravnost a osvětu…

Odpovězme na otázku, kdo hubí Slovensko? 1. zvrhlé zemanstvo, 2. židé, 3. maďarisace.