Zlatý fond > Diela > Slovensko a Slováci


E-mail (povinné):

Karel Kálal:
Slovensko a Slováci

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Michal Belička, Nina Dvorská, Katarína Tínesová, Andrea Jánošíková, Michal Maga, Jana Pálková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 77 čitateľov

Janošík

Z Čace jde podle Kysuce po levém břehu silnice, po pravém železnice. Pojďme po železnici. Hory na pravo i na levo, tuze maloučko zalesněné. Kysuce je mělká do široka se rozlévajíc. Já už vždycky čekám, kdy dorazí vlak k Budatínu. To jsou zříceniny hradu, který byl r. 1848 zapálen a částečně sbořen. Maďaři praví, že jej zapálil Hurban, evangelický kněz a vůdce slovenských povstalcův. Slováci zase praví, že jej zapálil generál rakouský; ukrývaloť se v něm vojsko Košutovo.

Za Budatínem přejdeme řeku Váh a tu už je město Žilina. Ze Žiliny jeďme podle Váhu k východu. Ve stanici Varíně vystupme a pojďme pěšky údolím říčky Varínky k severovýchodu. Ach, to je hor! Na pravo máme Malou Fatru, dostupující horou Kriváněm[4] 1711 metrův. Pod touto vysokou horou je jako hnízdo skryta vesnice Těrchová. A v Těrchové se narodil Janošík.

Hoj, Janošík! Miláček národa, opěvaný písněmi, obásněný nesčetnými pověstmi. Silák zázračný; když naň stříleli, kulky dlaněmi odrážel. A chytrý nad deset fiškusův. Bohatým bral a chudobným rozdával. Bohatí mu říkali zbojník (loupežník) a chudobní a utiskovaní jej milovali jakožto obránce a dobrodince. Všecky hory schodil Janošík. Ale nikoli sám. On, krásný a silný šuhaj, byl vůdcem družiny. Bylo jich dvanáct: Janošík, Surovec, Ilčík, Adamčík, Hrajnoha, Potúčík, Uherčík, Garaj, Tarko, Mucha, Ďurica, Michalčík. Měli zelené košilky, opasek, bílé nebo nasivělé gatě, krpce s černými řemínky, na hlavě širáky, na rameni pušku a v ruce valašsku.[5] V létě se skrývali v lesích a z lesů chodili na loupež do zámkův a klášterův.[6] Zemani se před nimi třásli jako hříšníci, ale lid utiskovaný strašlivou robotou radoval se, kdykoli horní (lesní)[7] chlapci do kraje přišli. V noci přepadli zámek, ohlásili se a před zraky pána sebrali pušky, zlaté a stříbrné šperky, dukáty a tolary, sukno a plátno, ze chléva tučného vola a s kořistí se vrátili do své skrýše. Myslíte-li si, že je Slovensko chudobné, mýlíte se. Jeť celé povykládáno Janošíkovými poklady; v každé dědině vám ukáží horu nebo stráň, kde jsou zakopány dukáty a tolary z křemnické mincovny, zlaté poháry a řetězy, vyzlacené zbraně, jež tam uložil Janošík a jeho chlapci.

U Ružomberka ukazují na horskou lysinu vodorovnou a říkají jí Janošíkova kolkáreň (kuželna), u Strečna je Janošíkovo sedátko, jinde Janošíkovo lože, jinde Janošíkův stůl. Kde kdo je, od dítěte do starce, každý umí vypravovati o Janošíkovi.

Otec jeho prodal voly a nesl domů peníze. Přestrojený syn jej přepadl a otci peníze vzal. Okradený otec doma naříkal a zloději lál. „To jsem já ten zloděj,“ přiznal se Janošík peníze vraceje. „Už mne ani čert nepozná, když mne nepoznal vlastní otec,“ řekl Janošík a rozhodl se dáti k horním chlapcům, aby křivdy na světě napravoval, utiskovaných se zastával. Horní chlapci dali si záležet, než koho do své společnosti přijali; Uherčík musil devětkrát přísahat, že nikoho nevyzradí, kdyby mu i život brali.

Janošík vstoupil do družiny horních chlapcův o Michale r. 1711, a ponejprv šel s družinou na zboj na Moravu, kdež nabrali plátna na košile. Té doby byl vůdcem horních chlapcův Uherčík a v družině jeho byli také chlapci z Moravy, totiž Župica z Ostravice, Kovalčík z Čeladné, Holúbek z Metylovic, Valičák z Meziříčí, tedy vesměs z okolí Radhoště. Později se Janošík nad všecky vyšinul, a to nejen odvahou a silou tělesnou, ale též silou mravní. A tak se stal vůdcem on. Jeho chlapci nebyli sprostí loupežníci, byli to mstitelé lidu krutě od zemanů utiskovaného.

Na Slovensku se zpívá píseň:

Hej, hore háj, dolu háj, hore hájom chodník; moj otec bol dobrý, ja musím byť zbojník. Hej, ja musím byť zbojník, bo krivda veliká; neprávosť u pánov, pravda u zbojníka. Hej, pravda u zbojníka, čo zná krivdy s vámi; a keď jim niet[8] lieku, márni[9] jich gulami.[10]

Nepravost u pánův, pravda u zbojníka. Jakoby byl píseň skládal sám Janošík. Kde byl největší nářek na křivdu, tam se zjevil. Nikdy nikoho nezabil. Jednou se kněz z Domaniže nahnul nad studánku a pil. Hunčík, druh Janošíkův, namířil a kněze zastřelil. Janošík Hunčíka potrestal a rozželel se nad mrtvým. Kdysi u Vážce pod Tatrami zabil hrom sedlákovi voly. Sedlák plakal. Janošík dal mu hrst peněz, aby si koupil jiné.

Studenti měli Janošíka v lásce. Vyhledávali jej v horách, on je pohostil a potom naměřil každému rovný díl sukna od buka k buku. Přál si, aby vždy chodili pěkně oděni. Kdysi též přišli. Janošík rozkázal nejstaršímu, aby kázal. A student kázal, jak je Bůh spravedliv, jak dobré činy odměňuje a zlé tresce, kázal o božím soudě, o horoucím pekle. Mladší studenti trnuli, co z toho bude. Nehoršil se Janošík, nýbrž plakal a jeho chlapci s ním. Napomenul druhy své, aby nikomu bez příčiny neubližovali a aby jen křivdy po světě napravovali. Potom lesní chlapci naházeli kazateli plný klobouk tolarův a dukátův.

Pověst vypravuje, že Janošík studoval už i za kněze. Zeman žádal po otci jeho poplatek, ale otec neměl groše. Poslal k zemanovi syna, mysle, že výmluvný syn pána uchlácholí. Ale bezcitný zeman kázal Janošíka spoutat a zbíti. Jakmile se drábi Janošíka dotkli, ten prudce jimi, jedním za druhým, mrštil v prach. Prchl pěstí hroze, že je naučí pravdě, a dal se ku zbojníkům.

Jiná pověst vypravuje zase takto:

Na panském poli, několik hodin od Žiliny, chlapi[11] síkli pšenici a roby[12] za nimi sbíraly. Starý Juro Janošík byl v čele sekáčův. Slíbili milostivé vrchnosti, že bude robit za dva, za sebe i za ženu, která, jsouc v požehnaném stavu, doma ležela. Dráb stál za robotníky s karabáčem. Starého Janošíka šlehl přes tvář, až mu pod okem naběhl krvavý pruh. Stařec zaťal zuby, ale mlčel a prudce rozehnal se kosou do pšenice. „Vy psi mizerní,“ křičí hajdúch, „já vás naučím. Slíbil robotit za dva a nerobí ani za jednoho. Hanba! Starou robu má a ještě je ťarchavá.“[13] A zase jde dál a bičuje druhého. V tom zasviští vítr nad horami a černé mraky hrnou se nad Varínské údolí. Až je šero. Hrom burácí, v horách rozléhá se děsivě. Dvakrát za sebou udeřil hrom. Oheň! Na jednom konci dědiny hoří panská sýpka, na druhém Janošíkova chalupa. Hajdúch[14] kázal lidu, aby pospíšil hasit panskou sýpku, srdce kázalo hasit majetek Janošíkův. Darmo, báli se dereše,[15] šli za drábem. I starému Janošíkovi přísně kázal dráb, aby šel napřed hasit sýpku. Ale Janošík měl na mysli ubohou ženu, zaměřil ku své chalupě. Dráb jej prudce začal šlehat. Zoufalý Janošík mrštil surovcem o zem, tak že omráčený zůstal na strnisku ležet. „Zabijí vás, strýčku,“ řekli lidé. „Ať zabijí, přece nedám ženě shořet.“ Jako jelen běžel domů. Celá chalupa v plameni. Na síňce ležela žena — mrtvá, vedle ní — novorozeňátko. Ach, běda, přeběda! Nemyslete si, že uhnětený lid nemá srdce. Hořce, zoufale plakal starý Janošík a mrtvou, drahou Katarinu svou a novorozeňátko odnášel z plamenův. Druhý den časně ráno přišlo šest šňůrovaných hajdúchův k Janošíkovi, v čele jich byl rozvzteklený dráb. Pevně jej svázali a vedli před soud. Ten odsoudil Janošíka na padesát ran. Drábovi svítily oči, když starý Janošík lehal na dereš. Oběma rukama uchopil hůl. Už po první ráně Janošík těžce oddychl a po dvacáté omdlel. „Oblejte psa,“ kázal dráb. Hajduci vylili na Janošíka vědro vody. „Jak se máš?“ otázal se jizlivě zeman, k smutnému divadlu se dostavivší. „Budeš ještě bít panského úředníka?“ „Měl jsem jej zabít; před dvěma roky usmrtil mi dcerku Katku, umřela od hanby, kterou jí on, nemrava, způsobil.“ Padesátou ránu Janošík již necítil. Vyhodili jej, na pohled mrtvého, na cestu. Lidé odnesli jej kamsi do chalupy. Janošík přišel k sobě, ale za několik dní skonal. Pochovali jej do jednoho hrobu s Katarinou. Sousedi ujali se novorozeňátka, mladého Janošíka. Když dítě trošku jen urostlo, lidé mu vypravovali, jakým způsobem zemřela matička jeho a jakým otec. A Juro[16] Janošík už v chlapeckých letech si umiňoval, že až doroste v chlapa, pomstí rodiče své. A tak se i stalo. Janošíkovi chlapci trestali surové a zpupné panstvo od zámku k zámku. Hajduci a vojsko darmo Janošíka stíhali, v létě nebylo možno v horách jej lapit. Když si pod buk ulehl, někteří druzi jeho stáli na stráži, aby byl bezpečen. V Gemerské stolici seznámil se s dívkou, která láskou k němu zahořela. Matka její je plna starostí; máť Aničku svou vydati za zbojníka, který v noci odejde a v noci přijde, nic dobrého nepřinese, jen košili zpocenou a šavli zkrvavenou. Ale místo na sobáš[17] zvoní zvony na uvěznění ženicha.

Ach, smutný byl konec Janošíkův! Chytili jej v zimě, ne na horách, nýbrž v jizbě. Stalo se to v Kokavě v Gemerské župě. Přišli hajduci s provazy a okovy. Janošík porážel jednoho za druhým a snad by se jim byl ubránil. Ale za kamny seděla baba babicí a zvolala: „Nasypte mu pod nohy hrachu.“ Jakmile to učinili, Janošíkovi klouzaly nohy, a hajduci se ho zmocnili. Nějaký čas byl vězněn na zámku v blízkém Hrachově a pak odvezen do Liptovského Sv. Mikuláše a tam souzen. To bylo r. 1713.

Zákonný obhájce jeho řekl v podstatě toto: Janošík nikoho nezabil. Nejprve byl ve vojsku Rákoczyho, jež bojovalo proti císaři. Ale opustiv vojsko to pokojně žil ve svém rodišti. Pak se dal k vojsku císařskému a sloužil na zámku v Bytči. Byv rodiči svými z vojny vyplacen, opět pokojně doma žil. V Bytči měl pod dozorem vězně Uherčíka a tomuto vězni, co mohl, dobrého prokazoval. Z vězení propuštěný Uherčík přišel k Janošíkovi a vyvábil jej z domu a do zbojnické čety zpřísahal. Obránce míní, že Janošík má býti propuštěn na svobodu.

Ale jinak smýšlí soud. Ten vidí v Janošíkovi náčelníka zlodějův a zbojníkův. V archivu Liptovské stolice ve Sv. Mikuláši jsou uloženy listiny o Janošíkově soudním líčení. Jsou psány hlavně latinsky, ale výpovědi obviněného a žaloba na něho jsou v jazyku českém. První den byl výslech a soud odložen na den druhý. Druhého dne Janošík byl odsouzen k mučení, poněvadž nevyzradil živých společníkův, svých obráncův a také nepověděl, komu dal naloupené poklady a kde má poklady ukryty. Ani mučením ho k vyznání nepřiměli. Třetí den byl odsouzen k smrti provazem. Ortel byl naplněn na šibenici blíž města. Pověst praví, že byl zavěšen o žebro na hák a že žil až do třetího dne. Na třetí den přišla prý milost od císaře, ale Janošík cítil již blížit se smrt. Pozdvihl prý hlavu, rozhlédl se naposled po horách, vyslal poslední pozdrav Tatrám a vypustil duši.

Pověsti o Janošíkovi rostou. Čím více lid trpí, tím větší se mu zdají býti jeho obránci. Vypravuje se na příklad, že Janošík sám a sám porážel celé pluky vojska, že dlaněmi odrážeje kulky vrhal je na nepřátele a je tak zabíjel. „Neplivejte mi na dlaň,“ říkával prý, když mu kulky na dlaň padaly.

A čím je lid slovenský chudobnější, tím větší jsou Janošíkovy poklady. Poroste Janošík, poroste, a kdysi mu národ postaví pomník. Postavili jsme my Kozinovi, kterýž též na šibenici ducha vypustil.

Požehnána buď památka všech obránců svobody!



[4] To není Kriváň tatranský.

[5] Valaška je malá sekyrka na holi; pastevci (valaši) nosí ji místo holi.

[6] Kaštěl je panský dům na venkově.

[7] hora — les

[8] není

[9] hubí

[10] kulkami

[11] chlap — muž; slovo chlap nemá na Slovensku té příhany jako u nás

[12] ženské

[13] ťarcha — tíže; tarchová — obtěžkaná, samodruhá

[14] hajdúch, hajduk — panský sluha, nosíval rovnošatu

[15] dereš — lavice, na kterou musili lehnouti provinilci k bití odsouzení

[16] Juro, Jur, Ďuro — Jiří

[17] sobáš — oddavky





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.