ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rád bych, abyste si hornatou stolici slovenskou dobře představili. Údolí a hory. Váh teče hlubokým údolím. Uprostřed Liptovské stolice toto údolí se hodně rozšiřuje. Do Váhu teče s obou stran množství malých řek. Tyto malé řeky mají obyčejně údolí úzká, někde tak úzká, že sotva řeka propluje. Podle Váhu jde hradská^[41] silnice; jinde jíti nemůže. Také podle pobočných řek jdou cesty. Někdy samo řečiště nebo potočiště je zároveň vozovou cestou. Život lidský soustřeďuje se v údolích. Tu jsou vesnice a ojedinělé chalupy, tu lidé chodí a jezdí, tu je života dost. Ale když vystoupíte z údolí nahoru, tam je mrtvo. Bloudíte hodinu, dvě, tři, čtyři a človíčka nepotkáte. Ba celé dni byste mohli chodit a nestřetnete se s člověkem. Dolů jděte, do údolí; tam hrčí vozy, tam pospíchají lidé, tam ženou stáda, tam jsou vodní i parní pily, tam jsou továrny, tam jsou příbytky, tam je život.

A co je na stráních, co je na horách?

Lesy a lesy, lesy bez konce. Potom je pastvisko, někde loučky, třeba i na příkrých stráních, někde holá skaliska. A potůčky hrčí všude. Vzduch čistý, vonný. Hoj, pro turistu, pro výletníka rozkoš veliká!

V Ružomberku, pod samým mostem, vlévá se do Váhu, od jihu přicházejíc, řeka Revúce. Prohlédněme si její údolí i stráně nad ní.

Podle řeky jde silnice, jež by nás dovedla až do krásné Báňské Bystřice. Už jsem řekl, že řeka a cesta jdou vždycky spolu. Po obou stranách zdvíhají se příkré hory, grúň vedle grúně,^[42] vysoké 1000-1200-1500 m. Při řece a silnici je někde políčko, někde loučka, někdy řeka a silnice sotva soutěskou prolezou. Revúce je přes třicet kilometrů dlouhá a jest při ní jen pět dědin, totiž tři Revúce, dědiny to při pramenech řeky, potom je Osada, v kotlině soustředěná, a Bílý Potok, náležející do obecní správy města Ružomberka. Veliké prostory na západ i na východ řeky Revúce jsou neobydleny, jsouť to samé hory. Ptáček v povětří — mysleme si tak — uletí některým směrem 20-30 kilometrů a človíčka nespatří. Rovnoběžka 49. jde Liptovskou stolicí, částí asi 74 kilometry dlouhou, a po celé té délce není lidské osady. Hory a hory! Ovšem, není všude tolik hor jako v Liptově.

V údolí řeky Revúce jest pět továren: parní pila v Osadě, níže dvě továrny na lepenku, ještě níže továrna na sirky a konečně továrna na cellulosu (buničinu). Tady poznamenávám, že Slovensko je pro velký průmysl jako stvořeno. Je tu množství vodní síly. Je tu množství lesů, je mnoho užitečných nerostů a je i mnoho chudobného lidu, na práci čekajícího, výdělek v cizině hledajícího. Dvě továrny na lepenku, jež poblíž sebe na Revúci stojí, nemají komínův, nemají parního kotle, neboť stroje žene voda, a to jednak voda Revúce, jednak se svádějí potůčky se strání padající. Jaká je to úspora uhlí a jsme prosti těch velkých starostí s parním kotlem. Byl jsem v takové továrně na letním bytě; což bych tam šel, kdyby tam dýmal komín, kdybych se musil stále o prach a saze otírati? Vstoupíš do továrny a místo puchu a čoudu cítíš vonnou pryskyřici (lepenka vyrábí se ze dřeva jehličnatých stromův), všude čisto, vymyto. Ovšem, má každá věc svůj rub; r. 1904 bylo léto suché a v továrnách se vody nedostávalo. Nouze učila každé kapky si vážit a svádět potůčky do továrny.

Ví-li čtenář, co je plavačka?

Dříví vrhají se strání, pokud jen možno, dolů, k řece nebo potoku. Na březích se jaks taks zpracuje, t. j. buďto se rozřeže na krátké kláty nebo rozštípe na polena. Řeka má na různých místech stavy (stavidla), jimiž se voda zastavuje. Dříví nahází se do vody, zadržená voda se pustí a dříví pluje. To je plavačka. Se dřívím jdou po březích dělníci, jimž se říká plaviaci. Dříví se někde zastaví; dělníci skočí do vody, v obuvi a v šatech, a háky a sekery zatínají do dřeva a pomáhají dřevu se pohnouti. Faktor křičí, dělníci křičí, dříví praská a je ho tolik, že hrozí břehy roztrhnouti… Najednou tam v předu kláda se pohne, druhá za ní, vzadu zastavená voda tlačí a již všecko dříví pluje ku předu. Dělníci vyskočili z vody na břehy a veselí běží za dřívím. Však zase už kdesi cosi vázne. Málo vody. Zastavili stavidla tam kdesi níže a čekají, až se voda nahromadí. Někdy se čeká den, dva, v horním toku řeky i týden; dělníci zatím jinde pracují. Plavba dříví má staré právo; továrny nesmí jí býti na překážku. Když je plavačka a je málo vody, všecka musí jít hlavním korytem, továrny ji nesmějí odváděti. Správce továrny na lepenku smutně chodí po březích, voda se strání mu nedostačuje. Volá své dělníky na pomoc plavákům, aby pomohli nahromaděným dřívím pohnouti, co by už jen bylo pryč a on mohl zase sváděti říční vodu do továrny. V takových chvílích si povzdechne: kéž by byl komín a parní stroj! Ale nouze o vodu jest jen výnimečně, v suchých létech. Nikde nejsou všecky výhody a všecky příjemnosti na jedné hromádce. Dříví konečně doplulo k továrně na cellulosu, už blízko Ružomberka; tam je zastavují a vytahují na břeh. —

Nyní vystupme na stráně; co tam je?

Chodě lesy natrefíš šlóg čili rúbanisko. Dvacet chlapův tady robotí. Jedni rúbají (kácí), druzí konáre (větve) kliesní, třetí koru (kůru) loupají s klátův. Vatra^[43] blkotá (plápolá) vždy, Slovákovi je v přírodě bez ohně smutno. V poledne potřebovali oheň, aby si něco uvařili a potom přikládají jen tak, aby se dýmilo, aby bylo veseleji. Vozka roznítí vatru vedle koní, aby kouř mouchy zaháněl. V podzimku a v zimě vatra zahřívá, ale i v letních nocech, když robotníci spí v rúbanisku nebo na louce, ohníček mírní horský chlad. Když v létě vystoupíš na hory, na mnohých stranách uvidíš dým a večer zvlášť uvidíš záře od vatry na všech stranách. Někdy se od vatry chytí les a to potom spěchá hasit celá obec. Za suchého léta r. 1904 jel jsem na Tatry a viděl jsem, kterak se na četných místech z lesů dýmilo. V samých Tatrách hořelo prý na šesti místech.

Na některých stráních a horách jsou pastviska. Na Slovensku jest množství ovec, jež se chovají především pro sýr. Slovenská brynza je známa široko daleko, přichází i na stůl císaře německého, kterému zachutnala u rakouského vyslance berlínského. Stádo ovec z celé obce nebo z některého statku vyžene se z jara do hor a je tam až do zimy. Vrchní pastýř zove se bača, jemu podřízen je valach a valachovi honelník, chlapec to, jenž ovce nadhání; jako byste viděli mistra, tovaryše a učedníka. Tam kdesi na horách, daleko od lidí, mají kolibu, v níž přenocují a v zadní části dělají sýr. Poblíž koliby je košiar,^[44] ohrada pro ovce. Tuto ohradu stěhují od místa k místu, čímž zahnojují pastvisko kolem koliby a bude tu příštího roku dobrá louka; pastvisko bude zase tam, co je louka letos. Košiarovať znamená hnojit ovčím trusem, a to tak, že se košiar vždy o kousek dále po louce nebo po poli stěhuje. Koliba a košiar jmenuje se salaš. U nás je známa slovenská píseň: Ztratila sa na salaši slanina…

Na jiné straně pase voliar voly. Na turíce (svatodušní svátky) všecky voly z dědiny sehnal a žene je kamsi daleko, tři i pět hodin od dědiny a tam je s nimi až do Jakuba, kdy je zase vypasené sežene dolů, aby sváželi obilí.

Jiný pasák pase jalovice, sto jalovic ve stádě. Vyhnal je na hole po jaru a je tam s nimi až do podzimka. Náš obrázek pastevce je z jiné krajiny, z Dětvy.

Pro krávy a kozy mají pastviska na blízku, také pro svině. Přebývaje na Slovensku přivstal jsem si jednou a již o třetí hodině ráno seděl jsem na kameni na návsi. Čekal jsem, co bude první. A první byl — s odpuštěním — sviniar. Vylezl s dlouhou troubou a jal se troubit. Lidé vyháněli svině. Druhý byl kraviar. Ten práskal bičem a lidé vyháněli krávy. Třetí byl koziar. Hvízdal na prsty a lidé vyháněli kozy. Každá kráva a každá koza má na krku zvonek. To proto, kdyby se zaběhla kamsi do lesa, aby ji po zvonku našli. Hoj, to je zvonění; a do zvonění mísí se pokřiky pastevcův, štěkot psů a práskání bičův. Jen se po stráních rozléhá. Někdy pastevci pískají na píšťaly nebo gajdují^[45] nebo zpívají. Nejednou zahlédl jsem pastevce, an se za křovím nebo skalou modlil. Nejraději se modlí modlitbičku k sv. Vendelínovi, patronu pastýřův. Modlitbička je česká, kdesi na Vimperku vytištěná. S pastýři slovenskými jsem hodně obcoval hledaje na stráních zotavení pro tělo i pro ducha. Kraviari a koziari vyhánějí svá stáda časně ráno a na poledne ženou zase domů. Kol třetí hodiny odpoledne ženou zas a vracejí se za soumraku. Ale někde i krávy jsou přes celé léto na polanách.^[46] Při takových polanách bývají chlévy. V poledne podojí kraviar, večer přicházejí děvčata z dědiny, podojí každá své krávy a vyspavše se zde, v chlévích, ráno podojí opět a s mlékem pospíchají domů, do polní práce.

Na nejlepších místech po stráních jsou louky, Slováci říkají lúčky. Někdy jsou loučky příkré, že jest uměním kositi je, někdy jsou po náhorních rovinkách. Lískoví a jiné křoví po nich roste a gazdové (hospodáři) tamní říkají, že křoviny chrání travičku před ostrostí studených větrův. Kosba je toliko jednou do roka, tak obyčejně ve druhém týdnu července.

Kosba na stráních! To jsou sváteční dni. V neděli jsme byli na muzice a s muziky jeli jsme v noci na kosbu. Úhuhú. Celou cestou jsme húkali. Čech výská, Slovák húká! Úhuhú! Když jsme jeli vedle horára^[47] Slimáka, tak jeden vyvolal: Marka Slimákovie,^[48] Tomáša Adamcovie, na ho, na, úhuhú! A za solistou všickni: úhuhú! A píseň jedna za druhou. Úhuhú! Tak se v lesích rozlíhalo. Při Revúci, blízko továren na lepenku, jsou cikánské jámy a brlohy. Ach, těm šuhajci pokoje nedají. Všickni plným hrdlem: úhuhú! Až se cikán, ještě i v tmavé noci černý, polekal a z brlohu vyskočil. Cikánskou děl cosi řečí a pěstí hrozil. Úhuhú! odpovídají mu šuhajci a vůz hrčí do noční tmy.

První noc se tak dobře koscům nespí. Useknou kousek trávy a dají si pod hlavu. Druhou noc spí už v suchém seně. Jakmile se začne brieždiť, už před třetí hodinou, počnou kosit. O páté přinášejí ženičky raňajky, a to buď halušky nebo pirohy neb opekance. Nejlepší jídla chystají v čas kosby, i v lepší šat se odívají. Úhuhú! Stráně jindy tiché oživnou veselým hukáním, hovorem a žertem.

Usušené seno domů se nesváží. Po lúčkách uvidíte jakési malé dřevěné stodůlky. Říkají jim štále.^[49] Do těch snášejí seno a teprv v zimě svážejí je lidé na sáňkách po sněhu dolů, nakládají na saně neb vozy a svážejí domů. Až pojedete na Tatry, tedy na stráních nad Váhem též uvidíte takové seníky.

Někdy jsou lúčky v takových kotlinách a roztokách, že z nich nelze vyvézti seno ani v létě ani v zimě. Tož se uloží do seníků. Na zimu zaženou sem ovce — je tu i chlév —, aby seno skrmily.

Čtenář vidí, že se i na Slovensku, řídce obydleném, zužitkuje každý kus stráně. Nepravím, že se zužitkuje náležitě, úplně, ale není kousku země, že by se o něm nevědělo, kam patří a že by ho nebylo nijak využito. Vysoká náhorní pláň holá, jen travou zarostlá, jmenuje se hoľa;^[50] a i na té bývají salaše a spásají se různým dobytkem.

Někdy uvidíme na stráni chaloupku, dvě i více a kolem nich, tu a tam, malinká políčka. Taková políčka na příkrých stráních nelze orati, místo orání lidé je motykami kopají. A hnůj vynáší se na ně v nůších, lidé tam nejezdí, nýbrž lazí (lezou). I říká se takovým políčkám a obydlím kopanice, jinde lazy. V širším významu říká se kopanice chalupám a hospodářstvím na kamenitých kopčinách, třeba tam políčka orali. Někdy najdeme dědinku vysoko v horách, ukrytou za horou vyšší, jako je na př. Vlkolinec jižně Ružomberka, na jižním svahu Sidorova. Zvláštní osada, hodná toho, aby člověk několik mil cesty konal a si ji obhlédl. Kamkoli jdou, vždy mají s kopce a domů se vracejíce vždy těžko oddychují. Políčka orají a částečně i kopají. Čtenář uhodne, proč v takovéto obci nemají ani jednoho koně, nýbrž samé voly. Chaloupky jsou dřevěné, ale čisté vně i vnitř. Žida tu netrpí. Škola je pěkná, ale učitel špatný, odrodilý a vždy opilý.

Revúckým údolím jedeme do dvojích lázní, jež jsou korunkou těch končin. Z Osady jeďme podle říčky Korytnice a přijedeme do lázní v překrásném údolí ukrytých, též Korytnice zvaných. A odbočíme-li v Osadě k východu přes Lužnou, dojedeme do Železného. V kotlině, dvojitým věncem hor ohraničené, v lesích bez konce, je železitá kyselka a při ní skrovné, laciné lázně ve výšce skoro 1000 m. Kdo hledáš lesy, nádhernou přírodu, řidší vzduch a slovenskou společnost — nikoli nádheru lázeňskou —, spěj do Železného.