ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak se říká Turčanské stolici. Je nejmenší ze všech slovenských stolic, majíc 1123 čtver. km^[30] a 52 000 obyvatelův a je celá ohrazena vysokými horami. Na severu strmí Malá Fatra a ve Fatře je hora Kriváň,^[31] vyšší než česká Sněžka, a s tohoto Kriváně je rozkošný pohled na Turčanskou zahrádku. Pod nohama máte Váh a do Váhu vlévá se Turec, jenž protéká celou stolici od jihu k severu. Při Turci je dosti úrodná rovina, z roviny zdvíhají se hory výš a výše, vysílajíce do Turce množství malých říček a ohraničujíce stolici jako hradba. Kde Turec vpadá do Váhu, jsou Vrútky,^[32] velká to železniční stanice. Tu přesedneme chtějíce do Turčanského Sv. Martina, kamž je z Vrútek jen jedna stanice.

Cestou z Vrútek do Martina jsou Košúty, čítající 25 duší, z nichž podle maďarské statistiky jsou tři maďarské. Z těchto Košút pochází rod Ludvíka Košúta, maďarského revolučního vůdce r. 1848 a 1849. Martin vidíme s Kriváně dobře. Je to slovenská Praha; tato má sto věží, Martin dvě; Praha s předměstími na půl milionu lidí, Martin 3350. Když zakládali slovenskou Matici, Martin se jí nabídl za sídlo. To rozhodlo: Martin je duševním ústředím. Tu vycházejí slovenské časopisy, slovenské knihy, tu je nejvíce národních vzdělanců, tu bývají schůze z celého národa, tu je národní vedení, slovenské museum, ženský spolek Živena. Ale Martin je též sídlem stoličného úřadu, je to město stoličné čili župní. Žádné stoličné město na Slovensku nemá takové procento Slovákův, jako Martin, totiž 74,5. Jsou tu lidé národně silní, rozhodní, otužilí. Dojemná je pohostinnost jejich; každého roku sjíždí se tu v měsíci srpnu na sta hostí z celého Slovenska, a oni umějí všecky ve skromných příbytcích svých ubytovat, vždy s upřímnou srdečností. Jestli jsem tu a tam vyslovil kritické slovo o činnosti některých martinských pracovníků; neklam se nikdo: ctím náležitě národní věrnost martinského obyvatelstva jakožto mravní sílu, ctím jeho vzdělání a ctím vzácnou pohostinnost. Kéž je takový Trenčín (tu se hlásí k Slovákům jen 52 proc.), Dolní Kubín (tu 59,5 proc.), Mikuláš (54 proc.), Nitra (36 proc.), Zvolen (61 proc.) atd.

Hledě tak s Kriváně na Turčanskou zahrádku hledal jsem hnízdečko, z něhož vyšla všeslovanská myšlenka. Tam na jihu, třicet kilometrů od Kriváně, pod štíty Velké Fatry, ukrývají se Mošovce, rodiště Jana Kollára. Městečko čítající 1900 obyvatelů, z nichž se 92 proc. hlásí k Slovákům. Byl jsem také v Mošovcích, a sice r. 1893, kdy jsme oslavovali sté narozeniny Kollárovy. Jel jsem z Martina po dráze do Štubně. Ve Štubni jsou lázně, prýští tam teplé prameny a léčí se tam zvláště rheumatismus. Ze Štubně jsem šel po silnici do Mošovec. Nejprv jsem šel do školy, na níž je český nápis: Nechte maličkých přijíti ke mně. Pan učitel Zgúth vedl mne na místo, kde stával rodný domek Kollárův. Už ho není; bylť dřevěný a shořel do základů. Ukazují na jiný dřevěný domek, s jedním okenečkem do ulice, jenž je podoben Kollárovu. Po zbytcích kamení poznali jsme, kde stávala kamna. A vedle kamen, pravili jsme si, kolébala matička malého Janíčka. Tu, tu to bylo. Pohlédl jsem k zemi, pažitu, chtě si utrhnouti kvítek na památku. Byla tu jen husí mochna, kterou všude uvidíme, kde husy pasou. Škoda, tu by měla býti květinová a pěkně zamřížovaná zahrádka, pravil jsem a také několikrát napsal a hle, přání moje se splnilo. Svatobor, spolek na podporu spisovatelů a literatury v Praze, koupil onen pozemeček, dal zdělati pěknou zahrádku, která má vpředu železnou mříž a po stranách pěkný dřevěný plot. Až srdce poskočí: vidíte, jaké to máme panství pod Velkou Fatrou! A nyní k tomu máme prach těla Kollárova v matičce Praze, převezli jsme si jej z macešské Vídně.

Pozastavme se: Palacký, Šafařík, Kollár. Tři „kacíři“, nejslavnější křisitelé českého národa. O Palackém jsme řekli, že na Slovensku studoval a nabyl národního vědomí, Šafařík a Kollár jsou Slováci. Nuž, vidíte, co máme ze Slovenska. Všickni tito tři mužové byli tak Čechy jako Slováky. Co Bůh spojil, člověk nerozdvojuj. Oni, géniové, věděli, že jsme národ jeden a důrazně varovali před rozdvojením. Říkávám, že české se slovenským se navzájem zúrodňuje; to vidíme i na našich třech „kacířích“.

Nechť čtenář pamatuje, že ještě stojím na Kriváni, stojím tam s nejmilejším přítelem svým, Slovákem drem. Dušanem Makovickým. Když jsme se tak po turčanské zahrádce rozhlíželi, vzpomněli jsme i na olejkáře a šefraníky. V Klášteře pod Zniovem dělali prý kdysi mniši léčivé oleje a od nich naučil se to i lid. S oleji a pepřem chodili do Ruska a Hollandska a léčili lidi i domácí dobytek. Časy se mění a lidé přestali věřit v léčivou moc olejíčků a pepře. A tak olejkáři prodávali potom šefrán (šafrán) a se šefránem drobné galanterní zboží. Dnes už šefrán neprodávají, ale jméno šefraníci jim zůstalo. My takovým obchodníkům říkáme kramáři; prodávají střižné a galanterní zboží, jež nakládají do nůší neb i na vozy a putují od domu k domu, od dědiny k dědině, hlavně po Rusku a Sibiři, ale též po Rumunsku a Turecku. Šefraníci jsou z turčanských dědin a je jich asi 600. Šatí se jako Rusové, nosí jako Rusové dlouhé vlasy a vousy, a když s nimi mluvíte, zpozorujete hned, jak do slovenštiny přiměšují ruštinu. Mají velké zkušenosti a život jejich poskytuje látku pro povídku i pro román. Banka Tatra v Turč. Sv. Martině proměňuje ročně 100 000 rublů, které šefraníci domů poslali nebo přinesli. Do Trenčanské snášejí ze světa peníze dráteníci, sklenáři, sklenkaři, šindeláři a polní robotníci, do Turčanské zase šefraníci.

S Kriváně je krásný rozhled. Na jih vidíš Sitno, na sever Babí Goru, na západ Radhošť a na východ Kriváň v Tatrách; a kromě nich sta a sta hor jiných, nepočítáš je, jako nepočítáš stromy v lese.

S Bohem, krásná turčanská zahrádko! Já už na Fatranský Kriváň nepůjdu, ale jděte tam vy…