ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

D.

Že takové případy jako předešlý, upevňují mezi lidem věhlas bohyň, rozumí se samo sebou. Vždyť, kdyby se jim nikdy nic nevydařilo, přestal by lid sám od sebe k nim chodit. Ale jeden povedený případ zahluší sto nepodařených. Na nepodařený případ se zapomene, podařeného pak vzpomínají vždy a všude. Svět je již takový, dá se lehko klamat.

I nasledujíci událost, kterou popsal učitel Karel Dočkal, tomu nasvědčuje:

Před několika lety přišel na Žítkovou jakýsi zámožný hospodář od Vyškova i se svým asi osmnácti- až dvacetiletým synem, švarným junákem, k jedné bohyni.

Průvodčí (anděl) z Hrozenkova vyzvěděl cestou, že hospodáři před týdnem někdo ukradl stovku a že to může býti jen domácí zloděj, poněvadž nikdo cizí nemohl věděti, kde má peníze uschovány.

To se rozumí, že průvodčí hned za tepla to pošeptnul bohyni, a tato potom „překvapila“ bodrého Hanáka svou vševědoucností.

Když totiž Hanák se svým synem vstoupil do světnice, nebyla bohyně právě přítomná, avšak její muž povídal, aby si jen sedli, že jde pro ni, neboť prý je jen ve chlévě.

Seděli chvilku samotni, ale ne dlouho (jen potud, co ji byl „anděl“ za plotem, kdež ho ona čekala, pošeptal, co byl slyšel.) Bohyně vstoupila.

„Ach, vítajce, ludkovia, z dalekého kraja!“ Pohleděla nejprv na šohaje, potom teprv na hospodáře. — „Stalo se vám neščestie, pravda? — Okradli vás? No, veď vám to vidím na čele napísané! — A ty, mój synku?“

Šohaj se zapýřil a sklopil oči.

„Přišel jen se mnou, aby mně nebylo smutno,“ odpovídal otec místo syna.

„Tak, tak! Dobře, že prišol.“ A popatřivši mu upřeně do očí, dodala vážně: „Teda hladáce zlodeja? No, no, šak ho máce v dome.“

„To vím,“ — odpověděl hospodář, „ale nevím, kdo to je a to se chci od vás dovědět.“

„Teda mi povedzce celú vec.“

A Hanák vyprávěl, že má doma několik set zlatých, ale že se mu minulý týden z nich ztratila nová, novučenká stovka a tu, že mohl vzíti jen někdo z domácích. Neni prý mu o tu stovku, však prý chvála Bohu má, ale, aby se to neopakovalo, chce tomu udělat řádný konec a se zlodějem, jak se patří zatočit.

„Dobre mace,“ pravila bohyně — „pred domácím zlodejom sa třeba chránic.“

Po celou dobu pozorovala švarného šohaje. Tento nemohl snésti jejího pohledu, vždy sklopil oči, když se jejich zraky střetly.

Vstala, přichystala oheň a vosk do hrnka a mezi tím vyprávěla o jiných věcech. Najednou se však obrátí k hospodáři a praví:

„Stryko, já něviem, či vám to budze po vóli, ale keď já bohujem, mimo toho, kerý prišol o radu, nikoho v izbe mac nesmiem. — Nech váš syn idze zatím do zahrádky.“

„Však tu nemusí býti — běž ven!“

Šohaj volky nevolky šel ven. Bohyně popadnuvši hrotek, překvapeně zvolala: „A čo tu nemám už ani kapky vody? To musím honem priniesc.“ — A už byla venku.

Rozhlédla se, kde je šohaj. Stál pod kolnou. Šla rovno k němu, stanula před ním, pohlédla mu ostře do očí a dupnuvši si nohou, řekla potichu: „Tys ty peniaze ukradol!“

Zbledl: „Tetičko, prosím vás, nevyzrazujte mne,“ zakoktal.

„Máš ich ešče?“

„Mám, ale už jen dvaaosmdesát zlatých; ostatní jsem spotřeboval na dluhy.“

„Dobre. Očuj, čo ci poviem! V sobotu večer dáš v maštali do okienka sedmdesac zlatých a priklopíš jich hrnčokem. Ty si necháš štyry zlaté pre sebja a osm zlatých po počtě pošleš mně. Keď tak urobíš, nezradím ťa. Keď ale nie, budzeš vidzec, čo budze, keď já to otcovi poviem! Rozumieš?“

„Rozumím.“

„A urobíš tak?“

„Udělám, jenom mne nezrazujte!“

„Moju adresu ci dám až v izbe. Včil ostaň tu, až ťa zavolám.“

Šohaj se třásl jako osyka. Bohyně načerpala vody, vrátila se do světnice a nalila roztopený vosk. Potom začala bohyňovat a na konec, když zkoumala úlitek, se rozhovořila:

„Poznám zlodzeja! Tój kladze na maštalné okno peniaze a zakrývá ich hrnkom. Ale peniaze nie sú šetky; zmárnil volačo. Ale lutuje teho a oplakává svój skutok, lebo vie, že spáchal ťažký hriech. Teda mu odpusce aj vy, tak jako mu Pán Boh odpúščá. Já ho vyzradzic němóžem a něsmiem. Ano, keby vám do týždňa peniaze něvrácil, potom už móžem. A preto idzce len v pokoju domóv a každý deň o desjatej hodine večer idzce do maštale, pozrice sa na okénko a keď peniaze najdzece, budzce spokojný. Keby ale ani do osmého dňa tam ništ něbolo, odpišce mi a já vám potom vyzradzim, keho som to vidzela na vosku, jako klade peniaze na okno. — Tak!“

„A tetko, co jsem vám dlužen?“ ptal se rozradostněný Hanák. Byl potěšen tím, že zloděj skutku lituje.

„To, čo mi dáce! Keď ale doma peniaze najdzece, móžete mi potom ešče volačo priedac.“

„Ano dostanete. Tu máte 5 zlatých a pošlu vám potom ještě pět — a to proto, že jsem rád, když koná ten zloděj pokání.“

„Koná; plače a nevie jako. Ale už budze vedzec, bo Panenka Maria mu dá pokynutie, aby peniaze v maštali na okno položil. Včil móže váš syn už priíst; cestú mu možece vyprávac treba šetko, nedbám, ale tu nesmel byc, je na to ešče mladý.“

Zavolala tedy šohaje, mrkla na něho a dala mu znamení, aby nic nemluvil, položivši prst křížem na ústa. Ten hned porozumněl. „Tu mace mój adres,“ a dala mu ji.

Teď spěchali oba dva radostně domů. Cestou otec svěřil všecko synovi. Pravda, doma se všecko stalo tak, jak bohyně předpověděla. Syn do soboty položil peníze na okno, bohyni poslal osm zlatých a otec jí poslal ještě pět. O tom arciť otec nevěděl, že syn jí poslal též.

A tak bohyně „vydělala“ za malou chvilku osmnáct zlatých.

Advokáti, záviďte bohyni řemeslo!

Syn možná, že není docela přesvědčen o vševědoucnosti bohyně, ale teď, aby se neprozradil, musí mlčet. Za to však otec bude na bohyni přísahat a nikdo mu nevymluví, že bohyně neumí „bohovat.“ A věru, na Hané mají naše bohyně znamenitou pověst.

Toto vyklevetil průvodčí, když se později s bohyní pro něco pohaštěřil.

Duševědu zná bohyně lépe, než mnohý professor na universitě. Ona umí čísti s tváře.

A takto klamou bohyně svět.

A kdyby jen toto bylo! Jsou horší věci, jež ony páchají a mnoho zla natropí. Aspoň následující případ vás o tom může přesvědčit. Stalo se to nedávno a je to tedy posud v živé paměti.