ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A.

Počátkem srpna 1912 šel náš pan kaplan za nějakou záležitostí na Žítkovou. Když přišel domů vyprávěl mi se smíchem následující historku:

Když jsem šel domů, usedl jsem si na chvíli na stráni, v jalovčí. Vidím, že s kopce sjíždí nějaký jezdec. Dívám se kukátkem, kdo by to byl, a pořád jsem ho nemohl poznati. Napadlo mi, nejede-li to nějaký blázen od bohyně. Zůstal jsem tedy sedět a čekal jsem, až ke mně jezdec přirazí. Zastavil jsem ho a tázal jsem se, koupil-li toho pěkného koně na Žítkové. Ten mi, ale řekl, že ne, že prý byl u bohyně o pomoc. Pravím: „Ale člověče, věřite vy skutečně, že by vám bohyně pomohla?“

„Co bych nevěřil? Já to jistě vím, vždyť jednou byla blízko nás, v Boršicích, též jedna taková žena a co ta se napomáhala lidem i dobytku!“

„Odkud jste?“

„Ze Slavkova od Brodu.“

„Za jakou záležitostí jste tam byl?“

„Hm za jakou! Proč bych vám lhal? Skrz koně. Už mi zdechli ve dvou letech dva koně a dvě hříbata. Opatruji to jako oko v hlavě, avšak všechno marné. Jakmile to onemocní, dávám hned, co kdo radí a na konec mi buď kůň nebo hříbě zdechne. To už není po dobrém, já mám učarováno.“

„Ale jděte, člověče, nejste přece žádný chlapec ani žádná bába a to byste věřil v čary? Nenechte se vysmát!“

„Velebný pane, vy jste studovaný člověk a já vám řeknu, že všichni lidé všechno vědí, ale vy ještě nevíte všechno. Co řeknete třeba na toto:

Když jsem byl ještě svobodným, myslil jsem si na jedno děvče a nemohl jsem se k němu nijak dostat. Už jsem si ani rady nevěděl. Napadlo mi tedy, abych žel na Žítkovou k bohyni o pomoc. Jednou jsem se vypravil a hajdy na Žítkovou ke staré Pagáčeně. Pěkně jsem jí všecko pověděl, ale ono nebylo ani potřeba jí to povídat. Přišla z venku a už mi to povídala sama. Potom nás ještě ulila na vosku a povídá: Milý synku, ta bude tvá, ona musí být tvá, kdyby dva dni před tvou smrtí. Však já to už spravím. Víš ty co, zaopatř si nějak s ní aspoň jeden vlas. Potom ho zakop na dvoře pod okap a o další se nestarej! Ať se ta dcerka vzpírá, jak chce, musí býti tvá.

A ak se to i stalo. V neděli byla u nás muzika: já jsem jí vzal několikráte tancovat — a vytrhl jsem ji pěkně, co ona nevěděla, pár vlasů. Doma jsem je před maštalí zakopal pod okap a čekal, co bude dále. Přijdu k muzice podruhé, jen po mně očima točila. Já řku: aha, už tě to drží, pravda? Kam jsem šel, tam ona za mnou. Potom za mnou začala i k nám chodit. Naši brblali, ale žádná pomoc; ona byla jak slepá. O žádném nemluvila jen o mně; a ať jsem vyjel do pole v kteroukoli stranu, už mi byla v patách. Kdybych si ji nebyl za dva roky vzal, snad by byla samou láskou zemřela. A co řeknete potom na toto? Ale za deset roků po svatbě dávám nové náspi před maštal a přijdu na to místo, kde jsem ten její vlas zakopal. Ja, pane, místo jednoho vlasu jsem vykopal takový chumáč chlupů jako veliké přehršlí. — Až mi všechny vlasy na hlavě hrůzou vstaly.“

„A nebyly to, strýčku, kravské chlupy z nějakého starého chomoutu?“

„Ale, co vám napadá, vždyť co pamatuju, nikdy jsem tam žádných chlupů nehodil.“

„Vy třeba ne, ale možná váš otec neb váš dědeček. Vlasy vydrží mnoho a mnoho let.“

„Ale co vám to napadá! To byly vyrostené vlasy z toho jednoho ženského vlasu. Tak to bylo spečené, jako kdyby to bylo bývalo v presu. Anebo včil s těmi koni. Před měsícem dostal můj náruční silnou běhavku. Už jsem myslel, že zdechne. Šel jsem tedy k bohyni a hned mu pomohla. Dala pro koně jakousi medicínu a třetí den bylo po běhavce. A toť tento mívá co chvíle zas bolení, tož jsem s ním tedy šel sem, aby ho přehlédla.“

„A prohlédla ho bohyně?“

„O ano. Ale blízko k němu nešla, jen zdaleka. Po prohlídce lila vosk a ulila nás oba, koně i mně.“

„A stáli jste vedle sebe?“

„Ale kde! Každý jsme byli na jiné straně.“

„To se jí tedy dnes nepodařilo. Obyčejně stojí ten člověk zrovna vedle toho hovada, jemuž jde o pomoc.“

„Že ano?“

„No jistě. Mně to přece můžete věřit. Naší farností přejde denně lidu i dobytka, že nemáte ani tušení. Já to vím, kolik pověrčivého lidu jde denně k bohyním, ale též vím, že neumějí bohyně dělat zázraků.“

„A proč by neuměly? Však jako kněz víte, že i svatí apoštolové dělali zázraky.“

„Ano, to vím. O bohyních však vím ze své zkušenosti jen tolik, že umějí zázračně prázdnit kapsy pověrčivým lidem; o jiných zázracích nevím. Škoda vašeho trmácení až sem. Kdyby ten váš kůň měl rozum, tak by vás shodil — a hodil by po vás za vaše počínání zadkem. Ale tak — musí vás nésti a musí se s vámi ještě chudák ke své hanbě nechat ulíti na vosku.“

„Tož vy, jako že si ze ze mně děláte ještě posměch?“

„Ach ne, to já jen lituji toho koně.“

„A tím koněm myslíte mě, pravda?“

„Když se k tomu tak mermomocí hlásíte, tož nemám nejmenší příčiny, proč bych vás měl ujišťovati o opaku.“ —

„Vjo, už ani tedy kněz člověku neuvěří — vjo, a udělá si z něho ještě blázna — vjo!“

*

Teď zabrousím do jiného oboru.

Podám vám jednu historku, dle níž seznáte, že do nebezpečných věcí se bohyně nepustí a že i jiným dopřeje výdělku. Ale jakého!