ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A.

Na podzim r. 1911 přišla na faru na Starém Hrozenkově asi 6Otiletá žena z Beckova, z Trečínské stolice.

„Prosím ich, velebný pán, čo mám robit? Mám v sobě toho oného (ďábla), tak mňa v žaludku tlačí, lebo je tam zprotivený (zpříčený). Jako sa začne hýbat, nemožem nič robit; ani modlit sa mi nechce. Porád mi ten oný len suská, abych sa utopila, lebo povesila, a to sa já prece bojim urobit. Ja, ja, ta vaša bohyňa na mně urobila zázrak! Oh juj, ta mi nabohyňovala! Však takého zázraku ešče na svete nebolo. Nech sa celá bohyňa aj s jéj zázrakom do horúcího pekla propadne! Pre Boha ich prosím, pomožú mi!“

Pan kaplan, jemuž to ona žena vyprávěla, přišel ke mně: „Mám tam jakousi šílenou ženu z Beckova. Pořád mi vykládá, že má v sobě ďábla. Pojďte se na ni podívat!“

Šel jsem tedy do kaplánky.

„Co je vám tetka?“ — táži se.

„Ej, čo je mi? Vaša bohyňa na mně urobila zázrak. Oj, taký zázrak na mně urobila, že takého ešče na svete nebolo. Však už za to aj 14 dní seděla v kriminále. Náš dochtor ju skrz ten zázrak na Morave žaloval. Tady to majú napísané.“

Podala mi korespondenční lístek, jímž ji c. k. okresní soud v Bojkovicích uvědomoval, že bohyně byla pro její léčení odsouzena k 14 dennímu vězení.

„Povězte mi, tetka,“ — pravím — „k vůli čemu jste byla na Žítkové u bohyně, co vám bohyně povídala a co vám dala za léky. Řekněte mi pěkně pomalu jedno po druhém!“

A tetka začala:

„Mala som z jara na životě vred a išla som o pomoc na Žítkovú k bohyni. Bohyňa ulala vosk, potom mi ho ukázala. A čo byste rekli, že sa na tom vosku ulalo? Bola som tam já, mój muž, mój 20 letý syn a jedna naša mrtvá suseda, čo je už čtyry roky v zemi. To tam všetko bolo. Bohyňa nad námi všemi volačo dlho ríkala a potom povedala, že mi iste pomóže a že sa ten vred ztratí. Kázala sa mi napít téj vody, čo tam aj ta mrtvá bola ulátá a já hlúpá som sa teda téj vody napila. Ach, čo som to len já nešťastná roba urobila! Hned mi z téj vody bolo zle. Ale jako som prišla domóv, vlezl mi do žaludku ten oný. Téj mrtvéj vody mi bohyňa dala ešče domóv, aby som si z něj urobila kúpel a potom to mal mój muž po kúpelu všetko vlit do mravenčího kopca. — Já hlúpá som sa teda v téj mtrvéj vode ešče okúpala a mój muž ju zaniesol vlit do mravenčího kopca. Jako ju tam vylal, bol ten mój muž druhý deň plný vší a tak je jich plný až do dnes. A mój syn — však máme len toho — ten má též kus toho zázraku. Jako to na něho prijde, tož nechce nič robit, len ziechá a ziechá (zívá), porád sa mu len huba otvárá. — Čo som sa už len nachodila po kostoloch jak v Uhrách tak na Morave a všade mi kniazi povedajú, aby som sa len modlila. Ale ten oný sa mi nedá ani modlit. Už som pochodila všetky kláštory, však mi v jednom dali aj svjatý růženěc, tady ho mám,“ — vytáhla z pod šátku na hlavě růženec — „už ho aj na hlave nosím, avšak nič platné. Toho oného nemóžem ze žaludku dostat ven. Tu vašu bohyňu musí Pán Bóh potrestat, že z nás všetkých v dome narobila telko žebrákóv.“

Co jsme jí měli poradit? Politovali jsme ji a ubohá žena šla opět do jiné farnosti ke kněžím na radu, jak by se zbavila toho oného, k němuž jí dopomohla jedna naše bohyně svou „svjatou vodzičkou“.