ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A.

Kolik bylo na Starém Hrozenkově kněží, tolik též nepřátel v nich měly žítkovské bohyně. Každý kněz se přičiňoval, seč jen mohl, aby konečně přestalo to vydírání a vyssávání pověrčivého lidu, jenž donáší bohyním mnohdy těžce vydělaný groš. I misionáři, jež zde před několika lety pracovali, měli bohyně v práci — každou zvláště, ale všechno marně. Jak se bohyňovalo před sto lety, tak se bohyňuje dodnes.

Přišel jsem já na St. Hrozenkov a umínil jsem si, že tuto neřesť vykořením. Seznal jsem brzy zvyky a pověry zdejšího lidu, a pravil jsem si: to by bylo již cosi, aby jsi neodstranil „bohyňování“! — Kázal jsem proti bohyňování, ale bohyně se spokojeně uščurovaly a — bohyňovaly dále. Konečně jsem předce jednu bohyni a to tu nejlepší dostal pod ruku.

Rodili se jí pořád jen sami chlapci, takže byla obava, že trůn v její rodině osiří. Konečně nad chalupou 49 leté bohyně zakrákala vrána a přinesla do kopaničářské chalupy následnici trůnu — „bohyňku“. Pan kaplan pokřtil bohyňku a já si u něho vyhradil, že starou bohyni opět uvedu. Proč? Inu, úvod v naší farnosti, dle pověstí a pověr kopaničářských žen, má snad větší váhu než všech sedm svátostí. Neuvésti šestinedělku a odkázati ji na druhý den, by znamenalo dle jejich mínění, vydati takovou ženu na pospas jisté smrti: „Něčo za ňů na zpáteční ceste šustně, obendze ji vjetor a už musí umric, ať robí, čo robí.“ Je-li šestinedělka nemocná, musíme ji jíti „zúvodzic“ schválně na Kopanice. Ba stalo se mi, že mi přišla po oddavkách nevěsta, jež měla se ženichem již tři roky starého chlapce, bych ji „zůvodzil“. Já řku: „A máte tu s sebou toho svého tříletého Juru.“ — Že prý nemá. — „A tož, kdo pak vám to napískal, abyste se dala po třech letech uvésti?“

„Šetky baby to povedaly, aby prý sa mně něčo treba něstalo.“

„No, víte, nevěsto, z toho nebude nic. Jurky tu nemáte a kdo by tedy šel za vámi kolem oltáře? Necháme to, až se vám narodí druhé dítko a potom to odbavíme rázem.“

Takovou váhu má u nás úvod, což jsem musel předeslati.

Přijde tedy naše bohyně: v neděli při ranní mši sv. na úvod. Kde kdo v kostele již věděl, že je bohyně v sákristii a že čeká na úvod. Všechny ženy měly hlavy vzhůru a každá upírala nedočkavě oči k sákristii, odkud se mělo vyhrnouti její veličenstvo, žítkovská bohyně, s následnicí trůnu.

Bylo již chvíli po požehnání, ženy se z kostela nehýbaly, každá chtěla viděti, jak si bude bohyně s následnicí kolem oltáře vyšlapovat. Zatím jsem měl s bohyní v sákristii důležitý rozhovor:

„Vy, tetko, ,uvádíte‘ denně celé haldy hloupých, pověrčivých lidí, vyssáváte je jako pavouk mouchy a to chcete, abych teď já vás uvedl?“

„A čo já pre nich píšem? Já pre nich něpíšem, já jich něvolám. A čo som já tam sama? Šak já viem, že mně to druhé neprejů, že na mě podháňajů. To je len šetko ze závisci.“

„To já též dobře vím, že tam nejste sama, vždyť zrovna za vámi zde stojí též jedna bohyně; ale to mi nepovídejte, že nikoho nevoláte. Já ty vaše spády znám lépe než si sama myslíte. Teď si však vyberte! Buď se veřejně před celým kostelem, před oltářem odřeknete svého nepoctivého řemesla, čarodějství a pak vás uvedu, a nebo se neodřeknete a neuvedu vás.“

Bohyně, jež má vždy pro každého „radu“ pohotově zůstala udiveně a ustrašeně státi jako Lotova žena. Po chvíli spustí: „A čo já sama bohyňujem?“

„To já též vím, že sama nebohyňujete, ale dnes zde mám na úvodě vás. Na ty ostatní přijde snad též řada. Půjdete se tedy toho svého řemesla odříci nebo ne? Ale honem! Dlouho čekat nebudu.“

„Tož teda pójdzem.“

„Babko,“ povídám, „podržte za tím dítko a vy pojďte za mnou před oltář!“

Bohyně šla. Ale to vám byla chůze! Poklekla na nejnižší stupeň oltáře, červená jako rak a já začal předříkávati:

„Zde na stupních oltáře, před Nejsvětější Svátosti Oltářní, přede všemi lidmi, svatosvatě slibuji, že do své smrti se nebudu zabývati bohyňováním a čarodějstvím. K tomu mi dopomáhej Pán Bůh, matka Boží a všichni svatí. Amen.“

V kostele bylo ticho jako při pozdvihování. Všechny ženské měly nastavené uši. Bohyni se do odříkávání něchtělo. Některá slova jsem jí musel dvakráte předříkávati a upozorniti ji, aby odpovídala srozumitelně.

Pak jsme šli do sákristie zpět. Bohyně vzala na lokty bohyňátko, a teprv jsem ji uvedl. Po úvodě pravím kostelníkovi: „Peníze od úvodu jí vraťte a řekněte jí, že nepoctivých peněz ve svém domě netrpím, ježto bych se obával, že mi padne kus dobytka, neb že mně potká jiné neštěstí.“

Kostelník vše věrně vyřídil a vrátil bohyni 2 K — dala se totiž jako nějaká dáma uvésti v pluviále.

Vyšla konečně z kostela ven. Pot jí řinul po tváři, a teprv na čerstvém vzduchu popadla trochu dechu. Rozhlédla se kolem sebe, utřela si tvář, několikráte pronesla až z hloubí duše: „Ach juj, ach juj, ach jůůůj!“, a potom spustila:

„Juj, čo som to len já hlúpá zrobila? Ale hdze som len dala rozum? Prečo som len išla dac so zůvodzic do Hrozenka? Čo pak som už nevedzela o inšiech kosteloch? Treba v Bojkovicoch, lebo v Komně, lebo v Picíně? Prečo som len dolezla sem? Farár něchce ani ode mňa peniaze za zúvodzení! Oh jůj, to bol úvod, bol! Takého som, čo som vydatá, ešče němala; a už som predca odniesla telko chlapcóv! Ten mňa zůvodzil, oh júj! On mně zakazuje bohyňovac. A prečo teda porád s kazatelny vykrykuje, že máme šetko staré zachovávac? Čo porád vykrykuje, že máme chodzic ve vyšívanie a robic si je, jako nás to naše mamky naučily? A bohyňovánie nenie staré? To mňa nenaučili mamka? Čo? A prečo bych já teda teho nechávala? U nás sa bohyňovalo, ale včilľej sa budze bohyňovac ešče vjacej. Bohynovánie je tak staré jako vyšivanie a staršie než celý náš farár. Ale počkaj farár, len počkaj! Počkaj ty, čos na mňa u farára ze závisci podehnala! Šak já vám už pomóžem! Hnedz jako prindzem dóm, tyto pekné šaty, čo mám na sobě, predám a dám za vás na omšu svjatů ,bielým kňazom‘ v Brodze. Dám aj židovským žebrákom za vás na modlenie. Len počkajce, počkajce, ešče šetkýmu nenie koniec.“

Tak skončil úvod nejlepší bohyně. Dochovává svědomitě „staré zvyky“ a bohyňuje ovšem dále. Sloužili-li již za mě „bielí kněží“ mši sv. nevím. Sloužili-li, pak běda! Dle pověrečné bohyně musím býti ode dne mše sv. do roka a do dne pod drnem. Jůj, já smutný, zarmůcený kopaničárský farár!