ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A.

Nejhorší a nejostudnější čarování je nad dobytkem. Pane Bože nebeský, zde natropí bohyně tolik pekla a tolik nepřátelství mezi lidmi, že se to nedá ani z daleka odhadnout. Řekne-li někdo pověrčivé hospodyni, že její krávě učarovala třeba sousedka, představte si jen, jak ty dvě na sebe hledí, a jak se jedna druhé snaží vymstit. Jsou lidé, kteří nevěří a nevěří, že jejich dobytku nemůže nikdo učarovat. Oni na čary věřili, věří a budou věřit ve své pověrčivosti dále. A to je právě pastva pro naše bohyně. Při „pomáhání“ vlastně „odčarovávání“ krav okrádají bohyně ubohý lid o nesmírné peníze. Ale z domácích lidí ani jeden člověk k nim o radu nejde ani v této věci, protože všichni velmi dobře vědí, že všechny bohyně jsou podvodnice. Máme zde sice mnoho pověr, jež nelze nijak vymýtiti, ba stále a stále vyvstávají mezi naším lidem pověry nové, ale v této věci, pokud se týká pověry začarovaného dobytka, jsou naši lidé jedné mysli: že totiž bohyně dobytek odčarovat nedovedou. Za to však cizí lidé — Bože, ti se sem jen hrnou o pomoc. Slovensko je nejvíce zastoupeno. A kdybyste viděli, kterak ti lidé vyhýbají, když mně nebo p. kaplana mají potkat! Každý se krčí jako kdyby byl na Žítkové něco ukradl nebo chtěl ukrásti, a zatím je chudák sám od bohyně okradený nebo jde, aby se dal okrásti.

Uvedu skutečný případ, kterak bohyně pomáhá začarovaným kravám.

„Tetka, poslala ma moja gazdina, že máme poslúžené (počarované) krave. Pred tromi dni prestala dojiť celkom,“ vyřizoval přišedší pacholek.

„Odkel si?“

„Od Myjavy.“

„Jak dlúho’s sem išol?“

„Celý deň.“

„Čo si s téj začarované krávy priniesol?“

„Nič.“

„Ani chlupóv něpriněsols?“

„Nie.“

„Ja, to ci já pomoc němóžem, ani poradzic, keď si ništ něpriniesol. Bež domóv a povedz gazděně, něch vytrhne téj začarovanéj kráve o pól noci medzi rohama trochu chlupóv a potom ich sem priněs! Já ci potom poviem, kdo kráve učaroval a čo sa má robic, aby sa téj kráve zas odčarovalo; a čo sa má robic, aby mal zas ten počarované, kdo vám uškodzil. Tak teda bež ve menu Božiem, len bež a Pán Bóh ci daj ščestie.“

Pacholek jde, jde celý den až k Myjavě. O půl noci vytrne gazděna krávě chuchval chlupů mezi rohama, zamotá je jako poklad do bílé hadry, a skoro ráno žene pacholka opět na Žítkovou k bohyni. Přijde tam večer, přenocuje na kopanicích a ráno jde s kravským pokladem k bohyni.

„Neseš chlupy?“

„Nesiem.“

„Daj ich sem!“

Bohyně vezme hadru, rozmotá ji, položí na stůl, drbe se v chlupech jakoby tam hledala ten nejmenší a ten začarovanější. Kroutí moudře hlavou, vzdychá, natahuje obličej, vyvaluje oči. Po dlouhém, úmorném hledání nejzačarovanějšího chlupu, pronáši znalecky:

„Mhm,“ svazuje hadru, omotá ji i s chlupy kolem hrnce, v němž je studená voda, bere se sporáku hrnek s roztaveným voskem, obsah vleje do hrnce se studenou vodou, sedne za stůl, přežehná znamením sv. kříže sebe, přežehná i hrnec, v němž chladne vosk a jenž jest omotán hadrou s chlupy, a začne hlasitě:

„Započínám já své veci, nie zlú mocú, Božjú mocú, s Krista Pána dopomocú, kdo by bol téj gazděně a jéj kráve príčina, dálnie nebo blízký, lebo žena, lebo mužský, lebo její priatel najbližňajšie, aby ho zabil sám kríž, na kerém umrel Kristus Pán, sám Ježíš. Prečo (proč) vy bosorky (čarodějnice) preškodzice (škodíte) jéjmu domu, jéjmu dvoru, jéj kráve? Až vy prečítáce v mori piesek, na zemi trávu, na hore list! — Ale vy něprečítáce v mori piesku, na zemi trávy, na hore listu. Žjadné umelstvo jéj nebudze škodzic ani ve dne a v noci, budze jéj Bóh něbeský na dobréj, svjatéj pomoci. Povedz ty mi voščíčku, samú živú pravdzičku, kdo by bol téj gazděně príčina, dalnie lebo blízký, lebo žena lebo mužský, lebo jéj priatel najbližňajší, aby chodzil, aby blúdzil, aby nikde pokoja němal, až k něj prijdze a za odpuščenie prosic budze, potom odlahu (úlevu) a pokoj mac budze. K temu mi predně dopomáhaj sam něbeský a milosrdný Bóh Otec, Bóh Syn a Bóh Duch svjatý, šetci Boží svjací, kerí sce na něbeském trúne jací, radzce (račte) mňa vyslyšeci a tuto modlitbičku ode mne prijaci a mně v mých vecách nápomocni býci. Ve jménu Boha, Otca i Syna i Ducha svjatého. Amen.“

Na to přežehná bohyně sebe, potom hrnec, pak královsky vstane, udělá vážnou tvář, vytáhne pravou rukou vychládlý a různě zformovaný vosk, hledí chvíli upřeně na úlitek, zkoumá, drbe prstem na různé vyvýšeniny a prohlubinky vosku, usmívá se, pokyvuje spokojeně hlavou, opět přemýšlí a opět se dotýká prstem vosku. Na její tváři pozoruje příchozí, že je s výsledkem svého proroctví velmi, ba nadmíru spokojena; že ačkoliv ještě nevynesla šalomounského rozsudku, vynese jej co nejdříve. Ví, že ten rozsudek bude pro člověka, jenž krávě učaroval, hrozný, zdrcující. Ví, že se mu jeho čarodějství špatně vyplatí.

Takovou náladu umí bohyně vyvolat.

Konečně se její milosti, naší bohyni, uráčí otevříti vzácná ústa. Začne pěkně zvolna, pomalu a lahodně s úsměvem, jakoby na chléb med mazal, mluvit a dotazovat se příchozího, při čemž ho ani na okamžik s očí nespouští. Začne tedy bohyně:

„Podla vás bývá súsed, pravda?“

„Bývá.“

„Pozrice sa, tady je!“ (při tom ukazuje vyvýšeninu na vosku) „Ale vy němace len teho súseda; vy jich mace vjac.“

„Áno, máme s druhej strany tiež súseda.“

„Pozrice, tady je!“

„Pres vašu dzedzinu teče aj voda, pravda?“

„Áno, potok, a tečie vedla našoho.“

„No tož vidzice! Tu ho mace, pozrice sa!“

„Ach jéj, kto by to bol povedal! Jaká dlhá hlbinka je tady!“

„No tak teda, tu máce též pres ten potok lavu (lávku). Či nie?“

„Ach, jejejéj! Akorát! To je u našoho,“ diví se pacholek.

„Tak teda pozrice sa daléj! Vidzice tu ten hrbúlek u tej lavy? Čo?“

„Vidím.“

„To je zase vaša gazděna. Ta išla pred pjaci dňoma pres tú lavu a akorát na té lavě si popravovala čosi v hlave; svrbjala ju hlava, bo čo. To akorát tady něni vidzec — ale ona sa zkrátka chmácla do vlasóv. A jako sa chmácla, tako jéj vypadla z vlasóv šňůrka. Ale ona o tom ani něvie. Potom brzo za ňú išla jéj súseda, čo bývá kúšček od téj lavy; ta súseda je bosorka, ta umie cudziemu dobytku poslúžic…“

„Sakra, to je stará Šušlena a žiadný iný,“ zvolal pacholek.

„Neskákaj mi do reči a počúvaj! Tož ta bosorka, čo bývá u téj lavy, išla teda pres tu lavu. Uzrela na něj taký švihlík (šňůrku) z vlasóv, zdvihla ho a poznala, že je se ženské, která dojívá krávy. Tož ho vzala, išla do svojho chlieva a potrela jím prah. Jako to zrobila, hneď jedna vaša kráva prisušila (počala méně dojiti), ale téj bosorky kráva zas to pridala. Za týdzeň by prisušila vašej gazděne aj ta druhá kráva a ta bosorka by zas o to mala vjac.“

„Ale mi máme tri kravy! Povedzte mi, tetka, kedy by bola i tá tretia krava přestala dojiť, keby som nebol sem prišiel, aby som to mohol nasej gazdine povedať.“

„Reku, neskákaj mi do řeči! Já viem, že mace aj tretiu krávu; šak sú tu šetky tri v hromádce v tom kútku. Vidziš? — To je váš chliev a to sú ty tri krávy. Tož len čakaj, šetko ci poviem, keď si tak zdaleka prišol. Ta trecí kráva by bola potom prisušila za sedm dzní po téj druhéj, ale už by potom nebolo pomoci inšiej, leda krávy predac. Už by bolo pozdě. Dobre, že’s prišol brzo.“

Chvíli rozmýšlela a pak pokračovala:

„Tož včil dobre očuj, čo ci poviem a dobre, ale dobre si to pamatuj!“

Vaša gazděna musí isc po dzevjac dzní každý dzeň na jednu mezu v polu pred východom sunka. S každéj medze utrhne trema prstama levé ruky po špetce trávy a budze nosic domóv pekunko na hromádku. Potom musí nabrac vody z dzevjaci studének v polu, a to po záchodu sunéčka. Z každéj studénky jeden dzeň, pretože je dzevjatero cudziech hríchú. Tu natrhanú trávu s dzevjaci mezí dá do téj vody močic. Potom pójdze po tri dzni na hnůj v pravé poledzně a každý dzeň vezme trema prstama pravéj ruky trochu úpravy (hnoje), dycky s inšieho konca, a dá to zas do té vody močic. Potom vezme starý zerzavý kosák (srp) a dá ho zas do té vody aj s tú úpravú, aj s tú trávú s těch medzí močic. Potom vezně ešče starú zerzavú vidličku a dá ju též do téj vody močic. Včiléj sa to šetko musí močic tri dni, pretože sú tri božské osoby: Bóh Otec, Bóh Syn a Bóh Duch svjatý. Za tri dni ať tu vodu s toho slaje do starého, železného, zerzavého hrnca. Potom pójdze po trikrát do chlieva a to: ráno o 6. hod., v poledně o 12. hod. a večér o 6. hod.; s žádným něsmie ani slovíčka premluvic a keby sa jéj někdo volačo (něco) pítal, něsmie odpovedzec. Pri tom umyje téj krávě tú vodú vemeno. Potom musí téj kráve dávac varenú repu a posypac to žitnú, černú múkú. To móže robic hneď jako začne tú úpravu sbierac. Potom tu vodu, čo s ňú umyla kráve vemeno, vezme a vylaje téj bosorce v noci medzi dvere. Potom už to budze dobré. Vaša gazděna budze potom moc dojic, a ta bosorka, súsedka budze mac učarované. Tak to šetko vašéj gazděne povedzce, a ništ nězabudnice (nezapomeňte), lebo by to něbolo ništ platné. Tož už.“

„A čo vám budem, tetka, dlžen za ,poradu‘?“

„Čo budzece dlužen? No to, čo vám gazděna povedali, že mi mace dac. Kelko vám povedali, čo?“

„Povedali, aby som vám dal štyry zlaté.“

„Tak teda dajce štyry zlaté. Kebyste mi ale dali meněj, tak by to ništ něpomohlo. Preto, že by to bolo s cigánstvím.“

Opravdu, těžké úlohy ukládá bohyně svým klientům. Rád bych jen věděl, může-li to všechno někdo tak vykonat, jak to bohyně pacholkovi rozkázala.

Z celé rady je ovšem nejlepší: dávati začarované krávě vařenou řepu a posypati ji černou moukou. To už je něco! To ostatní — — — — hm! Baba babě uvěří, kdyby jí kázala i komáří sádlo užívati.