ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A.

Do Starého Hrozenkova přišel za administratora farního úřadu mladý kaplan. Kostelník a místní p. kaplan mu vyprávěli, jako místní zvláštnost, o bohyních. Uváděli různé kousky, jež bohyně s lidmi provádějí. Pan administrator se nad tou ohavností spuštění rozohnil a vyjádřil se, že půjde tu nejlepší bohyni zkusit. Povídá: „Tož co, vezmu si krátký kabát, červenou stužku, bílý klobouk a otáži se jí v nějaké záležitosti. Za ty čtyry dny, co jsem zde, mne jistě ještě neviděla a jsem si tedy úplně jist, že mne ani nepozná. Až mi nabohyňuje, teprv jí povím, kdo jsem a vyčistím jí tak důkladně žaludek, že se jí odnechce podvádět lidi.“

Kostelník však namítal: „To vám, velebný pane, neradím. Ani nevíte, jak jsou ty bohyně praskané a mazané. Každá pozná hned na první pohled, jdete-li k ní opravdu o radu, či, jdete-li si z ní dělat blázna. Ať vás to nemrzí! Čert bábě věř. Jste zde přece již čtyry dny a za tu dobu vás již mohla některá vidět. Ty mají pane chochmy, ani čert jich neošidí.“

„Tož uvidíte, já je ošidím; čerta k tomu nepotřebuji. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. A až přijdu od bohyně, hned za tepla vám povím, jak jsem ji vyplatil.“

„Nu dobře, dobře, jen aby ona nevyplatila vás.“

Pan administrator se tedy náležitě přestrojil a hajdy na Žítkovou k té nejlepší bohyni. Za hodinu přišel k první chalupě, u níž spatřil asi desítiletého kluka, jenž pozdravil uctivě křesťanským pozdravem.

„Synku,“ povídá přestrojený p. administrator, „nevíš, kde zde bývají bohyně?“

„Viem. Kača henkaj tam, mlačí Anča zas henkaj tam na vrchu, a stará Anča zas henkaj tam pod ňú.“

„Nezavedl by’s mne, synečku, k té staré Anči? Dal bych ti šestku.“

„Oj, prečo bych nězaviedol? Ale dajce mi dve.“

„Tož dobře. Tu máš dva šestáky a pojď se mnou.“

Šli mlčky. Pan administrator asi skládal na bohyni řeč. Chlapec se dle všeho nudil a spustil tedy sám.

„Zkapaly vám, pantáto peniaze?“

„Co jsi to, chlapče, povídal?“

„Eli vám zkapaly peniaze.“

„Co by mně zkapaly, vždyť peníze jsou mrtvé, nemohou tedy zkapat.“

„Ale nie tak, pantáto, eli vám ich někdo neukradol.“

„Ó, synku, neukradl. U mne by žádný mnoho nechytl.“ —

„Tož máce, pantáto, choré dzieci?“

„Nemám, synku, žádných dětí.“

„A tož stě sú, pantáto, chorý?“

„Ani chorým nejsem.“

„Á tož, čo idzece, pantáto, k bohyni robic, keď nějsce ani chorý, ani němace chorých dziecí, ani vám peniaze nězkapaly?“

„Synečku, jsi ještě malý, tobě nesmím povědět, co je mi a proč jdu k bohyni.“

„Keď mi to něchcece povedzec, šak já to němusím vedzec. Juj, pozrice sa, šak je Anča pred kopanicú! Už nás aji uzrela a idze domóv.“

Došli na místo. Chlapec zůstal státi u dveří a pan administrator šel do chalupy. Pozdravil křesťanským pozdravem. Anča poděkovala a hleděla s velikými rozpaky na pána. Za to však pan administrator nejevil ani nejmenších rozpaků. Postavil se fešácky až ke stolu, na němž byl již přichystán hrnec s vodou, kus vosku, a spustil jadrně:

„Milá tetičko! Přišel jsem k vám až z Hané od Kroměříže o radu a pomoc. Poradíte-li mi a pomůžete-li mi, velmi rád vás hojně odměním. Když jsem chodil do školy, miloval jsem čistou láskou jednu svou spolužačku. Tato nevinná láska v nás neutuchla, ani když jsem studoval na gymnasiu. O prázdninách jsme se spolu těšívali, ve školním roce jsme si nesčíslněkráte dopisovali. Jeden druhému jsme se vždy zapřísahali, že budeme svojími. Ukončiv gymnasium, šel jsem na universitu. V posledním roce mých studií mi však má milá vždy řídčeji a řídčeji psala, až konečně zmlkla docela. Zvěděl jsem, že se jí namanul jakýsi úředníček, jenž ji tak obalamutil, že o mně nechce ani slyšeti. Já ji však posud vroucně miluji. Prosím vás pěkně, pomozte mi a poraďte mi, jak bych si její lásku opět získal.“

Mezi tím, co pan administrator přednášel své bolesti, chodila bohyně po světnici jako lev ve své kleci. Hleděla zarputile k zemi a jen chvílemi obracela své oči na pána. Tváře ji rudly více a více. Pan administrator neměl ani tušení, že bohyni překypuje žluč. Domníval se, že se rozčiluje nad nevěrností jeho milé. Ale jak se podivil, když skončil! Bohyně se před něho postavila jako husar, v tváři zrudla docela, z očí jí sršely blesky a jedním dechem udílela tuto radu:

„Keď jich obalamucila galánka, tož oni si myslija, že aji oni možú balamucic celý svet a robic si blázny z hodných ludzia? Len nechajú galánky galánkama a říkajú rač svůj žaltár (breviář). To jim budze svečic, ale nie galánka. Veru, že ja, náš velebný, nový panáčinku! Keď je jim ešče aj včil milejšia galánka než žaltár, to mohli ostac aji na Hané a nemuseli k nám chodzic. Já jim galánky nadháňac něbudzem. Na to si najdú iných ludzia, kerí sú hlúpejší než já. Ale eli mňa chcú balamucic, to musijá stac o pól noci a najezc sa múdrého seménka. Teho však já němám. Pre to sa musija stavic, až pójdú zpátky buď u Kače lebo u mladšéj Anče. Ty je predávajú, ale len za komáří sjádlo.“

Po této poradě práskla Anča dveřmi až tabulky v oknech zadrnčely a nechavši p. administratora uvnitř samotného, vyletěla ven jako litá saň. Ten však byl rád, že je již po poradě a uháněl z Žítkové k Hrozenkovu, jakoby mu hlava hořela. Hned u nejbližší kopanice si připnul na krk kněžský kolár a oblekl na krátký kabát černý svrchník. Dlouho a dlouho nechtěl s barvou ven, jak pořídil u bohyně. Až po delší době se přece přiznal, kterak mu Anča nabohyňovala.

Podobně jako pan administrator pochodili před třemi lety u bohyně i výletníci z Luhačovic.

Přijeli na Hrozenkov ve dvanácti kočárech a potom šli na Žítkovou tahat z bohyně rozumy. Ta jich však zkrátka odbyla:

„Něch len páni a paničky jedú, odkel prišli. Oni sú múdrejší než já — já ze sebja nědám blázna robic.“

A tak celá společnost odtáhla s dlouhými nosy.

Že v těchto případech jednala bohyně tak rázně a odmítavě, nebude nikomu záhadou. Pana administratora viděla už jistě a jeho sebevědomé vystupování utvrdilo ji jen v tom, že nepřišel si dát skutečně bohyňovat. A že panstvo z Luhačovic přišlo jen z žertu a zvědavosti, to by i nebohyně byla poznala.