ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A.

Za Púchovem na Slovensku onemocněla matka. Volala-li si lékaře ku pomoci neb ne, to nevím; jen to vím, že poslala na Žítkovou k naší bohyni svou osmnáctiletou dceru a čtrnáctiletého synka. Poněvadž neměli ubožáci ani na vlak, šli o kuse chleba půl třetího dne pěšky na Žítkovou, nesouce s sebou matčinu zánovní košili. Dle této košile měla bohyně poznati, co nemocné schází, a dle této košile měla pro ni též předepsat léky. To už je pravidlem, že každý, kdo jde k bohyni, něco přinese. Musí to býti nějaký kus šatu z nemocného, nebo z dobytka chlupy, nebo se zamilovaných prsten atd.

Je však též pravidlem čarodějnickým, že málo kdo nese zpět, co s sebou přinesl a před bohyni položil. Má-li věc jen dosti malou cenu, a bohyně ji může prodat nebo vůbec zužitkovat, pak jí již nevrátí. Nestojí-li však předložená věc za nic, tu ji velkomyslně vrátí a nařídí, by to oblékli nemocnému atd.

Tak tedy to děvče přineslo s nemocné matky košili. Předloživši ji, plakala a naříkala, zda už snad mamka za toho půl třetího dne není mrtvá a zda prý ji ještě živou najde.

Bohyně slila vosk a povídá:

„Ach, neboj sa duša má, ništ sa neboj! Mamce budze lepšie, oj veru budze, už aj včil je jim lepšie. To oni majú len od dvúch bab tak urobené (počarováno). Sak ale ty dve baby budú lepšie choré, jak vaši mamka. Lebo čo já dostaněm do moci, už to něpuscím. Tem dvěma babám to tak vrácím, že nebudú veru ani živé ani mrtvé, ale budú z nich len tací lazaři.“

Děvče se táže:

„A nevěděli byste, ktoré to sú?“

A bohyně odpovídá:

„Ništ sa neboj, ništ; šak na nich ukážka co chvíla budze. A téj mamce budzeš pomáhac jako ci poviem. Mamku bolí hlava a prsy. Oni sú velice zaujací (složení), ve všetkých údoch jich ščípe. Ale neboj sa, ništ sa neboj, budze jéj lepšie. Hneď jak som to na vosku vyčítala, už som videla, čo všetko je. Teda včiléj si napiš, čo budú užívac: fialový koreň, galgán, kolander, mátkové hrebičky, kozlovú krv, rutu, bobrový stroj. Tým sa budil kadzic. To korenie postrúžece, a to budú s túto vodú (co se v ní lil vosk) pic, a v slané vode něch sa okúpú. Potom ich dobre natri octom a špiritusom a omotaj jich mokrú vlažnú plachtú. Ráno na lačný žaludek jim daj užívac jerusalemské kapky, var jim polievku z vína a rozkluč do něj jedno vajco.“

„Čo som vám dlžna?“ tázalo se děvče.

Bohyně: „Ach, duša moja, to si já nemóžem šacovac skrz našeho farára, kaplana, dochtora a skrz žandáróv. Ale taková rada sa nedá ani velkýma penězama zaplacic.“

Děvče jí položilo na stůl čtyři koruny. Bohyně zrudla hněvem: „A to je šetko? Viac mi vaši mamka něposlali?“

Děvče: „Viacej sme ani doma nemali a požičať nám tiež nikto něchcel. Sme velmi chudobní, ani na vlak nemáme. Musíme zase pol treťa dňa ísť pěšky domóv. Máme tu už len dva šestáčky na chlieb.“

Bohyně: „To už teda móžete isť. S Bohom.“

„A tú košelu mi nedáte?“ tázalo se děvče.

„Ale čo ci napadá. Tu já potrebujem, ach tu já musím na tri kusy roztrhnúc a pozapravovac (postrkat) do mravenčích krcin (mravenišť).“

Oba ubožáci šli s „poradou“ domů. Našli-li matku ještě na živu, nevím. Ale vím něco jiného. Jistý hodný můj farník, který při tom všem byl a který to všechno slyšel, za krátký čas mi toto všechno pověděl a řekl těž, že bohyně košili s nemocné matky oprala a že v ní chodí.

*

Bohyně léčí všechno, ať jsou to vnější nebo vnitřní nemoci, jenže obyčejně dle jednoho a téhož receptu, málo kdy s nějakou změnou. Tak na př.:

Blázni-li někdo, káže mu přikládati na hlavu pijavice a dá zase uživati: fialový kořen, galgán, kolandr, mátkové hřebíčky, routu, kozlí krev, bobří stroj atd.

Má-li kdo ránu na noze nebo někde jinde, rozkáže ji někdy vymývat řepíčkem a mazat balsámem a zase přijde: fialový kořen, galgán atd.

Když jí něco napadne, změní u nemocného medicinu a rozkáže: s devíti stromů dřevo, z devíti studní vodu, s devíti mezí trávu a v tom se má nemocný koupat. A píti při tom arciť dostane: fialový kořen, galgán atd.

Jerusalemské kapky nesmějí ovšem nikde chyběti. To je universální prostředek proti každé skutečné i domnělé nemoci.

*

Nechť si však nikdo nemyslí, že bohyně ničemu nerozumějí! Ony léčí i „odborně“. Přijdou k nim i vzdělaní lidé, páni, paničky a tu věru nemohou pomáhat jen zažehnáváním a bohyňováním, vždyť takoví lidé by se jim jen vysmáli. Ony sice nerády vidí takových hostů, když však seznají, že k nim nepřišli na zvědy, nýbrž skutečně o radu a o pomoc, tehdy se ukáží bohyně jako „pomocnice ztrápených“.

Sem tam se jim nějaké „léčení“ vydaří a to jim velmi poslouží a jejich pověst roznese. Vždyť jsou ony praskané a při tak dlouhé „praxi“ nabyly už přece jakýchsi odborných zkušeností.

Pravda, že když takové „léčení“ vyjde na jevo, bojkovský lékař neb brodský okresní lékař podají žalobu a bohyně se octne před soudem. Nesčetněkrát už seděly v chládku, než to jim nic nevadí, jen když to něco vynese. A opravdu, mnoho to vynáší. O tom svědčí následující, všeobecně známá historka, již vypravuje Strýčko Ferdinando.