ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A.

Koncem srpna 1912 potkám svou žačku, děvče bohyně. Hnala stádo kačen svobodné hostinské, židovce na „Dolině“. Tak se nazývá hostinec v Uhrách, jenž je vzdálen asi 30 krokův od hranic starohrozenkovské farnosti. Děvče plakalo.

„Co je ti, Helenko?“

„Mamka mňa odbehly.“

„No no, a kam pak?“

„Dnes přijely na Dolinu jakési tri paničky z Vídňa v kočáru a vzaly mamku, aby šly pomáhati jakémusi pánovi do Vídňa, že je chorý. Mamka maly jen ty šaty, čo maly na sobě a chcely si ísc na Žítkovú pro lepšie šaty, ale ty paničky povedaly, že je náhlo, že tak dlúho nemožú čekac, aby len jely, jak sú, šak že na šatoch tak nezáleží ako na pomoci. ,Hermina‘ hned mamce půjčila svoje šaty. Mamka sedly s tema paničkama do kočáru a už jely k Vídňu. Jak sa nám tam ztratija! Ach júj, júj!“ A děvče se dalo znovu do pláče.

„Nic se, Helenko, neboj. Mamka sa neztratijá, ti sa už vyznajú v tlačenici. Až ve Vídni pomožú, opět se vrátijú a něco ti dovezú. Včil býváš u Hermíny?“

„Ano.“

„A kde bývá Irma?“

„Také u Herminy.“

Podotknouti dlužno, že ona bohyně bývá velmi často návštěvou u židovky na Dolině, že mívá s sebou vždy i vosk a že tam svým klientům z Uher bohyňuje.

Jel jsem tedy zpět na Dolinu. Poručil jsem si vína se sodovkou a začnu:

„Herminko, máte prý u vás dvě schovanky, než přijede Chlupatá z Vídně.“

„A kterak to už oni vijú?“

„Ja, brachu, já vím všechno. Dnes přijely pro Chlupatou tři dámy z Vídně, vy jste ji oblékla do svých šatů, dámy ji vzaly na kočár a jeli s ní k Vídni. Tož je to tak nebo ne?“

„Je.“

„Komu šla pomáhat?“

„A, jednomu svobodnému. Vídeňští doktoři mu nemohli pomoct, tož tu byla jeho matka u Chlupaté kdysi v květnu. Chlupatá mu cosi předepsala, a od té doby prý se mu hodně ulevilo. Tož teď pro ni dojeli schválně, aby ho šla vyléčit úplně.“

Byl jsem zvědav, jak se bohyně ve Vídni proslaví. V duchu jsem se divil jeji odvážlivosti, že si troufá až do Vídně se svou moudrostí; netajil jsem se ani s obavou, že tam může pár dní vylíznout. Asi za týden jsem jel opět na Dolinu. Koho tam nevidím, jako naši — bohyni. Poručil jsem si opět vína se sodovkou a dělal jsem se, jako bych bohyně vůbec ani nepozoroval, ačkoliv jsem hořel zvědavostí, jak ve Vídni pochodila. Asi za půl hodiny jsem začal:

„Ja, tetko, což vám je hej, už se vozíte i v kočárech, až do Vídně vás volají na pomoc a tam je přece doktorů tolik, že až jeden druhému zavazí. Vždy jsem o vašem umění pochyboval, ale vy musíte přece mnoho vědět. Kdybyste nic nevěděla, však by si vás lidé tak nevážili, a nepřijeli by až sem pro vás s kočárem. Herminko, dejte sem Chlupaté čtvrtku vína a vy, Chlupatá, pojďte si sem pěkně sednout a povíte mi, jak jste se ve Vídni měla.“

Bohyně teď nevěděla, jak je na tom: chci-li si z ní udělati blázna, nebo myslím-li to do opravdy. Abych ji utvrdil v domněnce, že to myslím doopravdy, vzal jsem ji za ruku, přivedl ku stolu a pravím:

„Tož si pěkně sedněte a ještě pěkněji povídejte!“

Hermína pochopila hned celý můj manévr a praví:

„Nepovedajce ništ panu farárovi. To, co vy umíce, on už tiež vie, a jak mu ešče povíce jako sce pomáhala ve Vidňu, potom budze bohyňovac on a my dvě budeme mac po výrobku.“

Než, bohyně už seděla. Když však jsem zpozoroval, že Hermína za mými zády na bohyni mrká a pořád jí hrozí, aby mi nic neříkala, vzal jsem bohyni do druhé světnice. Hermína v patách za námi:

„Nepovídajce panu farárovi ništ!“

Já však na to:

„Jdete mi ven?“ A polo žertem a polo doopravdy jsem vystrčil Hermínu za dveře. Než, na tom nebylo dosti. Vyšla před hospodu a po chvíli začala křičet: „Panu farárovi utéká kůn! Chyťte ho!“

Vyhlédnu oknem a vidím, že kůň spokojeně stojí. Volám tedy v odvetu:

„A nechť, však on z Uher trefí na Moravu a zrovna k vratům naší fary.“

„Tož, tetka, jak jste se měla, povídejte!“

„Juj, keby som sa tak dycky mala jako som sa mala ve Vídňu, och juj, to by bolo dobre. Jak mňa tu ty paně z Vídňa na Doline schvacily, hneď pre mňa tój kúpily vína, sodovky, buřtu, aj vajec daly uvaric a porád mňa cestú len nutily: Jezce a píce a píce a jezce, len sa ništ něstydce, šak my máme, a u nás doma budeme mac potom lepšie. A keď som jim prijela až tam, tam mali šetkého nachystané, len čo na svete je: hovedzí miaso, bravové miaso, husy, kačice, kurence, koláče, pivo, víno, cukroví; no šetko, čo kdo chce. Ale čo je šetko platné, keď má človek len jednu hubu. A porád mňa nucili: Len tetka jezce a píce, šak my dobre víme, že sce velice múdrá. Ti naši dochtoři ve Vídňu nestojá všeci ani za halér; šak bysme vás něboli z tak daleka volali.

Ach, júj, Bože mój, to som so mala! A tož povedám: Ukazce mi teho vašeho lazara, ať sa pozrem, čo mu scházá a ať mu s pomocú Božju pomóžem. Zavedli mňa do druhé izby. Ach, Bože mój, tam to bolo pekné! Samy tebichy, tak sa mňa do nich nohy borily, až som sa bála, abych sa v nich neprepadla. A ti domajší povedajú: „Tož to je on, ten náš syn.“

Pozrela som naňho ležúcího na ložu, na takém fajném — tak mu može byc tricac rokóv. Triasla sa mu hlava, brada, hlas, ruky, nohy, no šetko sa mu triaslo. Aha, povedám, už já viem, čí som. Och, kelko takým, a ešče vjac složeným, som já pomohla, keď už ani dochtoři ništ nevedeli. Aj tomto s pomocú Božjú pomóžem. To by bolo, abych něpomohla! Budzem ho paric (napařovati), dám mu aj užívac a uvidzice, že to ve ménu Božiem šetko dobre budze. Povedám: donesce mi otýpku ovesné slámy.“

„No, no, tetko, nesmíte tak lhat, kde pak by ve Vídni sebrali ovesnou slámu.“

„Ale, veď to něbolo ve Vídňu, to bolo za Vídňom. Oni boli Vídeňáci a velice bohatí, ale boli s tým chorým na lontě, na čerstvém luftě.“

„To už tedy ano. Povídejte pěkně, co bylo dále!“

„Tož povedám: dajce donésc otýpku ovesné slámy a to ostatní já už seženěm. Išla som do zahrady, natrhala som orechového listia, nalámala som s devjaci stromóv dreva, s každého po trech kúskoch. Povedám: nalejce do hodně hrubýho kotla vody, zrobce pod ním oheň a potom mi nachystajce ešče tak tri kila soli a to ostatní zrobím já. Chojce sa pozrec, čo tam šetko dám, abysce, až já odendem, to mohli podla mňa též tak robic. Dala som teda do vody sedm hrstí ovesné slámy, sedm hrstí orechového listia, s devjaci stromóv dreva, s každého po trech kúskoch, tri kila soli a potom sme to varili. To musí šetko hodně vrec a z toho kotla nesmí vyjísc ani chlup teho dunstu, pretože by ta síla šetka utekla. Tak som to teda šetko pekunko zrobila. Potom povedám: dajce sem hrubý škopek lebo začnem s tým pomáhaním od spoda. Na škopek som dala desku, ke škopku som postavila legát, chorého sme naň posadili a na tú desku musel dac nohy. Dobre sme ho omotali vlňákom, aby ani chlup toho dunstu nevyšel. Potom som z kotla brala vodu, vlála do škopka a začala som mu paric spodek, protože ta choroba prišla ze spodku, on ju do sebja vtahl ze zemi a mal to napred v nohách.

Kdo je silný, ten se nechá paric hodzinu, kdo je slabý, ten to vydrží len půl. Jak som ho z té kúpele za půl hodziny puscila, hned som vidzela, že budze dobre, lebo mu ty nohy načisto zčerveňaly. Keby mu něboly zčerveňaly, něbolo by pomoci, pretože jak nezčerveňajú, není v nich krvi. Tož ty nohy teda zčerveňaly. Povedám: už sme na kopcu, už je ukážka, že budze dobre. Potom sme ho vzali a dali do lože. Šetky končoky duchny som na ňom dobre poucpávala, aby mu němohol věter na nohy. Včil som mu dala užívac: fialový koreň, galgán, kolander, rutu, matkové hrebíčky a jerusalemské kapky.“

„Kozlovú krv ste mu, tetko, nedala?“

„Nie, tá je proti inšie chorobe.“

„Ale nemyslia, že sa mu triasla len hlava, brada, hlas, ruky a nohy, aj žaludek sa mu triasol. Lebo jak to vypil, hnět to bolo z něho venku. Povedám: to ništ něrobí. Až len nohy sesilija, sesilija aji prsy. Potom sa už ani žaludek něbudze trásc. Tak dve hodziny sme ho něchali spac a vytrávic a potom sme ho začali šmarovac (masírovat). To šmarovanie som zrobila z krenového gajstu, špiritusu, octa a kafru. Jak sme ho našmarovali, vyvedli sme ho proísc sa po zahrade. Bolo mu moc lehčie. Druhý dzeň som ho parila až pod paže, trecí dzeň po hlavu. A zas sme ho šmarovali.“

„A užívat ste mu, tetka, nedali?“

„Nie, povedala som si, že by velice seslábol a že može užívac, až budze chodzic, místo té mediciny treba víno. Za ty tri dni mu bolo už moc a moc lepšie, už sme ho nemuseli po zahrade ani vodzic, už chodzil sám. Povedám: Už mně tój nění potreba, tož pójdzem a pozrem sa ešče na mého synka ve Vídňu, čo je u murarov (u zedníků). To čo som vám ukázala budzece mu robic celý týdeň.

Bol šetci velice rádi, že som mu tak pomohla a povedali mně, že jak mu budze načisto dobre, že mňa krom toho, čo mi dali, pošlú ešče sto korun. Potom mňa jedna ta pani zavezla do Vídňa. Jako mně náš Francek uvidzel, zaradoval sa a povedá, čo tu robím. A já mu povedám: Ach, mój synek Francek, já už pomáhám aji tój, ve Vídňu. Počúvaj, už sa vozím aji v kočáre. Prijely pre mňa schválně, ale schválně tri paničky, schvacily mňa na kočár, Hermína mňa poščala šaty a už sme jely do Trenčína na štáci. Ach mój synek, to som sa mala dobre. Šak na, synek, miasa a šetkého, čo mně tam dali. Vidziš, synek, vidziš, čo máš za šikovnú mamku. Aj ve Vídňu už o mně věďá. Já něviem, zač ti dochtoři ve Vídňu berú peniaze, keď neumija ani hlúpé trasenie vykurýrovac. Kelko je jich tój, šetky bych jich vetkala do vreca. Tak som sa teda se synkom ve menu Božjem poshovárala a potom hybaj na Kopanice.

Len si nemyslija, velebný panáčinku, že já ništ něviem. Och, já viem pomáhac, tak treba od trasenie srdca. Šak si to napíšú. To sa musí užívac černá káva hodně silná a hodně horká a musí se do ní rozklúct jedno celé vajco a cvrknút trochu rumu. To se pije každý deň o desjaci hodzinách ráno. —

Lebo, keď má někdo opuchlý žaludek, to je keď mu opuchne brucho. To sa zas poklučú jalovčinky a citron a kafer, to sa dá do gorálky (kořalka) a to sa pije dycky na noc. — Lebo, keď nemóže někdo jesc, ten musí učívac jerusalemské kapky. — Aj od vreda viem pomozc. To sa zas užívá fialový koréň, galgán, kolander, muškátová kůrka, mátkové hřebíčky, ruta.“

„A kozlová krv se do toho, tetko, nedá?“

„Nie,“ odsekla bohyně a pohlédla na mně tázavě.

„No, zatím mám, tetko, tohoto až nad hlavu. To se má zase kdosi nasmát. Už mi dnes, myslím, nepovíte nic, pravda?“

„No, počkajů si, počkajů, ale rozumů už ze mně tiahac nebudů.“

„S Bohom, tetka, s Bohom!“