ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A.

Kdo by už nebyl slyšel, nebo četl o žítkovských bohyních!? Vždyť je to taková zvláštnosť tohoto koutku mé farnosti, že se už o tom po deset let píše v různých časopisech, kalendářích, brožurkách; tak že, kam ústní pověst o jedné nebo druhé bohyni nevnikla, proniklo tam aspoň něco tištěného. Ovšem, že málo si toho svět povšiml. Přečte, zasměje se, a — — — konec. Lépe si lid všímá pověsti, čehož důkazem jsou stálé a stálé návštěvy bohyň na Žítkové.

Kde však je ta Žítková?

Z Uh. Brodu se jede přímo poštou na Starý Hrozenkov, nebo vlakem do Bojkovic, a odtud pěšky nebo povozem přes Starý Hrozenkov. Za dvě hodiny je zvědavec u té které bohyně.

Nebo z uherské strany se dostaneme na Žítkovou takto: Mezi Trenčínem a Novým Městem n. Váhem, je malá železniční zastávka: „Kostolná-Zárječ“. Pardon, byla, byla, ale už není. Maďarsko hacafírský duch toho nestrpěl, toto slovenské pojmenování čistě slovenských obcí setřel, a teď se jmenuje: „Vágegyháza-Alsózáros“.

Je to malé hnízdečko ta Žítková, vlastně jsou to jen kopanice, ale široko daleko známé. Vždyť zde bydlejí — jako kdysi v Boršicích — „bohyně“, jež nejen umějí „léčit“, nýbrž i vynajíti ukradené, začarované a nevyzpytatelné věci; dovedou vyrovnávati spory a sváry, po případě je ale též dovedou způsobiti a rozdmýchati; dovedou vypomáhat milencům neb zamilovaným ve všech jejich tužbách, ale dovedou je též i rozlučovat. Zkrátka a dobře, ony dovedou vše, všecinko, ony objasní vše.

A že tento „kšeft“ jde velmi dobře, toho důkazem je, že máme teď na Žítkové pět „bohyň“. Ještě před třemi roky, byly pouze tři, ale dnes je jich pět.

Všechny tyto bohyně hrají velmi důležitou úlohu a jsou daleko široko rozhlášené. „Bohyně“, vlastně „bohyňování“, je na Žítkové prastaré. Obyčejně je to v jistých rodinách dědičným privilegiem. Matka vyučila dceru, tato opět svou dceru a tak to jde až na naše časy.

Nejvyhlášenějšími byly stará „Pagáčena“ a stará „Belohlavá“, ale obě dvě již zemřely. Nebyly nikterak pokrevně spřízněny. Pagáčena měla čtyry dcery, ale jen dvě vyučila; druhé dvě snad neměly k tomu patřičného nadání a proto jsou jen kopaničářkami. Belohlavá zanechala jen jednu vyučenou dceru. Byly tedy jen tři. Před dvěma lety se však do toho řemesla dala i jedna vdova, podruhyně. Do práce je lehtivou, tož se chytla lehčího a výnosnějšího. Co však ďas nechtěl! Domácí „paní“ této poslední „bohyně“ pozorovala závistivě, jak její podruhyni-bohyni tekou peníze, vykázala milou bohyni ze svého baráku a začala i ona „bohyňovati“. Je jich tedy pět.

Samo sebou se rozumí, že jedna druhé závidí i oči v hlavě, a každá si hledí získati co nejvíce klientův; jest tedy konkurence veliká. Všem se ale daří velmi dobře, za čež mohou děkovati lidské hlouposti.

Nejprohlášenější je teď „starší Anča Pagáčena“, známá pod jménem „Fuksena“. Je z bohyň nejstarší a nejpraskanější. — Dívati se do kuchyně každé bohyni zvlášť, není třeba, ježto je to s nepatrnými obměnami při „zažehnávání a zaklínání“ jen poněkud odchýlné, jinak však úplně stejné.

Říkává se, že kominářské řemeslo je nejlacinějším. Kominář si koupí do řemesla: metlu, kartáč, a už je hotov. Žebřík si může vypůjčit. Než to sedere, vydělá dosť a dosť. Já však tvrdím, že „bohyňování“ je ještě lacinějším řemeslem. Co k tomu potřebuje? Kus vosku, asi za korunu, hrnec, v němž taví vosk, a konečně hrnec neb hrotek se studenou vodou. A věru, kominář sedere dříve metlu i kartáč, než „bohyně“ hrotek a než se jí mine vosk.

Nynější bohyně jsou již přestrašené, ježto byly již pronásledovány lékaři a soudy. Ba stará (matka) Pagáčena má prý jen lékařům co děkovat, že se už dostala na druhý svět. Byla prý totiž zavřena, potom předstírajíc choromyslnosť, byla prý v nemocnici, kde prý ji tak dlouho kurírovali, až ji odkurírovali. Ba dokonce prý zčernala po smrti jako uhel.

Nesmíme se tedy diviti, jsou-li nynější bohyně velmi opatrné. Zvětří-li nějakého podezřelého pana, raději se vytratí, by nemusely „bohyňovat“. Dobře ony vědí, že nejen lékaři nýbrž i četnictvo po nich pase; zvláště však lékaři, vždyť jim bohyně lezou nejvíce do zelí. Bohyně nepřestávají jen na léčení, nýbrž ony též zažehnávají, zaklínají, vyhledávají věci ukradené, ztracené atd., a v tomto oboru se lékaři nevyznají, kde by k tomu též přišli? Což tedy divu, že mají bohyně více „pacientů“ než kterýkoli městský lékař! Je to opravdovým štěstím, že matky než zemřely, své dcery do všech tajů svého umění a divů zasvětily a tak pokolení lidskému (vlastně hloupému) ohromnou službu prokázaly. Co by si jen počalo lidstvo, kdyby nebylo našich bohyň?!

Duševědu (psychologii) arčiť ani jedna, ani druhá nestudovala, ale na první pohled dovede vyčísti z tváře bolest, nemoc, sklíčenost, ba i přetvářku. Sezná-li tuto, je už zle — nadobro. Nedá se tak snadno někým obalamutit.

Velmi dovedně se dovedou všechny otazovat, výtečně kombinovat a zvláště na to dbají, aby svou vševědoucností dovedly své klienty překvapit. Ke své vševědoucnosti užívají všelijakých pomůcek a úskoků, o nichž cizinec nemá ani nejmenšího tušení.

Jakmile se jim podaří svého klienta překvapit, skutečnost mu před oči postavit, o čemž se domnívá klient, že o tom nikdo vůbec neví, takový klient bude přísahati na vševědoucnosť bohyně a její moudrosť, a bude šířiti její věhlas, kam jen přijde. Nesmíme se tedy diviti, že jdou na Žítkovou lidé jako na pouť. Žítkovou zná nejen prostý lid, nýbrž i inteligence. Zná ji celá Morava, Uhry, ba i Vídeň, Praha a Varšava. Denně, prosím denně, se u bohyň vystřídá i 50 osob, hledajících pomoc v různých záležitostech. K nim se utíkají bídáci v halenách, páni se zlatými řetězi, dámy v hedvábí se závoji na tváři. K nim putují lidé z daleka pěšky; k nim jedou páni a dámy v kočárech.

Vypoví-li milenec milence lásku, jde tato k „bohyni“, by ho k němu nějakým čařiskem opět připoutala.

Ztratí-li se někomu peníze, jde k bohyni, by mu svými čary oznámila, kdo je vzal.

Je-li kdo nemocen, jde k bohyni, by mu pomohla.

Nedojí-li někomu kráva, jde se „bohyně“ otázat, která „potvora“ krávě učarovala.

Onemocní-li někomu dobytek, putuje k bohyni, by dobytku „odčarovala“ a pomohla.

Má-li jíti někdo na soud, jde k bohyni, by svými čary začarovala soudce tak, aby on vyhrál.

Vede-li se někomu špatně, jde se bohyně otázat, jak dlouho se mu ještě zle povede, nebo co by měl učiniti, nebo kam se odstěhovati, aby se mu dařilo dobře, anebo aby byl šťastným.

A naše „cituplné“ bohyně mají pro každého vlídné slovo, „dobrou“ radu, „prospěšný“ lék. Bohyně otvírají dvéře minulosti, odhrnují temný závoj budoucnosti, volají za svědky mrtvé z temných hrobů. Zkrátka a dobře, ony za peníze „všechno“ vědí a za peníze „všemu“ rozumějí. No, však darmo je lid nejmenuje „bohyněmi“. A tyto nádoby moudrosti, tyto praprosté ženy, vydělají svým „bohyňováním“ tolik, jako leckterý úředník v VIII. hodnostní třídě, a dle toho též i žijí.

Ale k tak choulostivým věcem, jež všech pět bohyň provozuje, je zapotřebí mimo vosk, hrotek, zeliny, vodu, též zláštního nadání a bystrozraku, zvláštních vloh ke lži a ke klamání. Vždyť bohyně musí nejen zažehnati, ale ona musí svému klientovi vpadnout i pěkně do noty, ona ho musí i úplně uspokojit; a co nejhlavnějšího, nesmi si pošramotiti svůj věhlas.

Domácí lidé k nim nejdou o žádnou radu, o žádnou pomoc, ježto vědí, že celé to „bohyňování“ je čiročirý podvod, a říkají jim i čarodějnice neb bosorky; ale když vidí, že pošetilí, cizí lidé táhnou po kopanicích a táží se na bohyně, tož je beze všeho zavedou k některé z těch pěti čarodějnic. Bohyně jim pak za dovedení takového ťulpasa zaplatí. Vůdce čeká přede dveřmi, až je bohyně s „bohyňováním“ hotova, a pak si jde k ní pro záplatu. Bohyně mu dá za dovedení korunu, dvě, někdy i pět, dle toho, kolik sama dostala. No, a klient zaplatí též „od cesty“.

Každá „bohyně“ má své náhončí, jak na Žítkové, tak na Hrozenkově; jak v Drietomé, tak v Kostelné, všude při silnici a stezkách, které vedou na Žítkovou. Tito náhončí dávají pozor na každého cizince, by jim žádný neušel. Jsou již tak vycvičeni, že na první pohled poznají, jde-li cizinec k bohyni, či jde-li snad za jiným zaměstnáním. Na kom poznají, že jde k bohyni, toho se přidrží a vedou ho. Cestou snaží se, pokud možno vyzvědět, za jakou záležitostí jde cizinec k „bohyni“, by jí to mohli před „bohyňováním“ pošeptati. Nepodaří se to však vždy. Některý klient mlčí jako ryba. A tu si „bohyně“ již pomůže.

Nejdříve pěkně cizince přivítá, prohlédne si ho od hlavy až k patě, poprosí ho, by si sednul, a podotýká: „Němajce mi za zlé, já musím esče trochu statky (t. j. dobytek) opatric. Za chvílu budzem tój (t. j. tady).“ Nenechá však příchozího ve světnici nikdy samotného. Vždy je s ním někdo z domácích, jenž se ho ve světnici na všelico dotazuje. Nemyslete si však, že jde „bohyně“ do chléva poklízeti dobytek. To to! Ta jde rovnou cestou po žebříku na půdu čili poval a postaví se k otvoru komínu. Kdo zná kopaničářské komíny, ten ví, že se u otvoru komínu dá všechno, všecinko vyslechnout, co se ve světnici povídá; ježto kopaničářské komíny nejsou nad střechou nýbrž pod střechou. Takový komín je jen asi 1 m nad povalem a končí širokým zděným kolenem, takže když se ve světnici na ohnisku topí, láme se kouř v koleně, šíří se po celé hůře a prochází celou slaměnou střechou. Vypadá to pak tak, jako kdyby celá střecha hořela.

Muž neb někdo z domácích se ve světnici vyptává, zkoumá, klade otázky a „bohyně“ u komína poslouchá. Vyzvěděla-li již dosti, sejde dolů, vejde do světnice, oprašuje se sebe seno neb slámu, aby cizinec viděl, že byla ve chlévě a prohodí:

„Teda, tój som, ludkovja! Oj, viem já, viem, čo vás sem priviedlo. Stalo sa vám, veru, neščestie a přicházíce hladac pomoc. No, len si sednice, s pomoců Božjů aj vám pomóžem, keď som bohyňa.“

Teď vypoví udivenému cizincovi, co ho sem přivedlo, tak jak to byla vyslechla, vyzkoumala a si skombinovala. A uhodne vždy. Kdyby si nebyla jistá, raději neřekne nic, a dá si celou věc vyložit.

Tímto způsobem se už dá „bohyňovat“. Není-liž pravda?