ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A.

Jak z celého líčení patrno „vyznají“ se bohyně ve všech oborech, a ze všech umějí výborně těžit. Jen sem tam se podaří člověku nezasvěcenému pochytit něco z jejich tajností a z jejich „umění“. K nim se utíkají lidé v největší tísni a skálopevně doufají v jistou pomoc. Bohyním svěřují ty nejtajnější bolesti svého srdce. Co všechno u bohyň hledají, objasní následující:

Přišel letos v září k jedné bohyni občan ze Starého Hrozenkova, ne snad aby mu bohyňovala, nýbrž po práci. Onen občan je jako živé stříbro a všeho si všimne. Uvidí on tam na okně dopis. Hned mu napadlo, není-li to něco, což by spadalo do oboru bohyňování. Když nebyl pozorován, chmatl dopis a šup s ním do kapsy. Dopis cestou přečetl a dal jej čisti i jiným. I já jsem si onen dopis vypůjčil pro jeho zajímavosť k opsání. Pověsť o dopisu letěla dědinou a než jsem přišel o 11. hod. ze školy, už byl na faře dvakrát četník a tázal se, jsem-li již doma. Když jsem šel ze školy, šel mi už četník naproti:

„Prosím, pane faráři, o vydání onoho dopisu od bohyně, jejž vám zapůjčil zdejší občan N.“

„Ale prosím, s největší ochotou! Jen, co si dopis opíši, hned vám jej pošlu.“

„Prosím, já tak dlouho nemohu čekat. Já musím hned skrz ten dopis jeti k c. k. okresnímu soudu do Bojkovic pro informace. Dejte mi ho tedy, prosím, hned!“

„Milý brachu, z toho nebude nic. K takovému dokumentu každý den nepřijdu. Dopis si hned opíši a než se vypravíte na cestu, už ho budete míti.“

„No, tož ale jistě!“

„To se rozumí.“

Hned jsem se dal do psaní. Uvádím dopis do slova:

„List pisaný dňa 29. augusta 1912.

Ctěná pani Anna Strapina!

Jejích list som obdržal, který mňa velice zarmutil, že tak v nich složená moja dúvera a moja úfnosť (t.j. doufání) snaď na zmar vinde. Lebo jako z jejich listu vyrozumievám, oni ma len odťahujú a len aby som bol za čas trpezlivý. Ale jaký to má byť čas, veď to može aj 5 alebo 10 rokov trvať. Já im prisahám na živého pána Boha, všemohúcého, že to jak živ na vrch nevinde, ani pomimo nás dvoch otem druhý vedeť nebude. To bude u mňa na veky skryté. To nech mi verja na moje svedomie. Veď nech si pomislja, že já to pred nikým spomenút nesmiem, lebo by som zle prešiel. Teda nech sú o tem istá, že pomimo nás dvoch o tem nigdo známosti mať nebude. Čo budú žiadať, to im zaplatím, len nech mi pomožú z mojho kříža. Nech mi verja a uznajú, že já dlho čakať na to nemožem; veď keby videli moje hrozné trápenie, v kterém sa já nachádzám, veru by zaplakali nade mnú a neodťahovali by to dlho, ale by mi čím skorej pomohli. Já som v takém položení, že z pomedzi nás troch musí jeden vyhnúť. Pravdu im poviem. Já som tu slečnu, čo si s ňú dopisujem, neščastlivú urobil, už je tretí měsiac v druhém stave. Teda lebo já, lebo ta slečna, alebo ta ženská, čo som z nej vlasy poslal, musí vyhnúť; lebo ináč ty najvačie škandále povstanú. Teda není mi je do zúfania? Teda nemajú nade mnú lutosť?

Pre živého Boha ich prosím, robia, čo možú, a to čím skorej! Nech mi uverja, že jak mi nepomožú, som prinútený všetkých nás troch lebo otroviť lebo zastreliť. Smilujú a slutujú sa nade mnú pre živého Boha ich prosím. Odpišú mi hneď či mi chcú pomocť, a či nie, lebo toto dlho trvať nemože, veď sami vidja, že je se mnú zle. Ešče ráz im hovorím, zaplatím im, čo budú žádať a prisahám pánu Bohu, že to na vrch nevynde, ani o tom mimo nás dvoch vědět nebude nigdo.

Len něch dostane do ňútra chorobu. Na čreva (t. j. na střeva) by bolo najjistejšie, aby ani doktori od teho nepomohli. — Paní moja, zachránijá ma a urobja čím skorej, o čo ich prosím! Odepíšú mi hneď. S tím ich pozdravujem na mnoho tisíc rázi aj s jejich manželom.

S Bohom Josef Eu…“

Četník obdržel žádané psaní a jel na radu k c. k. okresnímu soudu. Druhého dne šli dva četníci na Žítkovou k bohyni, provedli domovní prohlídku, sebrali asi 20 dopisů a ježto bohyně nechtěla prozradit pisatele, čím je a kde bývá, byla odvedena hned do Bojkovic k c. k. okresnímu soudu, kdež sedí, co toto píši, už čtvrtý týden ve vyšetřovací vazbě.

Druhého dne po odvedení bohyně, jedu ze žítkovské školy a potkám Červenku, ženatého muže, jenž se dal kdesi u Mikulova se svou ženou soudně rozvésti a s onou bohyni, vdovou, bývá už čtvrtý rok na divoko, a táži se:

„Tož jak Červenko, je už vaše pomocnice, bohyně, doma?“

„Ale, co by byla! Nebyl jsem ani doma a nevím, co zas vyvedla.“

„Vy nevíte? Tož vám to povím. Měla dat jakousi medicinu do Uher, aby jedné ženě roztrhala střeva a aby ani doktoři nepomohli.“

„Ach, zatracená věc! Tož skrz to? Už si já vzpomínám. To je v Uhrách, ale včil už nevím v kterém místě, jeden dozorce věznů. Ten by se rád zbavil své ženy a vzal si jakousi slečnu, co je s ní zapletený. Ta slečna prý bývá v téže ulici, co on. Už se ten dozorce té mojí nazlobí! Jednou ji poslal 20 K, potom 15 K, potom 10 K, potom aji šaty na naše děti a jenom chce tu medicínu na ty střeva.“

„Poslala mu ta vaše pomocnice tu medicínu?“

„To nevím. O tom mi neříkala. Ona mi vše nepoví.“

„Červenko, Červenko, už jste zas vdovcem. Teď tak brzy nevyleze. Než to uherské úřady vyšetří, než se všichni přiznají, to bude trvat! Seberte se pěkně a běžte za svou pravou ženou a nechejte bohyni, bohyní!“

„Ale však ona snad brzy přijde. Už mě tu lidé nastrašili včera, že prý se jí šikuje zas jakýsi pán, co má 10.000 zl. a ten prý ji navedl, aby mě otrávila a šla za něho. Četníci prý na to psání přišli a tož ji odvedli spíše než mě otrávi. Tak mi to povídali lidé.“

„No, víte Červenko, co? Kdyby to bylo pravda, a chtěla vám dáti něco na střeva, vás by nebylo škoda, ale té ženy onoho dozorce by mi bylo líto.“

„A mně ne?“

„Ani trochu ne. S Bohem!“